Úkryt na Šumavě

27.

"Nemohu uvěřit tomu, jaké jste za takovou chvíli udělala pokroky," řekl můj psycholog, když dočetl poslední větu v mém deníku. 

"Myslíte? Pořád jsem nejistá, nervózní, a mám strach, že udělám nějakou chybu," hovořila jsem. 

"To je nejhorší. Když se do nekonečna budete bát, že uděláte nějakou hrubku, zaručeně ji uděláte. Nejlepší pro vás bude, když vše necháte plynout. Dáte všemu svůj volný průběh. Budete věci brát, tak jak přijdou, jak se na vás budou valit. A jak vše budete cítit," hovořil ke mě pan Semerádek.

"Máte pravdu. Všechno hrozně hrotím, nad vším moc přemýšlím. Věčně se tím vším zaobírám," dala jsem mu za pravdu. Vše jsem moc řešila, všeho se tak bála. Žiju v neustálé nervozitě, obavě, zoufalství. Musím se konečně vzchopit, a začít uvažovat jinak. 

"Co cítíte k Sebastiánovi?" optal se po chviličce ticha psycholog. 

"Je to milý a řekla bych i hodný člověk. Je mi s ním dobře," odpověděla jsem. 

"To není to, co jsem nyní chtěl slyšet," odpověděl mi vlídně. 

"Tak já vám to povím, a vy to jen potvrdíte, nebo vyvrátíte. Souhlasíte?" zeptal se, když jsem neodpovídala. 

"Ano," přitakala jsem.

"Jak se tak na vás dívám, řekl bych, že Sebastiána máte velmi ráda. Jak jste zmínila, je vám s ním dobře, cítíte se s ním bezpečně. Jenže máte strach se do něj zamilovat, a víc se k němu upnout. Co když se z něj vyklube to samé, co je Marek, nebo něco horšího. Nemám pravdu?" hovořil. Ano. Měl pravdu. Bála jsem se toho a to hodně. Bála jsem se ho milovat. 

"Je to přesně tak, jak říkáte. Bojím se ho milovat, jelikož pokud by se stalo, že by byl stejný ne-li horší, jak Marek, jsem si jistá, že bych to nezvládla. A proto se tak bojím, a jsem opatrná, co se týče mých citů. Nicméně Sebastiána mám hodně ráda, ale do miluju ho, to má ještě stále daleko," odpověděla jsem. 

"Takže se nemýlím. Nicméně přemýšlela jste někdy o tom, že může přijít chvíle, kdy Sebastián bude potřebovat vědět, na čem je, že může nastat okamžik, kdy si vaší láskou nebude úplně tak jist, a bude potřebovat se ujistit?" položil mi další otázku. 

"Přiznám se, že jste mě docela zaskočil. Ne, nepřemýšlela jsem nad tím," opáčila jsem zaskočeně. 

"Nyní by bylo třeba, abychom zapracovali na vašem strachu se do svého souseda zamilovat, a zbavit se strachu z toho, že by se mohlo opakovat to, co se dělo ve vašem předchozím vztahu. A to jednou pro vždy. Poněvadž z toho, co jste mi dosud o Sebastiánovi pověděla, mám takový pocit, že by to mohla být vaše spřízněná duše. Nicméně je to můj pocit, a vy hlavně musíte dbát na své pocity," hovořil ke mě pan Semerádek. 

Měl pravdu. Byla jsem jako zmoklá slepice, a jen si zoufala, bála se. Musím se konečně vzchopit a hlavně dělat to, co cítím, že je správné. Zbavit se veškerého strachu, a brát věci tak, jak přijdou. Protože se z toho brzy jednou zblázním. A možná k tomu nemám daleko. Jestliže je nám se Sebastiánem souzeno být spolu, tak spolu budeme, ať už nás potká cokoliv. A pokud ne, ta spolu nebudeme. Oba však nás to může posílit. 

"Nejspíš máte pravdu. Když jsem utíkala ze Vsetína, ve vlaku jsem se zařekla, že v životě už nechci chlapa ani vidět. Byla jsem ze všeho tak bolavá, zoufalá, a zničená. Teď už to s tou mojí přísahou není tak horké. Stále se však cítím slabá, zoufalá, a jakoby stále ovlivňována. Jako by Marek měl tu moc ovládat mě na dálku, pomocí mých nočních můr," řekla jsem. 

"Byla jste v jeho moci dlouhých šest let, je jasné, že to na vás zanechalo stopy. A strach z toho, že vás zde najde, tomu také zrovna kdoví jak nepomáhá. Bylo dobře, že jste zašla na policii, a vše jim pověděla. Jistě si dají pozor, aby jim informace o vašem místě pobytu neunikla. A tím pádem, byste se mohla pomalu přestat bát z objevení," hovořil ke mě velice klidným, a vřelým hlasem.

"Opět máte pravdu. Utekla jsem daleko, přes celou republiku. A v upravené obytné dodávce by mě patrně nikdy nehledal," odpověděla jsem. 

"Přesto se toho nedokážu zbavit. Pořád mě to drží pevně, a odmítá pustit," pokračovala jsem.

"Chápu. A je potřeba tomu dát čas," odpověděl mi. 

Když moje sezení skončilo, odcházela jsem o něco klidnější, a s čistější hlavou. Lépe se mi uvažovalo, a dodalo mi to sílu i odvahu. Hned jakmile se vrátím do mého prozatímního útočiště, jako první půjdu k Sebastiánovi. Navrhnu vyměnit si telefonní čísla, a také dlužím ten nápad na dnešní výlet. Hned mi bylo veseleji. Hned jakmile jsem dorazila na autobusové nádraží, a postavila se na příslušné nástupiště, odkud by měl jet autobus do Kašperských hor, jsem začala spřádat plány na dnešní společný výlet. Našla jsem i skvělou jídelnu, kde bychom se mohli naobědvat, a pot vyrazit k léčivému pramenu. Těšila jsem se, jak to všechno řeknu Sebastiánovi. Prožijeme krásnou procházku okolní přírodou, a nasajeme do sebe pozitivní, opojnou, silnou, a svěží energii, kterou nyní oba tolik potřebujeme. Dá nás to trochu dohromady, a léčivý pramen to je jen třešnička na dortu. Stačí pouze věřit. Člověk by měl v něco věřit, v něco doufat, udržet si naději, plamínek světýlka na konci tunelu. Pokud ne, bloudí po zemi jako tělo bez duše. A zatím jsem takto bloudila já. Obklopena jen samotou, a svými strachy, a démony. Bylo na čase najít nějakou víru. Víru v sama sebe, v Sebastiána. 

V autobuse mě zaplavila vlna optimismu. Na chvíli jsem se snažila veškeré neduhy, které mě tahaly na tu temnou stranu dát stranou, a snít o tom dobrém, co by mě mohlo potkat. A hlavní roli v těch snech hrál Sebastián s Bellou. Byly to příjemné a vřelé vize, které mě hřáli u srdce, a dodávali mi odvahu, sílu, a sebevědomí. Musela jsem zhluboka dýchat, a uklidnit se. Jaksi jsem zjistila, že mi srdce buší jako o závod. Podívala jsem se ven z okna, a opět jsem měla dokonalý výhled na řeku Otavu, která se kroutila jako had, a celou cestu mě doprovázela. Místy ji zakryly stromy, poté se opět ukázala. Třpytila se v záři slunce, voda si pohrávala s lístky, které do ní spadly, a posílala je po proudu dál do daleka.