Úkryt na Šumavě

16.

"Omlouvám se. Nějak mě to přemohlo. Troufl jsem si příliš," vysoukal ze sebe Sebastián těžce.

"Ne, to je v pořádku. Za všechno můžu já. Vrátili se ke mě mí démoni. Je mi to líto," opáčila jsem.

"Pojďme jíst, mám obavu, že vafle budou už studené," řekl po chvíli. Posadila jsem se, natřela si vafle nutelou a pustila se do jídla. Byla jsem vskutku hladová. Snídaně už byla trochu vychladlá, ale mě to vůbec nevadilo. Moc mi to chutnalo. Vafle byly nadýchané, a měkounké. Dost jsem si pochutnala. 

Po chvíli jsem zjistila, že Sebastián mě pozoruje s velkým pobavením. Přemýšlela jsem, proč se tak na mě dívá, a ještě se usmívá, jak měsíček na hnoji. Dívala jsem se po sobě, jestliže mi někde neukápla nutela, ale nenašla jsem nic podezřelého. Pokrčila jsem nad tím rameny, a přestala si ho všímat. 

"Máš čokoládu na nose, a skoro po celé puse," řekl mi Sebastián, a podal mi kousek papírové utěrky. 

"Ach. Tak proto se usmíváš," řekla jsem. S díky jsem převzala utěrku a utřela si nos i ústa. 

"Super," řekl, když jsem se pohledem zajímala, jestliže již mám pusu čistou. Usmála jsem se. 

Stále jsem nemohla přestat myslet na jeho polibky, na jeho mužnou vůni. Na jeho pevné tělo, které mě drželo. Na ty spalující, silné, a příjemné pocity, které mě provázeli během toho, co mě líbal. Nevěřila bych, že lze pociťovat takové emoce, jako jsem měla, když se to stalo. A prahla jsem potom, aby se to zopakovalo. Nicméně bála jsem se, že jsem se do něj zamilovala, bezhlavě, tak jako tenkrát do Marka. Bylo to jako přes kopírák, i když to co jsem prožívala se Sebastiánem, bylo přece jenom v něčem jiné. A já nevěděla v čem. Modlila jsem se, abych se znovu nespálila, abych nedej bože nezažila to samé i se Sebastiánem. Byla jsem s nervy zase v koncích, ale odmítala jsem couvnout, utéct před tím. Už ne. 

"Mohu se na něco zeptat?" optala jsem se po chvíli. Všechno by mělo začít tím, že se poznáme. Dopodrobna. 

"Samozřejmě," odpověděl, a napil se kávy. 

"Všimla jsem si, že kulháš. Máš problém s kolenem?" optala jsem se. Všimla jsem si, že malinko zbledl. 

"To je dlouhý příběh," řekl a znovu se napil. 

"Aha. Jestliže o tom nechceš mluvit, pochopím to. Nicméně nemůžu se líbat a otevírat svoje srdce někomu o kom nic nevím. Nechci dopadnout, jako nyní," opáčila jsem tiše, a malinko se mi třásl hlas. Opravdu jsem to řekla nahlas? 

"Chápu to. Bojím se, že až to uslyšíš, nejspíš se sbalíš, a odjedeš ještě dál," řekl. Proboha, co z něj vyleze. Kde se na mě lepí ta smůla, že musím mít talent potkávat samé bad boye. 

"Ať už je to jak chce Sebastiáne, dokud o sobě nebudeme vědět všechno, dál se nepohneme. Jen chci normálně žít," řekla jsem a polkla knedlík v krku. Roztřásla jsem se tak, že jsem se nebyla schopná napít, aniž bych se nepolila. A najednou mi bylo do breku. 

"To jsme dva, kdo chce jen normálně žít. Povím ti to, ale musím začít od začátku," řekl mi tiše. Jen jsem přikývla. 

"Moje dětství bylo dost těžké. Máma zůstala sama na dvě děti. Na mě a na mou mladší sestru Kláru. Otec mamce udělal druhé děcko, a prostě zmizel za nějakou mladší ženskou. Po pravdě v životě jsem ho nehledal, nevím, kde je jeho konec. A nezajímá mě to. Byli jsme hodně chudí, ale přesto to dětství s mamkou bylo fajn. Uměli jsme si víc všeho vážit. Po oslavě Klářiných desátin se to všechno zase posralo. Sestra začala mít nějaké zdravotní potíže, a nakonec se zjistilo, že má leukémii. Byl jsem na testech, abych sestře pomohl. Jenže to moc nezabíralo. Nakonec Klára zemřela, a to mamku naprosto položilo. A mě také. Když byl člověk doma, jako by na něj padal celý barák. Ničilo nás úplně všechno. Snažil jsem se mamce pomoci, jak patnáctileté děcko může. Mamka se zbláznila. Nyní je v psychiatrické léčebně. A podle lékařů to nevypadá dobře," řekl a na chvíli se odmlčel. 

