Úkryt na Šumavě

13.

"Musím říct, že jste mě mile překvapila," řekl pan Semerádek, když dočetl poslední větu v mém deníku.

"Čím?" optala jsem se nevěřícně.

"Jen jsem nečekal, že se do všeho vrhnete po hlavě, ale to neříkám, že je to špatně. Při našem prvním setkání jste se mi jevila, velice vyplašená, nerozhodná, nervózní a zoufalá," opáčil psycholog.

"To stále jsem. A co mě trápí nejvíce, jsou moje noční můry. Stále se to opakuje. Jsou to vzpomínky, které jsou pozměněné, a když se konečně probudím ještě několik vteřin před sebou vidím Markovu rozzuřenou a všehoschopnou tvář. Musím říct, že jsem pokaždé vyděšená k smrti, a desetkrát kontroluji, jestliže jsem své malé obydlí zamkla. Hrozně mě to sužuje," hovořila jsem, a malinko jsem se třásla.

"Chápu. Musíme si uvědomit, že dlouhou dobu jste byla vystavena dost těžkým podmínkám. A najednou jste z odtamtud pryč, tělo i vaše podvědomí je ještě hodně bolestivé. Musíme tomu dát čas se zotavit," odpověděl mi pan Semerádek.

"Víte, žiji v permanentním strachu, že mě ten bídák najde, odvleče mě zpátky, kde bude pokračovat ve své drezúře, anebo mě zabije," řekla jsem a neudržela slzy. Vytáhla jsem si kapesník, a rychle je utřela.

"To také chápu. Zkusila jste jít na policii?" optal se po chvíli ticha.

"Myslím, že zrovna ve Vsetíně měl u policie jednoho docela dost blízkého kamaráda. Co vím, občas společně zašli na pivo. Obávala jsem se, že mi nepomohou, a že to ten fízl za tepla donese Markovi. Dokážete si představit, jak by mě zmlátil a seřval?" vysoukala jsem ze sebe.

"To také chápu," opáčil psycholog.

"Domnívám se, že vaše duše potřebuje trpělivost a dostatek času k tomu, aby se uzdravila. Přece jenom šest let je docela dlouhá doba. Vidím to tak, že byla dlouho v moci manipulátora, který si s vámi dělal co si zamanul. Jeví se mi to tak, jako by se vás snažil převychovat k obrazu svému. A skoro se mu to podařilo," uvažoval pan Semerádek.

"Myslím si, že k skutečné podstatě toho všeho, se jistě postupem času dobereme. Řekl bych, že vám rozhodně pomůže, když ve svých zápiscích budete pokračovat," radil mi.

"Takže se dá předpokládat, že noční můry nějaký ten čas přece jen budou trvat. Nicméně jsme na dobré cestě. V dalších sezeních budeme dopodrobna rozebírat vše, co napíšete do deníku i to, co vám přijde na mysl," hovořil a já jen přikyvovala.

"Rád bych nyní téma stočil malinko jinam. Zajímá mě onen Sebastián, v deníku jste o něm hezky mluvila. Co víc si o něm myslíte?" optal se.

"Chová se ke mě slušně. Jeví se mi velice přátelsky, a tak nějak nenuceně. Pomohl mi s těžkým barelem plný pitné vody. Dal ho pod dřez kam patří, a ještě mi řekl, že když budu potřebovat znovu pomoci, mám mu dát vědět," hovořila jsem.

"V jeho přítomnosti jsem hrozně nesvá, třesu se, a nejraději bych před ním utekla. Jenže cosi mě jaksi drží. Nechápu to. Jistě si všiml, že se mnou není něco v pořádku," pokračovala jsem.

"Myslím si, že by pro vás bylo dobré mít nějakého kamaráda, jak o něm i píšete. Možná je i dobře, že je to muž. Ukáže vám to, že ne všichni muži jsou stejní, jako váš bývalý. Nechte tomu volný průběh, a uvidíte," radil mi.

"Pokusím se, ale nic neslibuji," řekla jsem.

