Úkryt na Šumavě

20.

Byla jsem nervózní, měla jsem pocit, že se mi všechny vnitřnosti kroutí. Ráno jsem do sebe nebyla schopna nic dostat, kromě pár hltů čaje. Když jsem odcházela Sebastián zřejmě ještě spal, jelikož obytňák měl zavřený, a venkovní posezení bylo složené. Neměla jsem v plánu ho nijak rušit. A navíc měla jsem svých starostí dost. Musela jsem zrušit po mě zbytečné pátrání. A nyní jsem stála přímo před policejní služebnou, a bála jsem se, že mi nebudou věřit, či že mě odvlečou zpět do Vsetína. Na druhou stranu jsem se zase utěšovala, že to snad nemůžou. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla.

"Dobrý den," pozdravila jsem policistu na recepci, nebo kdo to byl. Neměla jsem o jeho významu, či práci ponětí.

"Dobrý den, jak vám mohu pomoci?" optal se. Mohlo by mu být něco málo přes padesát.

"Viděla jsem se v televizi. Prý po mě pátráte. Tak jdu uvést věci na pravou míru," řekla jsem a hlas se mi děsně třásl. Předala jsem mu občanku, a cosi psal do počítače.

"Máte pravdu. Půjdete po schodech až úplně do posledního patra, tam na vás bude čekat major Studená, a převezme si vás," oznámil mi muž v uniformě, vrátil mi doklad a ukázal na schody.

"Děkuji. Zatím na shledanou," sykla jsem. Jen kývl.

Udělala jsem přesně to, co po mě chtěl. Šla jsem po schodech nahoru, a každý schod byl pro mě naprosto trýznivý. Dusila jsem se strachem, a na každém odpočívadle jsem se musela zastavit a vydýchat. Nikdy jsem něco takového nezažila. Trvalo věčnost, než jsem dorazila až nahoru. Když jsem se nějakým způsobem vyškrábala do posledního patra, opravdu na mně někdo čekal. Žena. Mohla mít něco málo přes třicet, a od pohledu se mi jevila velice sympaticky.

"Zdravím vás. Jsem major Studená," představila se mi žena.

"Dobrý sen, Sofie Mauverová," odpověděla jsem.

"Půjdeme do mé kanceláře. Dáte si kávu?" nabídla mi občerstvení.

"Jen vodu. Děkuji," poděkovala jsem.

Došli jsme do menší kanceláře, a majorka, nebo jak se jí říká, mě usadila naproti ní ke stolu. Neměla jsem sebemenší chuť prohlížet si její kancelář. Chtěla jsem to mít co nejrychleji za sebou.

"Nebudeme to zbytečně protahovat, a půjdeme rovnou k věci," řekla žena. Nezmohla jsem se na nic jiného, než na pouhé přikývnutí.

"Víte, z jakého důvodu bylo po vás vyhlášeno celostátní pátrání?" optala se mě.

"Tuším," opáčila jsem.

"No, váš snoubenec nahlásil na policii, že jste se ztratila, a že jste psychicky nemocná. Dle něj by se vám mohlo něco stát. Co mi k tomu řeknete?" zeptala se.

"Všechno je lež. Marek Dvorský rozhodně není, a nikdy nebyl můj snoubenec. To za prvé. Za druhé, tvořili jsme pár šest let, a to mi bohatě stačilo!" řekla jsem dost jedovatě, jelikož mě rozezlilo, že se ten kretén nazval mým snoubencem.

"Jaký byl váš vztah?" zajímala se.

"Jedním slovem PEKLO!" vyjekla jsem.

"Budu to potřebovat upřesnit," řekla. Dopřála jsem si doušek vody, byť si jistě všimla, že se mi ruka třese, jak nějakému závislákovi, co týden neměl svoji dávku.

"Začátky fajn, ale po sléze mě začal psychicky a fyzicky týrat. Nesměla jsem jít s kamarádkami ven, díky němu jsem o všechny přátele přišla. Moc jich sice nebylo, ale to je jedno. Směla jsem pouze do obchodu a zpět domů. Dennodenně muselo být uvařeno, uklizeno a vše připraveno na jeho příchod z práce domů. Já do práce chodit nesměla. A když něco nebylo přesně do puntíku tak jak si to představoval, přiletěla mi facka. Dlouhých šest let po jeho boku jsem snášela to jeho ponižování, bití, a posluhování. Jednou mě zmlátil tak, že jsem skončila v nemocnici. Fraktura ruky, nosu a otřes mozku. Nechal toho ve chvíli, kdy jsem upadla do bezvědomí. V nemocnici řekl, že jsem spadla ze schodů! Sice si již dal pozor, už se nestalo, že bych potřebovala lékařské ošetření, ale mlátil mě dál!" hovořila jsem a nyní se na chvilku odmlčela abych se napila.

