Úkryt na Šumavě

8.

Psycholog Semerádek byl velice sympatický, pohodový, klidný, rozvážný, a milý šedesátník. I z něj jsem byla nervózní, hlas se mi třásl, a měla jsem problém se vyjádřit bez toho, aniž bych koktala, či se zadrhávala. Přes to všechno moje emoce, a strachy byly v únosné míře. Pan magistr to na mě poznal, že jsem na trní jenom z toho, že je muž. Promluvili jsme si o všem, co mě tížilo. Hlavně strach z mužů, jsme rozebírali. Těsně před odchodem mi poradil, abych si vedla deník, a zapisovala do něj vše, co mi přijde na mysl. A řekl mi, že na dalším sezení si to přečte a rozebereme to. A také mi doporučil, abych se pokusila překousnout onoho Sebastiána, který je mým sousedem. Dle jeho slov bych to měla brát jako malý krůček k naleznutí dobrého přítele, ale nic nesmím uspěchat. Postupně, co budu ochotná zvládnout. Několikrát mě ujistil, že se s tím vším porveme, a že se z toho dostanu. Dodalo mi to potřebnou naději, o něco zesílila. Věřila jsem mu, byl to vzdělaný člověk, a podle všeho hodně zkušený. Na internetu, měl hodně pozitivní recenze. A tak jsem si cestou zpět koupila svůj deník, tunu propisek, a zvýrazňovače. Také jsem si zašla na oběd a poté už nastoupila do autobusu směřující do Kašperských Hor.

Cestou ke karavanu jsem si objednala na další den pečivo, a poté už šla ke svému domovu. Když jsem se objevila u mého venkovního posezení, padl mi do oka hrnek, který byl zabalený v dárkovém balení. Byl krásný. Byl bílý a evidentně ručně malovaný. Byly na něm krásné rudé růže. A hned na to jsem v trávě chytala dopis, který byl pod hrnkem, ale uletěl, když jsem vzala do rukou onen dárek, abych si ho prohlédla do detailu. Sebastián měl opravdu na muže nezvykle úhledný rukopis. V psaníčku stálo:

Vážená, pro mě neznámá

Ještě jednou se omlouvám za nepříjemnost, kterou jsme Vám s Bellou způsobili. Proto přijměte od nás tento dárek, jako malou pozornost. Věříme, že se Vám z něj bude pít káva nebo čaj daleko lépe, než z toho předchozího.

S přáním hezkého dne
Sebastián a Bella.

Přečetla jsem si jeho psaní, a nemohla uvěřit tomu, že by v dnešní době ještě někdo mohl takto hezky psát, a ještě spisovně. Možná se jen snažil, aby dopis hezky vypadal. Znovu jsem se podívala na krásně malovaný hrnek. Opatrně jsem ho vyndala z dárkové papírové krabičky a podívala se na něj. Tak z něj se mi bude pít určitě skvěle, hlavně proto, že byl velký, a nápoj mi v něm vydrží déle než z toho, jehož střepy skončili v koši. Usmála jsem se. A podívala se směrem ke karavanu souseda. Nikdo tam nebyl a obytňák byl zavřený. Nejspíš byly někde na výletě. Dnešní počasí tomu přálo. Konečně jsem si odemkla svoje obydlí, a nový hrníček jsem dala do dřezu. Jakmile si ho umyju, uvařím si třeba čaj. Na stůl jsem si položila svůj deník a propisky. Bude dobře. Psycholog ti pomůže. Jistě to společnými silami zvládneme. Bude to chtít jenom trpělivost. Jakmile jsem si vyskládala drobný nákup, nachystala jsem si drobnou svačinku. Připravila jsem si ovoce. Kiwi, banán, maliny, borůvky, jablko, hrozny, hrušku, a mandarinku. Byla toho plná miska. Babička tomu říkala vitamínová bomba. Misku jsem položila ven na stůl a přesunula se k umytí hrnku, který jsem dostala jako dárek.

Uvařila jsem si kávu, a položila ji k misce. Poté jsem si vzala deník, propisku, a žlutý zvýrazňovač a posadila se do své rozkládací židle, a ještě se zachumlala do své deky. Cítila jsem se relativně dobře. I když jsem měla jakési prazvláštní nutkání, stále pohledem kontrolovat stranu, kterou obýval můj soused. Napila jsem se kávy, a znovu se podívala na hrnek. Opravdu z nějakého důvodu byl perfektní. A zjistila jsem, že to je snad první hezký dárek, který jsem dostala od muže, a opravdu za něco stál. Musím sebrat odvahu, sílu, a potlačit v sobě ty hrozné stavy a poděkovat mu. Kdyby v sobě neměl aspoň špetku slušnosti, už včera by se mi vysmál, a už vůbec by neměl snahu se seznamovat, a kupovat mi nový hrnek už vůbec ne. Takže by si zasloužil, trochu férového jednání z mé strany. Povzdechla jsem si, dopřála si pořádný doušek kávy, a slastně přivřela oči. Hned na to jsem se pustila do psaní svého deníku tak, jak mi poradil pan Semerádek.

Jak jsem se dostala až sem? Do obydlí, které se dá nazvat maličkatým pokojíčkem snad jedině pro panenky. Byla to dlouhá, bolestivá, zoufalá, trnitá, a těžká cesta. A nejspíš bude třeba začít od úplného začátku. Jenže to nebude jednoduché. Vzpomínat na svoje dětství, dospívání, a vše, co následovalo poté, bude pro mě doslova očistec, ale nejspíš je to třeba, abych mohla jít dál.

Tak tedy. Narodila jsem se ve Vsetíně. Hned po porodu se mě moje matka zřejmě zřekla, a nejspíš mně nechala rovnou v porodnici a odešla. Nikdy jsem ji nepoznala, nedozvěděla se, proč mě nechtěla. O otci už nemluvě. Prostě jsem nikoho neměla, a šla do nějakého ústavu, který si naštěstí nepamatuji. Když mi byl rok, přišla do zařízení, kde jsem žila taková postarší žena, která si mě nakonec vzala pod svá ochranná křídla. Byla to moje biologická babička, tedy matka mé matky. Měla jsem se s ní dobře. Babička Jarmila Mauverová, po které mám i příjmení, byla velice vlídná, milá, ale velice přísná, a spravedlivá žena. Dělala vše, co mohla, aby mi mohla dopřát co nejlepší dětství. A opravdu. Bylo to príma dětství. Babička měla maličký domeček se zahrádkou. Moc financí sice neměla, ale dokázala nás nějak uživit. Uměla to.

Vzhlédla jsem od psaní, od vzpomínek. Od bolestivých vzpomínek. Pohled si opět našel mého souseda. Právě dorazil i s Bellou. A v tu chvíli mě něco napadlo, byť jsem se z toho roztřepala, jako ratlík. Musím udělat nějaký krok dopředu. Vstala jsem, vešla do svého karavanu, a připravila druhou kávu pro Sebastiána. Hned na to jsem vzala i svůj hrnek a mířila k jeho karavanu. V břiše jsem měla zvláštní pocit, plný očekávání a strachu. Bála jsem se výsměchu, či odmítnutí. Jenže musela jsem se o to pokusit. Už kvůli sobě. Musím se zbavit toho strachu.