11.

7 2 0
                                    

Dnešní den byl opravdu deštivý. Celé dopoledne jsem strávila ve svém útulném karavanu, kde jsem si četla knihu Dopisy, které nikdo nečetl. A od první stránky se mi to jevilo moc hezky napsané, a cítila jsem, že tato kniha v sobě ukrývá velice silný příběh. Na oběd jsem si skočila do bistra. A počasí se umoudřilo až odpoledne. Rozhodla jsem se, že se půjdu projít. Soused byl také někde pryč, a popravdě, potřebovala jsem být sama. Utřídit si myšlenky, najít nějaký způsob, jak se zbavit těch mých nočních můr.

Za druhým mostem, pod kterým tekla voda do elektrárny, jsem zahnula doleva. Po pravici jsem měla překrásné chaty, které jako by snad čekaly, až se vrátí léto, a s ním i jejich majitelé. Byly krásné, na pohled se jevili velice útulně. Jednou si třeba také takovou pořídím. Kdo ví? Pokračovala jsem dál do kopce, a po chvíli jsem myslela, že vyplivnu duši. Byl hrozně prudký. V půli jsem se musela zastavit, a vydýchat se. Až potom jsem mohla jít dál.

Když jsem se konečně vyškrábala do toho kopce, šla jsem dál lesem. Všude to zde vonělo jehličím, svěžestí, a zeminou. Stromy ševelily v jemném vánku, a z zpovzdálí byla slyšet snad řeka. Byl to ráj na moje pocuchané nervy. Zvuky klidné, silné, a líbezné přírody jako by mě hladili. Utěšovali mě, obejmuly mě silnýma rukama. Neměla jsem pro to blahodárné ticho slovo, které by do puntíku vystihlo to, jak to se mnou zacházelo, jaké pocity jsem pociťovala, když jsem šla dál a dál, po té asfaltové cestě. A stromy mi dělaly doprovod.

Opět jsem musela zdolat kopec, ale tento naštěstí nebyl tak prudký, jako ten na samotném začátku. Nemohla jsem uvěřit, že bych se mohla cítit tak dobře, po takovém kousku, který jsem urazila. Jako bych byla z části znovuzrozená, ale i přesto jsem věděla, že jakmile se najde první menší věc, která mě dokáže dostat do těch mých stavů, budu zase tam, kde jsem byla. Už jsem si byla vědoma, že zdejší kouzlo asi není tak silné, abych se obešla bez pomoci svého psychologa. A možná se na mě podepsal i fakt, že jsem dlouho byla mimo kontakt s nějakými přáteli, nebo jen s kolegy někde v práci. Marek si mě zavřel doma, skoro na zámek.

Dorazila jsem do menší obce, po levé straně byla krásná vila. Obehnaná plotem, který by již potřeboval rekonstrukci, a to samé platilo i o vile. Vypadalo to, že se o ni nikdo moc pečlivě nestará. Přitom to byla taková škoda. Představila jsem si, jak by mohla vypadat uvnitř, a jaká by byla, kdyby byla opravená. Dokonalý domov. Místo klidu a míru. Naděje. Velké budoucnosti. Jenže o tom jsem si mohla nechat jenom zdát. Kde bych vzala peníze na to, abych ji mohla koupit a spravit. Byla to jen vize. Sen, který se nikdy nesplní.

S povzdechem jsem pokračovala dál. Cestou hlouběji do obce jsem míjela samé penziony, a různé domy, které nabízeli ubytování. V jednom z těch zařízení byla i kavárna. A tak jsem se posadila na zahrádku, a čekala až někdo přijde. Mezitím jsem se koukala kolem, a dál snila o vile, která mě naprosto uchvátila. Nedá mi spát. Bylo to lepší myslet na tuto budovu, než na to, v jaké mizérii jsem se nacházela.

"Copak vám mohu nabídnout?" optala se mile servírka.

"Poprosím vás o jedno oříškové Latté, a k tomu perlivou vodu s citrónem," odpověděla jsem jí. Servírka jen kývla a odešla.

Mohla jsem dál přemýšlet o tom, co bude dál. Jak dlouho budu žít tak, jak žiju. Nemohla jsem přijít na to, co si počnu, až přijde zima. V zimě v mém karavanu asi zmrznu. Nejspíš to dopadne tak, že si snad někde poblíž najdu byt s garáží. Musím svůj karavan někde ustájit. Zimu přečkám v bytě a v práci, a v létě budu zase ve svém pokojíčku v kempu. Zajímavá myšlenka.

