Úkryt na Šumavě

12.

25. 4. 2023

Dívám se za sebe. A ptám se sama sebe. Co se to se mnou stalo? Jak je možné, že šest krutě dlouhých let jsem žila v něčem, co se dalo dost dobře přirovnat k domácímu vězení? Jak to Marek dokázal, že si mě obtočil kolem prstu? Že jsem dlouho poslušně skákala tak, jak on píská? A ještě jsem ho k tomu bezhlavě, bezmezně, a neuvěřitelně milovala. Viděla jsem v něm boha. A on se mnou přitom jen zametal, choval se ke mě jako k jeho majetku. Hlavně po čtyřech letech vztahu, to se to jen stupňovalo.

Nechci se hrabat tolik v minulosti, která je pro mě strašákem, a která mi nedá spát, pronásleduje mě, a pomalu a zaživa mě ničí! Kladu si v sobě jednu pro mě možná zásadní otázku. Jak jsem po tak dlouhé době strávené v takových podmínkách, mohla začít uvažovat jinak, a dokonce najít sílu, využít první šanci k útěku. Dlouho, dlouhou dobu jsem jeho chování omlouvala, dávala mu za pravdu, styděla se, že nejsem tak dobrá, jak by si zasloužil. A pak najednou cvak, jako by někdo přepnul kanál na televizi, se mi můj vlastní rozum, moje vůle probrali k životu.

A nyní? Žiju jako zálesák v malém karavanu, ve stižených podmínkách, a píšu si deníček, jako bych byla ještě puberťačka. Bojím se pomalu i svého stínu, také svých nočních děsů, které mi "zpříjemňují" pobyt v kempu, a jakmile se ke mě přiblíží nějaký cizí muž, div, že před ním s hysterickým řevem neuteču. Tak takhle jsem dopadla. Stala se ze mě troska.

Jenže i přes všechno moje rozpoložení, moje stavy, strachy, bolesti, paniky a záchvaty pláče se objevil maličký plamínek naděje, a s sebou přinesl další obavy. Jmenuje se Sebastián a jeho border kolie Bella. Prohodili jsme spolu několik vět, koupil mi krásný hrnek s růžemi, jako omluvu za to, že mě Bella div nepřizabila, když ji špatně hodil plastový talíř.

Po pravdě? Ten krásný hrnek, v kterém mám nyní svoje kafe, je ten nejhezčí dárek, jaký jsem dostala. Od Marka jsem dostala za celou dobu jednu růži, a to je asi tak všechno. Zkrátka, ten hrnek má pro mě obrovskou cenu. A pak se stalo něco, za co bych se možná mohla pochválit. Pozvala jsem Sebastiána na kávu, a společně s ním před jeho obřím obytňákem jsme ji vypili. Dokonce jsme si i popovídali. Byť jsem se třásla po celém těle, bála se, každou chvílí polykala jeden knedlík za druhým, seděla od něj co nejdál to šlo, koktala jako pako, ale i přes to všechno jsem to vnímala pozitivně. Malý krůček. Můj soused byl velice milý, choval se velice příjemně, slušně, a nijak se nevyptával na pro mě dost bolestivé věci. A já také ne. Poté jsme se ještě párkrát potkali, a když jsme u svých karavanů mávneme na sebe na pozdrav.

Tohle všechno má pro mě velkou cenu. V mém životě a v mé těsné blízkosti nebyl jiný muž, nežli ten prevít Marek. A každé vlídné slovo, čí pouhé mávnutí na pozdrav je pro mě něco nového, a tak nezvyklého. Všechno to kazí moje stavy, a strachy. Bojím se, abych ho od sebe nějak neodehnala. Chybí mi nějaký kamarád, možná lépe kamarádka, už kvůli těm stavům. Ale tak je na co koukat. Sebastián je chlap jako hora, v perfektní formě, jeho tělo zdobí jeden sval za druhým, a jeho modré oči svítí jako hvězdy na nebi. Je to sto a jedna. Jako David a Goliáš.

