Úkryt na Šumavě

21.

Vyšla jsem z policejní stanice a musela jsem se posadit na lavičku. Byla jsem úplně hotová. Po tvářích se mi začali kutálet slzy, a cítila jsem se psychicky úplně na dně. Můj strach z toho, že mě ten kretén najde jenom zesílil. Jestliže to takto půjde dál, asi se doopravdy zblázním. Kdy to skončí? Kdy budu definitivně vědět, že už se nemusím ničeho bát, že jsem v bezpečí. Evidentně nikdy nebudu mít klid, buď mě budou pronásledovat jen pouhé myšlenky, noční můry, že Marek je někde poblíž a snaží se mě odvléct zpět do toho svého vězení. Anebo se z toho stane skutečnost. A doopravdy se to stane. Schovala jsem svůj obličej do dlaní.

"Ach tady jsi!" kdosi si ke mě přisedl. Vykřikla jsem a odskočila od něj, na druhou stranu lavičky. Až poté jsem zjistila, že je to Sebastián s Bellou. A ulevilo se mi. 

"Omlouvám se, nechtěl jsem tě vyděsit. Mrzí mě to," omlouval se a stiskl mi ruku. 

"To je v pořádku. Už jsem byla na policii, je to vyřízené. Majorka Studená, nebo jak jsem jim říká, mě ujistila, že se Marek nedozví, kde jsem," oznámila jsem mu. 

"Jsi tak statečná," řekl mi. Podívala jsem se na něj s výrazem, jestliže je normální. Já a statečná? To byl spíš vtip. A moc se nepovedl.

"To není pravda Sebastiáne. Jsem troska," odpověděla jsem a rozplakala se úplně. Přitáhl si mě do náruče a pevně sevřel. Třásla jsem se, ale jeho objetí mi pomáhalo. 

"Nedopustím, aby se ti něco stalo," šeptl mi do vlasů. Nečekala jsem, že by mi něco takového řekl. Podívala jsem se mu do očí. Byla v nich něha, a vřelost. 

"Mám návrh," řekl po chvíli Sebastián. 

"Ano?" optala jsem se. Utřel mi slzy, které jsem měla na tváři. 

"Udělejme si výlet. Znám jedno místo, které je naprosto magické," řekl mi. 

"A kde to je?" zeptala jsem se. 

"Dál odsud. Vzal bych celý karavan, a mohli bychom tam na parkovišti i přenocovat, kdybys chtěla," řekl mi. Vyděsila jsem se. Bála jsem se. Démoni mě opět chňaply. Jenže proč bych si nemohla dovolit zkusit někomu malinko věřit? Jenže ta nejistota tam stále byla. Kdybych nevěděla o tom pátrání, a nebyla na policii, byla bych mu na to i kývla, jenomže byla jsem tak roztřesená, a nejspíš jsem se se vším vrátila na samotný začátek. 

"Sebastiáne, já nevím. Nejspíš budu potřebovat být nějakou tu chvíli o samotě," opáčila jsem. 

"Chápu. To nevadí. Pojedeme s Bellou sami," řekl a vstal z lavičky. Všimla jsem si toho zklamání v jeho obličeji, byť se ho snažil maskovat, ale ne moc dobře. Společně jsme se autobusem vrátili do kempu, a poté se rozloučili. 

Netrvalo to dlouho a jeho karavan odjel i s Bellou. Nezůstalo po nich ani památky. Zůstala jsem tam sama. To jak se připravuje na cestu, jak balí venkovní posezení, jsem sledovala z okna svého pokojíku. Cítila jsem se mizerně. Už jsem si říkala, že je to všechno za mnou, již jsem byla klidnější, a dokonce jsem si aspoň částečně dovolila otevřít se jinému muži. Jenže pak přišlo tohle, ale opět to se mnou zatřáslo. A já byla opět strachy bez sebe. A nyní i sama. Místo, kde stál jeho dům na kolech byl pryč. Měla jsem zvláštní pocit. Jako bych už ho snad neměla vidět. Povzdechla jsem si a sáhla po svém deníku, do kterého jsem se dlouho nepodívala. 

28. 4. 2023

Už jsem si myslela, že je všechno dobré, že mám skoro všechno za sebou. Tedy až na ty příšerné noční můry, které se stále opakovali, a dost mě sužovali. Vše začalo být tak hezké, pro mě něco nepoznaného. Se Sebastiánem jsme se více poznali. Dokonce jsme si navzájem vyměnili svoje životní příběhy. Netušila jsem, kolik bolestivého toho měl za sebou. Rovněž jsem zjistila příčinu jeho kulhání. A dost mě to sebralo. Ne, že by mi to vadilo, že Sebastián má pravou nohu od kolene dolů amputovanou, a chodí pomocí protézy, ale spíš jsem se domnívala, že se jedná pouze o bolavé koleno. Když jsem si vyslechla celý jeho příběh, malinko jsem se vyděsila. Nečekala jsem, že před sebou mám bývalého trestance. A i hned jsem začala rozmýšlet nad tím, jestliže jsem udělala správně, že jsem se s ním začala nějak více bavit. Po tom všem, co jsem prožívala s tím chudákem Markem jsem začala mít obavu, že by se to mohlo opakovat. Jenomže od začátku se chová jinak, něco mi říkalo, že je jiný. Na jednu stranu jsem se bála mu věřit, a otevřít mu svoje srdce naplno, ale na tu druhou jsem to toužila udělat. Vše mě na něm tak přitahuje. Jak je milý, usměvavý, sympatický, klidný, ale i vášnivý, intenzivní, jemný. Ano, to jsem zjistila z jeho polibků. Ty chvilky byly nezapomenutelné.

A teď? Teď tu sedím, a koukám na prázdné místo po jeho karavanu. A Bella? Její divoká, veselá a umazlená povaha, mi taktéž strašně chybí. Uvědomila jsem si za celou tu dobu, co tu sedím, a lituji se, že jsem strašný srab. Bojím se tak moc, že odmítnu výlet od člověka, do kterého jsem se pravděpodobně zamilovala. Jenže návštěva policejní stanice, a výslech, který se týkal mé minulosti mě totálně zničil. Jako bych byla pouhá figurka, kterou někdo těsně pře cílem, vrátil na úplný začátek. Abychom tomu rozuměli Marek mě nahlásil na policii jako pohřešovanou, a ještě ze mě udělal nemocnou bláznivku. O tom celostátním pátráním jsem se dozvěděla od Sebastiána, jelikož mě viděl v reportáži televizních novin. To byl šok. A vysvětlování to v Kašperkách na policii, to bylo teprve těžké. Naštěstí jsem našla v sobě dost síly, uvést věci na pravou míru, a ještě jim dát důkaz o tom, že jsem se s ním rozešla.

Díky tomu všemu se zase bojím. Ještě víc, než před tím. Co když mě najde? Co když mu to policie řekne? Byť jsem jim dala jasně najevo, že si nepřeji, aby mu udávali místo, kde jsem. Věděla jsem, že by se za mnou okamžitě rozjel, a to by bylo pro mě likvidační. Musím se znovu vzchopit. Jinak to nejde. Na světě jsou horší věci. Jenže já mám tak bolavou duši. A možná jsem si lék na tu bolest nechala před několika minutami ujet.