Po chvíli mi na stole přistála moje objednávka a já se s chutí napila kávy. Měla příjemnou chuť, a dokonce nebyla tolik sladká, což bylo příjemné překvapení. Dopřávala jsem si jeden doušek za druhým, až jsem to nakonec celé vypila. Poté jsem zaplatila za svoji útratu a pokračovala dál ve své cestě.

Došla jsem až k hlavní silnici, která dle ukazatele vedla do Čeňkovi pily, a dále až do Srní. Zajímavé názvy obcí. Dál už nic nebylo, a tak jsem se otočila, a šla zase zpět po stejné cestě. Nechtěla jsem zde nijak zvlášť bloudit. Cestou jsem zjistila, že tato obec se jmenuje Rejštejn. Až na tabuli, jsem se dozvěděla, že Rejštejn vlastně není obec, jak si celou dobu myslím, nýbrž město. A počtem obyvatel je čtvrtým nejmenším městem České republiky. Jenom jsem valila oči.

Šla jsem úplně stejnou cestou zpět domů. Malinko mrholilo, ale nebylo to nic hrozného. A navíc okolní stromy mě schovali pod svá ochranná křídla. Sem tam bylo slyšet zpěv nějakého ptáka. Užívala jsem si tuto procházku. Potřebovala jsem to jako sůl. Najednou mě cosi chundelatého povalilo na zem, a olizovalo mi to tvář. Několik vteřin jsem byla v šoku, a panikařila. Nevěděla jsem, co se děje. Až po sléze jsem si uvědomila, že jde o Bellu, která celá šťastná na mě skočila, a jelikož já se na cestu nedívala, a koukala po okolí, neměla jsem možnost se připravit na její projev náklonnosti. A nakonec jsem ji její radost oplácela.

"Proboha Bello! Zbláznila ses!" vypískl Sebastián, a pomohl mi vstát. Hned jak jsem byla na nohou, vrátili se ke mě ty stavy. Rychle jsem od něj odstoupila asi o dva větší kroky. A třásla se jako ratlík.

"Jste v pořádku? Neuhodila jste se? Moc se omlouvám! Nevím, co to do Belly vjelo! Ještě to nikdy neudělala!" chrlil ze sebe Sebastián jednu větu za druhou.

"To je v pořádku. Je to moje chyba. Mám koukat na cestu," řekla jsem a oprášila si kalhoty. Byla jsem celá nesvá, klepaly se mi ruce, a snažila se zhluboka dýchat. Dělal se mi v krku opět knedlík. Bella se čumákem domáhala dalšího drbání, a já ji ho dopřála.

"Zdá se, že vás má ráda. Nejspíš máte v sobě něco, co Bellu přitahuje," přemýšlel Sebastián.

"Já...já...já nevím," špitla jsem a letmo se na Sebastiána.

"Jak se dnes máte?" optal se nejspíš proto, aby řeč nestála, nebo jen nevěděl, jak hovor taktně ukončit.

"V rámci možností dobře. A co vy?" opáčila jsem a stále hladila Bellu.

"Nebudu vám lhát, dnes na mě padla jakási depka, tak jsem se šel projít. Obvykle to pomáhá," opáčil smutně.

"To mě mrzí, možná to počasí může mít vliv. Aspoň se to říká. Nebudu vás dva zdržovat," řekla jsem.

"Sofie, vy nikdy nezdržujete. A s tím počasím můžete mít pravdu, může to spolu souviset," odpověděl Sebastián, příjemně se usmál, a udělal jeden krok ke mě. A to mě vyděsilo, a já rychle ustoupila, aby mezi námi byla ta mezera o něco větší. Zpanikařila jsem, lekla jsem se toho pohybu. A můj celkový třes se zvýšil na maximum.

"Omlouvám se, zapomněl jsem," řekl a dal ruce do obranného gesta.

"To...to...to je dobré. Raději už půjdu," řekla jsem. Rozloučili jsme se, a každý jsme si šli svojí cestou. Byla jsem opět tak rozrušená. A také jsem si v duchu nadávala, jaká jsem troska, a posera.

Úkryt na ŠumavěKde žijí příběhy. Začni objevovat