"Proč jste nešla na policii?" zeptala se mě.

"Proč? Je to jednoduché! U Vsetínské policie dělají jeden nebo dva jeho dobří kamarádi. Určitě by mu všechno vyslepičili, a já bych pak doma měla hotové galeje!" vyjekla jsem.

"Jak jste odtamtud utekla?" ptala se dál.

"Využila jsem doby, kdy byl v práci. Sbalila jsem si všechny své věci. Moc jich nebylo. Nechala mu tam dopis. A spěchala na vlak. Taktak jsem to stihla. Oknem valašského expresu směřujícího do Prahy jsem ho viděla, jak vztekle řve na celé nádraží a kope do odpadkového koše. Můžu vám říci, že jen, co jsme dojeli o něco dál, neuvěřitelně se mi ulevilo!" odpověděla jsem.

"Dopis? Pan Dvorský uvedl, že jste po sobě nic nenechala," opáčila majorka.

"Další lež!" vyprskla jsem.

"Mám v telefonu fotografii," řekla jsem a vytáhla telefon. Našla jsem fotku, a ukázala jí ji.

"Marku, z poslední vůle, která mi ještě zbyla, jsem se rozhodla od tebe jednou provždy odejít. Šest let stačilo na to, abych si konečně uvědomila, co jsi zač. NIKDO ani ty, nemá právo se chovat k člověku, kterého by měl opravdu milovat, tak jako ses ty choval ke mně. Jsem ČLOVĚK z masa a kostí, a s vlastním rozumem, nikoliv panenka na hraní. Už se nenechám mlátit, ani od tebe, ani od někoho jiného. Buď tak laskav, a nehledej mě! Nechej mě na pokoji. Nechci tě už v životě vidět! Ničil si mi život už dost, a nyní je na čase, abych se dala do pořádku, z tvé "lásky" Sbohem Sofie," přečetla nahlas. Dost to se mnou zamávalo, když jsem to slyšela.

"Budu si ty fotky muset přetáhnout. Musím je založit do spisu, jako důkaz," řekla mi.

"Beze všeho. Jsou tam dvě fotky. Jedna, která byla přiblížena, aby se dopis dal přečíst, a druhá je jak dopis na baru přeložený s Markovým jménem, a opřený o mísu s ovocem. To bylo to nejlepší místo, jak si toho mohl všimnout. Když přišel z práce pokládal si tam peněženku," mluvila jsem a policistka jen kývla.

"Děkuji, obě fotky mám již v počítači. A ještě mě zajímá ta vaše nemoc. Jak zde čtu, prý trpíte silnými depresemi s chorobnou potřebou si ubližovat. Prý vás několikrát načapal s žiletkou v ruce u zápěstí," řekla.

"Panebože, to je takový chcípák. Nic z toho není pravda. Depresemi netrpím, a nemám potřebu si ubližovat. Proč bych to dělala? Nic mi není. Jediné, co mě ničí jsou noční můry, ve kterých se opakuje to, co jsem prožila s Markem. Jenom bolest, ponižování, příkazy, bití, týrání, a manipulace! Na to je expert!" prskala jsem.

"Dobře. Díky vaší výpovědi, můžeme ukončit pátrání," řekla majorka.

"Nepřeji si, aby se Marek Dvorský jakkoliv dozvěděl, kde se nacházím! Je to magor, kdo ví, čeho je ještě schopný! A mám z něj strach!" hovořila jsem a snažila jsem se, aby můj požadavek byl dost jasný.

"Uděláme pro to maximum. Ujišťuji vás," řekla mi. A já dopila poslední doušek vody, co ve skleničce zbyl.

"Spoléhám na vás. Toho člověka už nikdy nechci vidět. Vytrpěla jsem si už dost. A navíc nechci, aby mi to jakkoliv znepříjemňovalo můj nový vztah. Potkala jsem někoho, kdo se chová jako člověk, a ne jako bezpáteřní zrůda!" řekla jsem.

"Chápu," sykla.

"Nyní můžete jít. Zruším veškeré pátrací akce, s co největší diskrétností, o místě nynějšího vašeho pobytu," oznámila.

"Děkuji. Na shledanou," poděkovala jsem a z policejní stanice jsem zmizela jako namydlený blesk.