Úkryt na Šumavě

26.

2. 5. 2023

Mám v sobě tolik myšlenek, že nevím, kterou začít. Stalo se toho spousta. Řekla bych, že misky vah jsou dokonale vyvážené. Zažila jsem těžké chvilky, ale i ty krásné. Možná bych pro jednou mohla začít tím lepším, co mě potkalo. Za něco málo bych na sebe mohla být hrdá. Vzhledem k tomu, že jsme si navzájem se Sebastiánem prozradili naše nejniternější tajemství, se mi začalo lépe dýchat. Vím, co je můj soused zač, čím si prošel, a co by si přál. Musím podotknout, že i on stejně jako já, bojuje s jistými démony. Jsou to pochybnosti, výčitky, nízké sebevědomí, a sebeobviňování. Přitom je to sympatický, krásný, svůdný, a příjemný mužský. Fakt, že nemá nohu, ho také dost trýznil. Myslí si o sobě, něco, co není pravda. Je to jen důkaz, jak moc v životě trpěl. A když to srovnám, moje trable jsou úplné nic.

Chtěla bych se dostat k meritu věci, jenomže si nejsem schopná pomoci. Mám pocit, že bych mohla o Sebastiánovi mluvit, vlastně psát celé hodiny. Je to druhý muž v mém životě, ale zároveň první, s kým se cítím dobře, příjemně, a bezpečně. Jako by se mi nic nemohlo stát. Neříkám, že nervozita, nejistota a úzkost zmizela, jen se zmírnila a schovala se někam za ucho, kde to celé z zpovzdálí sleduje, ale nezapomíná se připomenout, že mě stále provází, a nikam neodešla. Je to o mnohem snesitelnější. Zní to hloupě. Jinak to vysvětlit neumím. A stále jsem nesdělila, co jsem chtěla.

Zkrátka, jak se zdá otevřela jsem mu své srdce. Uvěřila slovům, které mi řekl. A možná k němu i něco cítím. Je to pro mě něco, co jsem zažila jenom chviličku, takže mám dojem, že nevím jak to chodí. Co je nyní a co potom. Jak ty fáze vztahu jdou po sobě. Zažila jsem magický výlet k Prášilskému jezeru. Jeho přítomnost v té dechberoucí podívané, byla tak výjimečná, že mě to totálně odzbrojila. Ta síla onoho místa mé i jeho trápení odvála někam pryč. Ke karavanu na parkoviště. U toho jezera jsem poprvé pocítila ten slastný pocit svobody, klidu, a míru. Šumavská příroda je lék, podpůrná terapie, tableta s prodlouženou dobou účinku. Hodně mi to pomohlo vyrovnat se s tím těžším, co mě dusilo.

Se Sebastiánem je mi fajn, svých obtíží jsem se nezbavila. Noční můra ke mě přišla, i když jsem spala v karavanu vedle Sebastiána, a dost mě vyděsila. Sen byl tak děsivě, hororově živý, že jsem okamžitě musela na čerstvý vzduch. A moje strachy a bolesti opět začali úřadovat. Dost mi pomáhá i přítomnost fenky Belly. Její divoká, veselá a energická povaha mě dokáže uklidnit, podpořit, a rozveselit. Má v sobě něco, co působí na mě tak silně a nekompromisně. Velmi jsem si ji oblíbila, a řekla bych, že je to vzájemné.

Vše bylo skoro zalité sluncem, kdybych něco cestou z Prášil do kempu nepokazila. Něco jsem řekla, co s velkou pravděpodobností Sebastiánovi ublížilo. Přehrávám si ten rozhovor stále dokola, ale naprosto marně. Nejsem schopná tu větu, či slovo najít a identifikovat. Tolik mě to trápí, a deptá. Rozhodně to poslední, co bych chtěla je tomu co mě potkalo za štěstí, ubližovat. Nevím, jak z toho vybruslit. Jakmile jsme včera dojeli sem, chtěl být sám, a doteď nevylezl z karavanu. Bojím se za ním jít. Jsem hrozná posera. Po tom všem, co se mezi námi stalo, bych to měla udělat. Jsem vina za to, jak se teď cítí, a nad čím přemýšlí. Musím sebrat odvahu. A udělat ten krok.

Nachystala jsem se, do kabelky vložila svůj deník, a vyšla z mého obydlí. Zamkla jsem a klíč si schovala do kapsy. Pohled mi padl na Sebastiána, který právě skládal své venkovní posezení. Zhluboka jsem se nadechla. Zkontrolovala jsem, kolik mám času, a rozhodla se. Omluvím se mu teď hned. Znervózněla jsem. Měla jsem strach, že moji omluvu nepřijme, nebo že mě už nebude chtít vidět. Nebudu mít klid, dokud neulevím svému svědomí. Zbytek nechám na něm. 

"Dobré ráno," pozdravila jsem a pokusila se o úsměv.

"Dobré," řekl klidným hlasem. 

"Chtěla jsem se ti omluvit za ten včerejšek. Řekla jsem něco, co ti ublížilo, a to jsem nechtěla. Omlouvám se, mrzí mě to," řekla jsem. Ulevilo se mi jen z části, nyní jsem čekala, co řekne. 

"Nemáš proč se omlouvat, neřekla jsi nic špatného. To já zbytečně vyletěl, a přitom neměl důvod. Také se ti omlouvám," opáčil. 

"Dáš si s námi snídani?" zeptal se. Podívala jsem se na hodinky. Bylo jasné, že budu muset odmítnout, jinak mi ujede autobus, a svůj termín u psychologa prošvihla. A už jsem to sezení potřebovala. Nutně. 

"Moc ráda bych s tebou posnídala, ale nemohu. Musím do Sušice, mám domluvený termín u mého psychologa. Cítím, že už to vážně potřebuji," odpověděla jsem. 

"Ano, zapomněl jsem. Tak se potkáme potom," řekl Sebastián a příjemně se usmál. 

"Ano. A tentokrát vymyslím nějaký výlet já. Souhlasíš?" navrhla jsem. 

"To zní skvěle. Těším se," řekl Sebastián a chytil mě za ruce. Znovu opět velice jemně. 

"Jsi tak překrásná, víš to?" překvapil mě krásnou větou. Nezmohla jsem se na nic jiného než na zamrkání, úsměv, a přitulení. Velice ochotně si mě přivinul do náruče a políbil do vlasů. Voněl nějakým drahým parfémem. 

"To je od tebe milé. Obávám se, že už budu muset jít, aby mi to neujelo," řekla jsem a velice neochotně se vymanila z jeho vřelého objetí. 

"Ano. Tak se zatím měj," řekl mi. 

"Ahoj,"  opáčila jsem. 

Musela jsem běžet, abych to stihla, ale zvládla jsem to. Nejspíš jsem dostala křídla. Hned jakmile jsem zaplatila řidiči autobusu, jsem si sedla k oknu, a vytáhla mobilní telefon. Měla jsem v plánu najít pro nás skvělý výlet. Objevit nějakou další zdejší krásu. A netrvalo to nijak dlouho. Do oka mi padl léčivý pramen. To je ono. To by mohlo uzdravit naše duše. Byla jsem rozhodnutá, a stačilo autobusem vyjet do Srní. Dál už se půjde pěšky. Pro Bellu to bude příjemná procházka, a pro nás vlastně také. Ihned jsem se začala těšit. Může to pomoci nám oběma. 

"Hauswaldská kaple," řekla jsem nahlas, a bylo mi jedno, jestliže mě někdo slyšel.