Úkryt na Šumavě

31.

Seděli jsme v jídelně v Srní, a pochutnávali si na vynikající svíčkové. Dopoledne bylo hodně těžké, a měla jsem pocit, že mi to sebralo snad všechny síly. Jenže já měla přece naplánovaný výlet k léčivému prameni, kde bychom mohli nechat všechno zlé, co nás dosud tížilo, a odejít odtamtud jako zdraví, silní, a sebevědomí lidé, a otevřít tím novou životní kapitolu. Cestu, po které se vydáme společně. A vynasnažíme se, abychom do našeho nového života již žádné zlo nepustili. Najdeme si hnízdečko, které se stane naším domovem. A tam třeba přivedeme děti. Byl to překrásný sen. Ve své duši jsem věděla, že budu jiná matka, než byla ta, co mě přivedla na svět.

Jakmile jsme se najedli, odnesli špinavé tácy s nádobím do stojanu na kolečkách a vydali jsme se na cestu k Hauswaldské kapli. Samotná obec Srní byla velice překrásná. Z informační tabule jsem zjistila, že zde žije dvě stě padesát šest obyvatel, a původně se jednalo o dřevorubeckou osadu. A překvapivě se zde i natáčela krásná trilogie Pod jezevčí skálou, Na pytlácké stezce, a Za trnkovým keřem. Ty filmy si pamatuji. Jako malá jsem na ně koukala s babičkou. Už tehdy mě příroda tamějšího místa doslova uchvátila. Kde by mě v té době napadlo, že se zde za několik let objevím.

Pokračovali jsme dál v cestě. Podle mapy cíl naší cesty nebyl nijak daleko. Bella skotačila před námi, a taktéž si užívala krásného počasí, a pohodové atmosféry, která nyní mezi námi vládla. Najednou jsem začala věřit, že se vše nakonec v dobré obrátilo, že se konečně na nás dvě bolavé duše, usmálo štěstí. Když jsem pohlédla na Sebastiána, vypadal, že nad něčím přemýšlí. Byl hodně ponořen do svých myšlenek, a cítila jsem, že potřebuje v nich nějakou chvíli setrvat. A tak jsem mlčela, a koukala na Bellu, která si nyní došla pro pohlazení. Vlastně to byla ona, kdo nás nejspíše definitivně svedl do hromady. Tenkrát mě převrhla ze židle, taktéž i stůl, díky čemuž se rozbil můj hrnek s kávou. Myslím, že to byl ten impuls, který nás dva nějak spojil. Od té doby jsme se víc a víc sbližovali. Jak lišácká ještě Bella může být.

Dál cesta pokračovala v lesích. Plazila se do kopce, a otevírala nám krásu kolem sebe. Jako by snad měla tu moc být naším průvodcem. Okolní lesy šveholily vlastním jazykem, větřík si hrál s jejích větvemi. A všude to vonělo svěžestí, pryskyřicí, dřevem, a jehličím. Nasála jsem tu silnou, a smyslnou vůni do sebe a Sebastián mě napodobil. Sem tam mezi větvemi sem vklouzly paprsky sluníčka, které pomalu, ale jistě zvěstovali příchod teplých měsíců. Bylo zde plno života, kterého by si člověk pořádně nevšiml, kdyby se pozorně nezahleděl. Poletovali zde krásní, a pestře barevní motýlci, mravenci pracovali na svém mraveništi, včely opylovávaly květiny, a někde v dáli bylo slyšet datla, jak svým zobákem klove do stromu. Byla to změť zvuku, vůně a pohledu, která si člověka omotala pomyslným provázkem, a hladí ho po duši i po těle. Neuvěřitelná, nepopsatelná, a magická síla, onoho místa.

Vyšli jsme kopec a objevili jsme se u Vchynicko-tetovského plavebního kanálu, jak jsem si přečetla z další informační cedule. Voda v něm byla tak křišťálově čistá, průzračná, a živá, že člověk viděl na její dno. Sem tam se tam mihla malá rybka. Voda broukala svojí vlastní, velice originální, nezaměnitelnou, a uklidňující, melodii, která zvučela v uších. Zastavili jsme se a opřeli se o kamenné zábradlí mostu, a hleděli do té čistoty. Dlouho jsme se nechávali unést těmi pocity, které nám ten pohled a zvuk přinesl. Vůně zde byla o trošku jiná, taková vodová, mechová, a květinová. Nebyli jsme schopní se odpoutat od té náruče plné vjemů.

Když se nám to podařilo čekal nás další kopec, obklopený lesy, který nás již dovede k cíli. Jen co jsme vstoupili po prašné cestě vzhůru, ovanula nás silná a vážná atmosféra. Blížili jsme se k místu, které bylo opředeno mnoho legendami. Jako by zde stromy a ptáci spolu rozmlouvali o něco tišeji, a s úctou. Tak moc to na mě působilo, a soudě mého pohledu na Sebastiána, bylo znát, že i jeho to nenechává chladného. Netrvalo to nijak dlouho, vybrala jsem schválně nenáročný výlet, a zjevilo se před námi místo, které prý bylo svědkem bezpočtu zázraků. Lidé jako poděkování za ně postavili na tomto místě kapli. Bohužel nyní po ní zbyl už jenom půdorys. Přesto zde vyzařovala velice pozitivní energie. Cítila jsem, jak mi vnikla do těla a postupně si razí cestu do všech koutů mé duše. Nechala jsem se jí úplně ovládnout. Vstoupila jsem do půdorysu, a najednou jsem měla pocit, vizi, že ji vidím, že se v ní nacházím. Cítím tu teplotu, ticho, a laskavost v kapli. Jako bych se mohla dotknout zdí, usednout na lavici, a tiše sedět.

Když jsme vyšli z kaple, ovanul nás svěží vánek, a vrátil nás do reality. Zpět do krásy. A ukázal na skleněný blok s otiskem spojených dlaní člověka, kam pramenila zázračná voda, která umí léčit. O kousek dál zde bylo místo, kde byl kříž, a u něj spousta obrázků Pany Marie. Taktéž i několik jejich sošek, růžence, a kamínků, které ozdobně lemovaly celé místo. Přešli jsme k prameni, a prohlédli si ho. Měl azurově modrou barvu, silnou, jasnou a zářící. Podívala jsem se na Sebastiána. Díval se na mě. Kousla jsem se do rtu. Byl krásný, mužný, a neodolatelný. Na zdejším místě vypadal doslova nadpozemsky. Bylo to vůbec možné? Jenže na tomto místě bylo možné přece všechno. Panovala zde posvátná a magická atmosféra.

Společně jsme do pramenu ponořili ruce. Voda byla studená jako led, a jako by se nám vpíjela až do morku kostí. Následně jsme spojili naše dlaně tak, jak byly ty vytesané, a dopřáli jsme si doušek. Chutnala skvěle. Osvěžila, pohladila, a ulevila od žízně a snad od všech neduhů, které nás provázely. Sebastián dal napít i své čtyřnohé kamarádce, která taktéž velice ráda ochutnala pramen. Objevila se zde malá skupinka, která taktéž měla žízeň, a chtěla toto místo navštívit. Chytili jsme s za ruce a vrátili se zpět na prašnou cestu.

"Dobrý den," pozdravili jsme rodinku v čele s jejich babičkou, a chtěli pokračovat.

"Dobrý den, krásné místo, že? Jezdíme sem každý rok, už dvacet let. A pokaždé si v léčivém prameni opláchnu své nemocné oči. Jinak bych byla slepá. Je to zázrak," chrlila ze sebe. Usmáli jsme se. Jen jsme kývli, a šli zpět do Srní.