"Zůstal jsem u babičky, která na tom také nebyla zrovna nejlépe. A prakticky jsem se nějak protloukal jak se dalo. Fakt, že jsem odmaturoval byla snad náhoda a kupa štěstí. V mých dvaceti umřela babička, a já zůstal sám. Bylo to hrozně těžké. Bydlel jsem v chajdě, která patřila babičce, a cítil jsem se tam fakt špatně. Když jsem se vrátil do bytu, kde jsme bydleli s mámou a s Klárou, bylo to tam ještě horší. Všechno na mě padalo, připomínalo smutné, chudé dětství a dospívání. Pak jsem v jedné hospodě narazil na partu kluků. Byly v mém věku. Prožili jsme toho spolu spoustu, hodně párty, vandalismus, první milostné zážitky v posteli, drobné krádeže," pokračoval. Z jedné strany mi bylo líto jeho dětství, a že přišel o sestru a také tak trochu o mámu. 

"Dopadlo to nejhůř jak mohlo. Nevím, kdo vymyslel takovou blbost. Zkrátka jednoho večera jsme se zastavili na benzínce. Libor, to byl ten nejbohatší kluk z naší party. Takže jsme se pravidelně vozili v jeho fáru, a utráceli jeho prachy. Spíš peníze jeho rodičů. A Libor s Alešem vytáhly zbraně. Nějakou chvíli mi absolutně nedocházelo k čemu se schyluje. Měl jsem odejít, měl jsem raději být pro smích celé bandě, ale neměl jsem se na tom podílet. Posadili mě za volat, prý abych čekal, a pak je odvezu. Řidičák jsem samozřejmě neměl, ale řídit jsem se naučil dost dobře od nich," hovořil a sem tam se musel napít. 

"Ještě než šli na věc, snažil jsem se jim to rozmluvit. Jenže se mi vysmáli, a nakonec mě přemluvili. Říkali, že vezmou jenom peníze z kasy, a půjdou. A pak se prý rozdělíme. Od začátku se mi to nelíbilo. A ty zbraně, až moc vypadali pravě. Utěšoval jsem se, že je to jen dobrá atrapa. A tak jsem si sedl za volant, a oni šli dovnitř. Vytáhli na pokladního zbraně, a chtěli tržbu z kasy. Něco se tam posralo. Nevím, nebyl jsem tam. Nicméně uslyšel jsem výstřel, a jak oni hned potom, utíkali k vozu, a nasedli. Křičeli na mě ať už jedu. A tak jsme ujeli," vyprávěl. 

"Až u Libora doma jsem zjistil, že toho pokladního zastřelili. Nebál se jich, zřejmě si o těch pistolích myslel, že jsou atrapy, stejně jako já. Asi jim ty prachy nechtěl dát dobrovolně. Během toho, co oni řešili, co budeme dělat, mě pomalu docházelo co se stalo, a že já toho byl součástí," řekl a utřel si slzy z koutků očí. Zatmělo se mi před očima. Něco takového jsem nečekala. 

"Trvalo to týden, a už jsem seděl ve vazbě. Byl jsem první, koho chytili. A když jsem potřeboval pomoct, najednou, jako by se po nich země slehla. Libor sliboval, že když nás chytí zaplatí nám všem právníka. Jenže se na nás vybodl. Vzal si svoji část peněz a zmizel. Nakonec nás chytili všechny. Všichni byly tvrdší, říkali různé verze, až nakonec to hodili na mě. Všechno. Byla to noční můra. Bylo mi zle, jako nikdy. Policajt na mě tlačil, ať se přiznám. Všichni tvrdí, že jsem to byl já," hovořil. Bylo mi špatně. Neuměla jsem si to představit. 

"Samozřejmě, policajti mají své páky, jak z člověka dostat pravdu. A tak jsem všechno hodil za hlavu, a řekl jsem jim jak to přesně bylo. Že jsem do poslední chvíle nevěděl, co se chystá, a že jsem byl jenom řidič, a že mě Libor ujišťoval, že se nic nikomu nestane. Řekl jsem, že jsem uvnitř vůbec nebyl, a že jsem rozhodně nestřílel. Kamerový záznam, různé testy na střelný prach, nebo cosi, dokázali, že já rozhodně nestřílel, a že na zaměstnance benzínky rozhodně nemířil, a ani ho nezabil. Nasrali mě, že to chtěli hodit na mě. Na slabší článek jejich týmu. A tak jsem je potopil úplně. O Liborovi jsme věděli, že má nějaké Pechtle mechtle s drogami, a kdo ví jaké konexe. Všechno jsem to těm fízlům řekl. A oni se pak mohli chvástat, že rozkryli větší gang distributorů drog," mluvil Sebastián. 

"Co mi to bylo platné, když jsem od soudu odcházel s pěti lety nepodmíněně, za účast na ozbrojeném loupežném přepadení s následkem smrti. Je pravda, že jsem vyvázl nejlíp ze všech. Ostatní doteď ještě sedí. Svůj trest jsem si odseděl. Bylo to to nejzdlouhavější a nejmučivější, co jsem zažil. Několikrát mě tak spoluvězni napadli, jak říkám slabý jedinec na takovém místě to má hodně těžké. A pak jsem měl spoustu psychických potíží. Vyčítal jsem si to. Pak jsem vylezl z kriminálu, a najednou pro mě byl problém najít práci. Neměl jsem čistý trestní rejstřík, a všude, kde jsem byl to požadovali. Nevěděl jsem, kam se vrtnu. A tak jsem skončil v rujně po babičce," řekl a odmlčel se.