Úkryt na Šumavě

29.

Když jsem sáhla po obálce, ve které byl dopis, ruce se mi neskutečně třásly. Sebastián seděl vedle mě, a ruku měl položenou na mém stehně. Bella seděla u mé nohy a svými kukadly mě povzbudivě propalovala. Byla jsem za oba hrozně ráda. Bála jsem se toho, co si tam přečtu, ale nebylo cesty zpět. Tímto bych mohla uzavřít kapitolu, která tak dlouho byla otevřená, která měla spoustu otázek, a dosud žádné odpovědi. Modlila jsem se, aby mi bylo alespoň na polovinu z nich odpovězeno.

Milá moje dceruško,

jestliže čteš tyto řádky, je jasné, že jsem svůj boj prohrála. Jak tak nad tím přemýšlím, prohrála jsem ho už dávno. Už ve svém neuváženém, hloupém, a sobeckém mládí, které mě připravilo o možnost vidět své dítě vyrůstat, a vést ho za ruku do plnohodnotného dospělého života. Děkuji své matce, že to celé vzala na sebe, a nedovolila, abys vyrůstala v nějakém hnusném dětském domově. Ještě jednou ji děkuji.

Přála bych si, tolik ti toho říct. Celý život jsem žila v strachu, že setkání se mou odmítneš, že mě nebudeš chtít vidět, a že se mnou pohrdneš. Nevědomost a polemizování, jak by celé setkání dopadlo, bylo pro mě lepší variantou. Tak moc jsem se toho děsila, že jsem vlastně promrhala svoji šanci se o to pokusit. Měla jsi svaté právo na to mě odmítnout, opovrhnout se mnou, vynadat mi, či odejít. Dokonce bych si to zasloužila. Nicméně bylo by to lepší, než to nezkusit. Nyní je pozdě. A proto na tebe apeluji. Snaž se nepromrhat svoji šanci, zbytečným čekáním, strachem, nejistotou nebo dokonce zoufalstvím. Své šance se chytni, a nepouštěj ji. Neber si příklad ze mě.

Věřím, že jsi chytrá, milá, statečná, silná a krásná slečna se srdcem na správném místě. Představuji si tě ve svých snech. Jako malý uzlíček, když mi tě dali v porodnici na hrudník. Byla jsi tak malá, růžovoučká, a roztomilá. Co bych dala za to, kdybych se vrátila v čase s rozumem, co mám nyní. Dala bych za to všechno. Poté už jsem tě nikdy neviděla, ale vím, že z tebe vyrostla perfektní ženská, a třeba skvělá budoucí máma. Nebo, už jsi? Kdo ví, kam tě vítr zavál.

Babička Jarmilka byl vždy vlídná, přísná, a spravedlivá žena, a já se jí nehezky odvděčila. Tolik mě to mrzí, a nemám jak to napravit. Člověk si všechno uvědomí ve chvíli, až když je pozdě, a když už mu nezbývá moc života na to, aby s tím byl schopen aspoň něco udělat. Zpytuji svědomí, vzpomínám, hubuji si, a přestavuji si, jak by plynul život, kdybych se v jistých situacích rozhodla správně. A to všechno v doprovodu smutku, bolesti, zoufalství a neskutečné bezmoci. Těžko se se vším smiřuji, s vědomím, že jsem někomu ublížila, ztížila život, či zklamala.

Pan Trnavský ti jistě shrnul můj život, proč jsem se tě jako mladá, nezkušená, naivní, sobecká, sebestředná a arogantní mrcha vzdala. Děkuji bohu, že jsem našla sílu napsat mamce SMS zprávu o tvém narození, a prosbě, aby si tě vzala do péče. Musel to být pro ni šok, a kór když se to dozvěděla takovýmto způsobem. Opravdu je mi ze sebe zle, jak bezohledná, bezcitná, a krutá jsem byla. Sama sebe se ptám, jak jsem si něco takového mohla dovolit? A moc se divím babičce, že mě neposlala do háje. Nedokázala by se obrátit k zády k vlastní krvi, k rodině. Jak říkám, byla to ta nejúžasnější, nejsilnější, nejstatečnější, a nejmoudřejší žena na celém světě. A my spolu od té doby nepromluvili ani slovo. Ani jednou se nepotkali. To také mě děsně tížili.

