Úkryt na Šumavě

10.

V osm večer jsem si odskočila na toaletu, a následně i do sprch. Při návratu jsem složila židli a stůl z Lidlu a položila je v karavanu pod stůl. Vzhledem k tomu, že zítra mělo pršet, nechtěla jsem, aby to zmoklo. Poté jsem za sebou zavřela, zamknula a asi desetkrát se o tom ujistila. Poté klíč dala na stůl. Ještě se mi nechtělo spát, a tak jsem si sedla ke stolu a sáhla po deníku. A pokračovala tam, kde jsem skončila.

Babi mi věnovala spoustu času, byla jsem dost živé dítě. Z odstupem času si říkám, jak mě mohla uhlídat. Měla jsem pár kamarádek z ulice, se kterými jsem prováděla jednu lumpárnu za druhou. Vskutku nevím, kde babička brala trpělivost. Asi třikrát jsem přišla domů zmáchána, špinavá, a hlavně smradlavá. Přes výslovný zákaz jsem se svými kamarádkami chodila k nedaleké řece, která nebyla zrovna nejčistší. Co si pamatuji, nikdy mě neudeřila, nicméně vždy mi vynadala, a pak mi "nadávala" tichem, a to pro mě bylo asi stokrát horší, než kdyby mi dala na holou. To byly skvělé časy. To bylo všechno fajn.

Horší to pro mě bylo, když jsem začala chodit do školy. Holky z ulice chodili jinam, a já ve své nové třídě nikoho neměla. Nikdy jsem si ve své třídě nenašla jedinou kamarádku. Vystrnadili mě až do poslední lavice, otáčeli se a vždy si cosi šuškali. Bylo to nejspíš tím, že jsem chodila oblékaná v nemoderním, a obnošeným oblečením, jelikož babička neměla tolik financí, aby uživila dům, energie, a další výdaje. Babička Jarmila se snažila, a dělala, co mohla. Dokonce si chodila přivydělávat do trafiky, aby mi mohla dopřát o kousek víc. I tak to na zlepšení přízně mých spolužáků nestačilo. Byla jsem všem pro smích. Říkali mi chudá šmudlinka ušmudlaná, nebo divná Sofie, a tak podobně. Trápilo mě to. Vždy se pro mě vyučování neskutečně vleklo.

Začala jsem pociťovat únavu, oči se mi pomalu zavíraly, a tak jsem vzpomínání na minulost odložila. Vyčistila jsem si zuby, a vypláchla dřez, a následně opět zkontrolovala hlavní vstup, jestliže je zamknuto, a poté zhasla velké světlo. Roztáhla závěsy, a lehla si do postele a přikryla se až ke krku. Znovu ke mě připlul strach z usnutí a z noční můry. Jenže, co jsem mohla dělat? Na mysl mi přišel krásný Sebastián. Nebyl o moc starší než já, a jak jsem si právě uvědomila, my si vykali! Kolik mu mohlo být? Víc, jak třicet nemá! Líbil se mi, choval se jinak. A měla jsem pocit, že oba máme něco společného. Oba nás něco sužuje, a trýzní. Nakonec se mi podařilo usnout, při snění o Sebastiánovi.

Otevřela jsem oči. Bylo přesně čtyři odpoledne. Vyskočila jsem z postele a chtěla honem něco chystat k jídlu. Byla pravda, že jsem byla nemocná, měla jsem chřipku. Měla jsem horečky, rýmu a kašel, bolesti kloubů a celého těla. Jenže Marek přijde domů z práce a bude mít hlad. Co si počnu? Lednice úplně prázdná, nebylo tam vůbec nic. Zachvátila mě panika. A v tom práskly vchodové dveře.

"Jsem doma!" řekl a hned na to se objevil v kuchyni. Ihned jsem se třásla jako ratlík.

"Zase není na plotně jídlo? Co jsi celý den dělala? Jenom se válíš a nic neděláš!" křičel po mě Marek.

"Jsem nemocná, mám asi chřipku. Celé tělo mě bolí. Co kdybych něco objednala?" zeptala jsem se opatrně.

"To snad nemyslíš vážně! Nebudu žrát jídlo někde z pajzlu! Ty mi máš vařit! Ty líná mrcho!" křičel doslova nepříčetně můj partner.

"Okamžitě, ale okamžitě, táhni něco uvařit, něž ti jednu vrazím, aby ses probrala! Fňukat můžeš někde jinde! Na mě to neplatí!" řval a žďuchl mě do zad, aby mě popohnal. Rozplakala jsem se. Podívala jsem se do lednice, i do mrazáku, ale nic tam nebylo. Bylo tam prázdno.

"Nemám z čeho vařit, v lednici nic není a v mrazáku také ne," řekla jsem a rozplakala se ještě mnohem víc. Načež se na mě neobtěžoval řvát a rovnou mi dal pěstí. Spadla jsem na zem a nehýbala se.

S výkřikem jsem se probudila, a opět mi chvíli trvalo, než jsem si uvědomila, kde jsem, a že jsem měla opět hroznou noční můru. Jak bylo vidět mé strašné sny, byly vzpomínky na soužití s tím mizerou. Nicméně byly malinko pozměněné. Tenkrát lednice s mrazákem nebyla prázdná. Jenže jsem nevěděla, co mám honem uvařit. V té vypjaté situaci mi došla inspirace, a když jsem zoufale kuňkala, že nevím, co uvařit, přiletěla mi facka, a poté ještě jedna z druhé strany.

Rychle jsem zkontrolovala vstupní dveře, a nezklamaly, ani se nehnuly. Malinko se mi ulevilo. Co mám dělat? Třásla jsem se, bála se. Jestliže po mě pátrá, a podaří se mu, mě nedej bože najít, zabije mě. Je to blázen. Copak se takto slušný, milující partner chová ke své partnerce? Je to naprostý magor!

Nevěděla jsem, co si počít. Stále jsem se třásla, a ne a ne se uklidnit. Měla jsem pocit, jako by mi něco uvízlo v krku, a já to nemohla polknout. Přitom jsem si přála tak málo! Klid, klid, a svobodu. Zatím jsem to měla, ale jak dlouho mi to vydrží? Marek vždy byl nevyzpytatelný, ať jsem udělala, co jsem udělala, všechno vždycky bylo špatně. Člověk nikdy nevěděl s jakou přijde domů, a kvůli čemu si na mě vybije zlost.

Rozhodla jsem se, že šálek dobrého, horkého a ovocného čaje mi udělá dobře. Napustila jsem si konvici, a zapnula ji. Poté jsem na sebe přehodila župan, jelikož mi bylo chladno, a následně si připravila hrnek, který jsem dostala od svého souseda. Dala do něj sáček s čajem a čekala až vypne konvice. Mezitím jsem koukala z okna do tmy, a přemýšlela, co dělat. Putovat z místa na místo? Po pravdě nechtělo se mi už nikam utíkat. Tady se mi líbilo, příroda okolo byla perfektní, zdejší místo mělo své magické kouzlo, které na mě mělo blahodárné účinky. Cítila jsem se zde konečně svá, svobodná, nezávislá, volná, široko daleko zde nebyl nikdo, kdo by mi chtěl ublížit. Nikdo mě zde neznal. Vyhovovalo mi to možná víc, než bych si byla ochotná připustit. Tak proč jsem se nemohla zbavit těch příšerných nočních můr, které mě jenom ničili, a držely mě ve strachu.