Úkryt na Šumavě

7.

Doplazila jsem se s celým nákupem ke svému karavanu, a vše položila do trávy. Protáhla jsem si svoje unavené tělo. Měla jsem dojem, že jsem snad šla ze Sušice pěšky a ne autobusem. Stále jsem měla sousedy, ale nějak jsem se na tu stranu nedívala. Odemkla jsem svůj domov, a vstoupila dovnitř. Jako první jsem svoje nové knihy dala na stůl, a přemýšlela, kde jim najdu jejich nové místo. Nakonec jsem je dala do skříňky. Možná časem mi nad stolem přibude nějaká police. Poté jsem vyskládala drobný nákup potravin do lednice, a kávu s mlýnkem jsem dala do kuchyňské skříňky. Hned jak dám vše do pořádku, udělám si kávu. 

Roztáhla jsem židli přesně podle návodu, a posadila se. Musela jsem říct, že jsem byla dost mile překvapená. Byla hodně pohodlná, seděla jsem si jako v křesle. Následně jsem přeložila deku, a přehodila ji přes židli. Hned to bylo dokonalé. Na řadu přišel stůl, s kterým jsem malinko zápasila, ale poté jsem na to přišla, a posezení bylo hotové a připravené. Byl to pro mě další důvod k radosti. Vytvořila jsem si zde místo pro sledování Otavy a okolní krajiny. Samozřejmě vše záviselo, na počasí, dnes bylo pod mrakem, a sem tam poprchávalo, ale nebylo to tak hrozné. V létě to bude naprosto parádní, a moc do toho léta nechybělo. Už jen kousek. Vyskočila jsem do mého pokojíku na kolečkách a připravila si kávu. Poté jsem se rozmýšlela, kterou knihu začnu číst jako první, a nakonec jsem zase sáhla po knize od Rollanda. Nikdy se neomrzí. Už jednou jsem ji četla, ale knihu jsem musela vrátit do knihovny. 

Hrníček s kávou jsem položila na stůl a posadila se. Zachumlala jsem se do deky, a pustila se s čtením do první stránky. Kniha mě celou pohltila, nevěnovala jsem pozornost svému okolí. Sem tam jsem si dopřála doušek své kávy, a došlo to tak daleko, že jsem zjistila, že piju z hrnku, ale vlastně v něm už nic není. Tak moc jsem byla mimo tento svět. Nespokojeně jsem položila prázdný hrnek na stůl a odložila i knihu. Vedle u sousedů pobíhala border kolie. Když muž vyšel z karavanu, krve by se ve mě nedořezal. Byl to ten muž, s kterým jsem se potkala u splavu. Rychle jsem otočila hlavu zpět na knihu, která ležela na stole. Zrovna když jsem přemýšlela, že je se mnou něco špatně mi před obličejem přelétl létající talíř, a hned na to mě i se stolem povalil pes. Vyjekla jsem a spadla dozadu. Malinko jsem se udeřila, ale nebylo to tak hrozné. 

"Proboha, Bello!" vypískl muž. Rychle mi pomohl vstát a postavil i můj stůl s židlí. Knihu jsem položila zpět pro změnu já. Následně jsem zjistila, že hrneček se rozbil. Nedalo se nic dělat. Posbíral střepy. To, že jsem se před chvílí vyválela v trávě kvůli psovi, nebyla pro mě taková hrůza jako to, že  muž stále stál u mě. A dost blízko. Šílela jsem panikou. Měla jsem velice neodbytné nutkání utéct před ním do karavanu, a zamknout se tam. 

"Moc se vám omlouvám. Jste v pořádku?" omlouval se mi. 

"To je dobré," řekla jsem, hlas se mi třásl. Musel na mě poznat, že se chovám divně, že jsem jako bych se dívala na nějakou nestvůru, která mě chce každou chvíli sežrat. 

"A také se omlouvám za ten hrníček, koupím vám nový," omlouval se a koukal na mě starostlivě. 

"To je dobré, mám ještě jeden," opáčila jsem, a chtělo se mi začít křičet. Z ničeho nic mě překvapil i jeho pes. Začal se domáhat pohlazení, a tak jsem ho opatrně a krátce podrbala za uchem. 

"Jmenuji se Sebastián, tenkrát u řeky jsem se ani nepředstavil," řekl s velice nenuceným a přátelským tónem hlasu. Dokonce přede mě natáhl svoji ruku. 

"To nevadí, už musím jít," řekla jsem a utekla jako největší zbabělec do karavanu. Zavřela jsem za sebou dveře, a zamknula. 

Oknem jsem viděla, že se Sebastián po sobě díval, a dokonce si k sobě čichal. Asi byl dost zaskočen mým úprkem. Nakonec nad tím pokrčil rameny, a odešel. Já spadla do ustlaných peřin a rozplakala se. Nebyla jsem schopná být v blízkosti nějakého muže. Přitom Sebastián byl tak hezký, přitažlivý a jevil se velice pohodově. Co to se mnou bylo? Proč se tak chovám? Vždyť to není Marek, je to někdo jiný. Proč se tak bojím? Když jsem už v bezpečí? 

Plakala jsem nad sebou ještě dlouho. Bylo se mnou něco špatně. Takto se přece nemůžu chovat před každým mužem, který se objeví v mé blízkosti. Musím s tím něco dělat! Hned jak jsem se sebrala, vyšla jsem z karavanu. Můj pohled se ihned stočil k sousedům. Pes běhal okolo, a Sebastián seděl na židli zády ke mě. Ulevilo se mi. Vzala jsem si telefon, a hledala nějakého psychologa v okolí.
Asi po sto letech jsem se dovolala k psychologovi, který sídlil v Sušici.

"Dobrý den, Mauverová," představila jsem se a modlila se, aby mě vzal.

"Prosím vás, berete nové klienty?" optala jsem se. 

"Po pravdě, nebereme," řekl mi pan Semerádek.

"Prosím vás, já obvolala půlku Šumavy, nikdo nebere. Já potřebuji pomoc. Prosím," prosila jsem.

"A co vás trápí?" optal se psycholog. 

"Šest let jsem žila v toxickém vztahu, kde mě partner týral psychicky i fyzicky. Před několika dny jsem utekla, bojím se, že mě najde. A když se v mé blízkosti objeví nějaký muž, tak panikařím, třesu se, a uteču. V noci nemohu spát, budí mě šílené noční můry. Prosím. Pomozte mi, přece mám také právo žít normálně, jenže bez vaši pomoci se neobejdu. Zkoušela jsem to!" chrlila jsem ze sebe. 

"To zní vážně. Víte, co. Přijde zítra v deset, a uvidíme," řekl nakonec pan Semerádek. 

"Děkuji, moc děkuji. Na shledanou," 

Byla jsem nejšťastnější. Konečně. Musí mi pomoci. Jinak budu asi navždy sama, jelikož nebudu schopná si k sobě připustit nějakého muže. A to by přece byla škoda. Evidentně zdejší malebná příroda na všechno nestačí. Potřebuji získat sebevědomí, zbavit se nesmyslných strachů. A také těch nepříjemných a stresujících nočních můr. 

Nyní jsem věřila, že se ze svého momentálního stavu dostanu. Možná nebude na škodu zajít i do kostela, ne snad, že bych byla věřící, ale chytala jsem se každého stébla. Chci zase normálně žít.