Úkryt na Šumavě

28.

"Sebastiáne!" vykřikla jsem, a celá šťastná, a stále opojená těm dokonalými pocity, jsem mu doslova skočila do náruče. Div jsem ho nepovalila na zem, a nutno dodat, že měl co dělat, aby můj skok ustál. Jelikož to vůbec nečekal. 

Jeho ruce se bez váhání omotaly kolem mého těla, a pevně sevřely. Zaplavila mě slastná vlna bezpečí, vřelosti a blízkosti. Prožívala jsem a nasávala do sebe všechnu tu něhu, vřelost, překvapení, a city do sebe, jako by to byl lahodný nápoj toho nejlepšího, nejdražšího, a skoro nedostupného nápoje,pro který by všichni lidi na planetě zemi obětovali snad vše, co měli. Až po sléze mi došlo, že Sebastián má návštěvu, a zřejmě ho vyrušuji. 

"Omlouvám se, nevšimla jsem si, že máš návštěvu," omlouvala jsem se, když jsem z něj slezla. Cítila jsem, jak mi rudnou tváře, a cítila jsem se dost nesvá. Sebastián na mě stále vřele s něhou a láskou koukal. 

"Nic se neděje," sykl. 

"Vlastně, tady pan Trnavský přišel za tebou. Neboj se, než jsi přišla, docela dobře jsme si spolu promluvili. Řekl bych, že bys mu mohla důvěřovat," řekl mi Sebastián a držel mě pevně za ruku. 

"Dovolte abych se vám představil. Jmenuji se Miroslav Trnavský, a jsem dlouholetý právník vaší biologické matky," řekl mi a vstal. Opatrně mi nabídl ruku. Váhavě jsem ji přijala. Cože to řekl? Biologické matky? 

"Posadíme se ne? Připravil jsem ti vedle sebe židli," řekl mi vlídně Sebastián. Jen jsem přikývla a posadila se. Sebastián mi ochotně donesl sklenici vody, která pro mě v této situaci byl samotný dar z nebe. 

"Děkuji ti," poděkovala jsem a příjemně se na něj usmála. Tedy aspoň jsem se o to pokusila. Byla jsem z toho chlápka dost nervózní. Přitom se jevil jako slušný mužský, ale jak bylo vidět, stále jsem nebyla v pohodě. 

"Co po mě chcete?" vysoukala jsem ze sebe, jelikož už jsem déle nesnesla tu nevědomost, to ticho. Potřebovala jsem vědět co tu chce. 

"Jak už jsem zmínil. Jsem právník vaší matky Karolíny Mauverové-Valertové, jestliže se nepletu vychovávala vás vaše babička Jarmila Mauverová, mám pravdu?" položil mi otázku. 

"Ano, to sedí," přitakala jsem. 

"A bydleli jste v jedné domácnosti rodinného domu v ulici Na rovině, v městské části Trávníky. Je tomu tak?" padla další otázka. 

"Ano," přitakala jsem. 

"A poté jste šest let bydlela v paneláku na Ohradě," pokračoval. Když toto bydliště zmínil, roztřásla jsem se po celém těle, ale Sebastián mě vřele chytil za ruku, a povzbudivě na mě mrkl. Byla jsem za jeho podporu neskonale vděčná. A taky nesmím zapomenout na skvělou Bellu, která opět vycítila mé rozpoložení a celou domu měla svoji hlavičku položenou na mém stehně. 

"Ano," odpověděla jsem a hned na to zapila knedlík v krku vodou. Malinko to pomohlo. 

"Perfektní. Nezlobte se na mě, že jsem se takto vyptával, ale musel jsem si potvrdit, že jste to opravdu vy," omlouval se. 

"Dobře," odpověděla jsem tiše. 

"Vaš partner mi naznačil, co vás potkalo, a věřte mi, nechci vás nijak rozrušovat. Jenže musím splnit svůj úkol," pokračoval. Jen jsem kývla. 

"Měla byste vědět, že vaše maminka Karolína, otěhotněla velmi mladá, v necelých osmnácti letech. Neměla žádné zázemí, její přítel ji okamžitě opustil, a tehdy se svojí matkou neměla dobré vztahy. Zkrátka co vím, a co mi s odstupem času vaše matka prozradila, tak se neshodli ve výběru školy, ve výběru přátel, lásek a tak. Paní Jarmila chtěla, aby měla kvalitní vzdělání, a slušnou práci a vedla poctivý život. Zatímco její dcera žila v představách, že se bude život modelingem, a skončila jako pokladní v supermarketu někde v Kopřivnici," vyprávěl pan Trnavský. Bylo to tak těžké poslouchat. Do očí se mi kradly slzy.