***

Dotáhla jsem těžký barel plný pitné vody před můj karavan, a v předklonu se vydýchávala. Jestliže to takto půjde dál, udělám si kýlu. Voda mi vydržela na tři dny. A já přemýšlela, jak ještě více uspořit, abych mohla jít pro vodu třeba až za čtyři nebo pět dní. Nastal další oříšek, jak to dostat do karavanu. Posledně se mi to povedlo na osmý pokus, tak uvidíme, na kolikátý to bude dnes. První. Ne. To nikdy nebude na první dobrou. Po druhé také ne, třetí pokus vypadal slibně, ale opět selhal.

"Proboha! Počkejte! Já vám pomohu!" přiběhl Sebastián s Bellou v závěsu, a než jsem řekla Švec byl barel pod dřezem. A Bella se opět domáhala drbání.

"Děkuji. Moc jste mi pomohl," poděkovala jsem mu, a udělala krok vzad. Musela jsem si držet ruce, aby se tolik netřásly.

"Nemáte zač. Nemůžete tahat něco tak těžkého!" vyjekl Sebastián.

"Jak jste to tam dostala před tím?" optal se zvědavě.

"Jak? Asi na osmý pokus. Přičemž jsem si myslela, že jsem si utrhla půlku břicha," opáčila jsem a hladila Bellu. Uklidňovala mě. Její veselá povaha na mě měla dobré účinky.

"To se klidně mohlo stát. Prostě vám budu s tou vodou pomáhat! A ne, neberu, jako odpověď," řekl a zářivě se usmál. Když jsem viděla ten jeho příjemný, přirozený a nefalšovaný úsměv, málem jsem s sebou třískla. Jednak proto, že moje panika se mnou mávala, a pak taky, že hezčího úsměvu snad na světě není.

"Do...do...dobře. Děkuji za pomoc," vyblekotala jsem ze sebe.

"Nemáte zač. Stačí zaťukat," řekl mi. Kývla jsem.

Sebastián se vrátil ke svému karavanu, a Belle to chvíli trvalo, než se vrátila za svým páníčkem. Nechala se ještě chvíli hladit, a podrbávat za uchem. Mělo to na mě neuvěřitelný účinek. Uklidnilo mě to, a všechny zlé pocity ze mě spadli. Byla jsem za tu chviličku šťastná. Potřebovala jsem to, jako sůl. Poté jsem se rozloučila i s Bellou. Zhluboka jsem do sebe nasála vzduch, ve kterém byla předzvěst tepla, a to bylo dobré znamení. Co nevidět budu moct odložit bundu, a mikina bude bohatě stačit. Zítra mě čeká sezení u mého psychologa, a byla jsem docela na trní. Byla jsem zvědavá, co mi řekne na všechny menší události, které se zatím udály.

Opět mě čekala ta hrozná noc. Část dne, která mi vše jenom kazila. Ležela jsem zachumlaná do peřin, a znovu se třásla strachy usnout. Ty noční můry mě tak deptali, ponižovali. Dělali ze mě trosku, která se jenom bála. Byla jsem ze všeho tak neskutečně unavená, zbitá jako pes. Věčně jsem se ujišťovala, že jsem v bezpečí, že Marek nemá sebemenší šanci mě najít. Vždyť jsem byla tak daleko, přes celou republiku. A také jsem se modlila, aby se na mě vykašlal, a našel si jinou chuděrku, která se nechá ničit, a na mě ať zapomene. Byť jsem takový život, jaký já prožívala celých šest let nepřála, ani tomu největšímu nepříteli. Jediné po čem jsem tak neskutečně prahla, byla svoboda, klid, a mír. Žít si podle sebe, rozhodovat sama za sebe, nemít strach z budoucnosti. Právě té budoucnosti jsem se možná bála nejvíc. Nevěděla jsem, jestliže je můj dosavadní úkryt natolik bezpečný, abych se nemusela už nikdy obávat, že si mě najde. Netušila jsem, jestliže mě nehledá, nejde po mých stopách jako stopař, anebo jestliže si nepovolal na pomoc třeba i policii, kde ze mě udělal psychicky nemocnou trosku, která potřebuje nutně pomoc, jinak si ublíží. A nyní moje fotografie můžou kolovat ve všech zprávách, a dříve nebo později mě zde někdo pozná, a udá. Nevědomky, v dobré víře.