Nebudu se zde vypisovat o minulosti, kterou nemám šanci nijak změnit. Jen bych ti ráda řekla, že život je sakramentsky krátký, a uteče jako voda. Než se otočíš, budeš mít třicet, a budeš si klást otázku: Jak je to možné, vždyť ještě včera mi bylo dvacet pět! Život je dost krátký na to, abys ho promrhala. Vždy měj oči a srdce otevřené k těm správným lidem, k těm kteří tě udělají šťastnou, budou při tobě za každé situace stát, a nedovolí, aby ti kdokoli ublížil. Procestuj svět, objev nová místa, splň si svůj sen. Máš spoustu možností. Najdi si mužského, který bude věrný, zodpovědný, laskavý a bezmezně milující. Poznej velkou, živou, nefalšovanou a vášnivou lásku.

Pamatuj, život je takový, jaký si ho uděláme. Jsi svým štěstím strůjce, máš vše ve vlastních rukou. Vzchop se ze svých chmur, a nadechni se. Pamatuj, že zlé věci, nebo situace jsou v našem životě proto, aby nás zocelili, udělali nás odolnějšími, a silnějšími. Vždy jsou k něčemu dobré. Všechno zlé jednou skončí, a na řadu přijdou už jen ty příjemnější věci. To vše, co tě potkalo mělo svůj důvod. Ukázalo ti, jak být silná, bojovat za sebe a své sny, věřit v sebe a svá rozhodnutí, mít kolem sebe lidi, kteří pro tebe něco znamenají, jít po cestě, kterou si zvolíš, a když se k tobě přidá někdo, komu bezmezně důvěřuješ, či ještě líp miluješ ho, je ta cesta snazší, a snazší. A společně můžete dokázat nemožné. Splnit si sny. Ty sny, o kterých si snila jako malá.

Nebylo dne, abych si na tebe nevzpomněla. Byla jsem s tebou každým dnem, ve svých myšlenkách. Tolik mě mrzí, že jsem dopustila, že jsi vyrůstala beze mě, že jsem u tebe nebyla, když jsi mě nejvíce potřebovala, nedala ti tu lásku, kterou sis zasloužila. Tolik mě to bolí. A nyní v poslední hodině mojí, tě mám opět plnou hlavu, a přála bych si, abys v ní zůstala až do konce. Až do toho posledního, a očekávaného konce. Budu se tě držet jako klíště. Protože myšlenky na tebe mě uklidňují, ale zároveň mi ukazují velký vykřičník, že odcházím z tohoto světa, a svým jednáním jsem dost možná svému dítěti ublížila.

Jednou v životě mám na tebe malou prosbu. A vím, že o cokoliv tě žádat z mé strany je naprostá troufalost, a urážka, nicméně zkus to. Pochopím, když to nedokážeš, nebo že na mě stále budeš naštvaná. Přála bych si, abys mi jednou odpustila za to všechno. Prosím, odpusť své mizerné matce, že se o tebe nepostarala, a nedala ti domov. Odpusť.

S láskou

Máma

Karolína Mauverová-Valertová

Vzhlédla jsem od docela dlouhé dopisu, a z očí se mi valila jedna slza za druhou. Působilo to na mě hrozně silně. Cítila jsem z jejich slov tu bolest, zoufalost, sklíčenost, mrzutost a velký smutek. Otřáslo to se mnou neuvěřitelnou silou. Nečekala jsem, že to se mnou takto zamává. Nešlo to déle držet v sobě a veškeré emoce jsem vypustila ven. Rozplakala jsem se, tak moc jsem plakala. Ta bolest, která mě nyní zaplavila, byla nepředstavitelná. Takto jsem naposledy plakala, když jsem přišla o babičku Jarmilku. Naříkala jsem a plakala. Sebastián vstal, a vzal mě do své náruče, kde mě nechal prožít moji bolest a smutek. Mojí tragédii.