***

Když jsem se zrovna nacházela v Sušici prošla jsem se po náměstí. Kavárna Galerie byla pro mě to pravé. Vstoupila jsem dovnitř, a sedla si k poslednímu volnému stolu. Sáhla jsem po nabídce, a rozhodla jsem se velice rychle. Nic velkého jsem nevymýšlela, jenže pak mi zrak padl na fotky zmrzlinových pohárů. Dostala jsem chuť šílené hřešit, plácat páté přes deváté. Správná ženská se neláduje sladkým a nezdravým jídlem! Správná ženská dbá na zdravý životní styl a svou postavu! Takže žádná čokoláda, chipsy, či bonbony! Vzpomněla jsem si na Markovi řeči z minulosti. Jen jsem se malinko škodolibě usmála. Potřebovala jsem věřit, že jsem od něj daleko, a že už mě nikdy nebude mít pod kontrolou, že už si konečně budu žít podle svého.

"Dobrý den, co si dáte?" optala se mě servírka.

"Dobrý den, ten zmrzlinový pohár Čokoládové potěšení, pak tu červenou panakotu, a zakončím to cappuccinem," řekla jsem.

"Skvělá volba," řekla mi servírka a poté odešla. Za to já vytáhla svůj deník a pustila se do dalších myšlenek, které mě najednou obklopili.

Celé mé působení na základce bylo utrpením. Byla jsem tou černou ovcí třídy, které se mohli beztrestně smát, pomlouvat ji, a dělat ji naschvály. Seděla jsem v poslední lavici, a jak jinak než sama samotinká. Nikdo si nechtěl kazit pověst jenom proto, že by si ke mě z lítosti sedl. Bylo to pro mě hrozně těžké chodit tam s vědomím, že tam není nikdo, kdo by si vás buď aspoň nevšímal, anebo se s ním dalo alespoň z části o něčem bavit. Šmudlina Mauverová! Ta má pysky jak dva řízky! Měly na mysli moje rty. Nemůžu za to, že je mám malinko větší a plnější. Byla jsem z toho tak zničená a unavená. Po nocích jsem plakala do polštáře.

Nejhůře mi bylo, když spolužáci roztavili kousek čokolády, a nakapali ji na moji židli. Samozřejmě ničeho jsem si nevšimla, a sedla na to. Od té doby se mi posmívali smradlavý hovnivousek. A ještě k tomu mi i babička brblala, jelikož z kalhot čokoláda nechtěla jít pryč. Na mém už tak dost pochroumaném sebevědomí mi to také nepřidalo.

Každou chvíli si vymýšleli nové nápady, jak se na můj účet pobavit. Když se na to z odstupem času dívám, ptám se sama sebe, kde jsem v sobě brala tu sílu to snášet, aniž bych to nabonzovala třídnímu učiteli. Pan Jirsák se mi jevil jako férový chlap, a v naší třídě měl veliký respekt. Nejspíš jsem měla jen strach, že by to mohlo být daleko horší, a tak jsem mlčela.

"Omlouvám se, mohu si přisednout? Nikde není volné místo, a nutně potřebuji životabudič!" vychrlil na mě kdosi. Vyděsila jsem se a upustila propisku. Když jsem vzhlédla poznala jsem Sebastiána, a moje tělo okamžitě bilo na poplach. Nicméně nemohla jsem odmítnout, dlužila jsem mu něco na oplátku, za ten barel s pitnou vodou.

"A...ano," vysoukala jsem ze sebe. Zavřela jsem deník, a chtěla hledat propisku, ale Sebastián byl rychlejší.

"Děkuji," poděkovala jsem a ruka se mi třásla, když jsem sahala po tužce. Z nějaké nepozornosti se naše prsty dotkly, a bylo to jako by mým tělem projela neznámá elektrizující síla. Zalapala jsem po dechu, a rychle se stáhla zpět.

Sebastián se posadil naproti mě, a sáhl po nápojovém lístku. Já si schovala svůj deník a nevěděla kam s očima. Sebastián vypadal opět božsky. Nechápala jsem to, z jedné strany jsem se třepala jako srab, a utekla bych, že by se mi za patách prášilo, ale z druhé strany mě cosi drželo na místě. Měla jsem dojem, že už mi ze všeho neskutečně hrabe. Zrovna mě načapal, že si ho prohlížím, ucukla jsem a cítila jsem, jak mi rudnou tváře. Bylo mi tak trapně. Jenže on se na mě příjemně usmál. Ještě, že mi donesli moji objednávku. S chutí jsem se pustila do lákavě vypadajícího poháru, a slastně přivřela oči, když se mi sousto rozplývalo na jazyku.