Úkryt na Šumavě

30.

"Můžu ti nějak pomoci?" zeptal se mě Sebastián, který mě stále držel v náručí. Během mého smutku provázeného naříkáním a pláčem, který se před malou chvílí proměnil ve vzlykot a neschopnost ze sebe vydolovat další slzy, jelikož jsem je všechny vyplakala, mě pevně držel, políbil do vlasů, a také si zde opřel svoje čelo. A jen tak se mnou stál, držel mě a nepouštěl. Ani na chviličku. Promluvil až nyní, když jsem se malinko uklidnila.

"Ano, drž mě a nepouštěj mě," sykla jsem.

"Vždycky," opáčil a chytil mě ještě pevněji. Zahřálo mě to. Jeho náruč byla spásná, pomáhala mi, držela mě nad vodou. Byla vřelá, empatická, trpělivá, silná, a uklidňující. Měla pro mě blahodárný vliv.

"Jsi v pořádku?" optal se mě, když jsem se z jeho sevření jemně vymanila.

"Už je to lepší. Děkuji," opáčila jsem a dopřála si pořádný lok vody. Posadila jsem a sbírala jsem se. Měla jsem pocit, jako bych se rozbila na milion kousíčků, které tady ležely všude kolem, a já je musela sebrat, abych se dala do kupy. Musela jsem se vzchopit. Jak řekla máma, život je příliš krátký. A já si doteď toho hezkého užila málo. Sáhla jsem po dokumentech, které zde nechal pan Trnavský.

"Jestli chceš, můžeš si ten dopis přečíst. Možná by mi tvůj názor pomohl," řekla jsem Sebastiánovi.

"Dobře, přečtu si ho," odpověděl a převzal ho ode mě. A dal se do čtení.

Mezitím jsem se probírala dokumenty, našla jsem tam smlouvu o založení bankovního účtu, několik listin s plnou mocí, kde bylo jméno mé matky, a také moje. Samozřejmě podepsané, chyběl zde jen můj podpis. Jako předposlední papír, bylo mámino parte. Měla tam fotku. Opravdu, byly jsme si hodně podobné. Zemřela po dlouhé a vážné nemoci. Musela jsem zavřít a zase otevřít oči, opět mě přemáhal pláč. Musela jsem se znovu napít a spláchnout tu tíhu, která se ve mě nashromáždila. A nebylo to zrovna jednoduché. Dokonce jsem se z parte dozvěděla, kde je máma pohřbená. Bylo to v Praze na Vinohradech. Tak ona celou dobu žila v Praze? Možná bych tam mohla najít i tu její kavárničku. Jakže se to jmenovalo? Jo, Knihomolčina kavárnička. Budu si tam must udělat výlet. Až na to budu připravená. Až všechno nějakým způsobem vstřěbám.

"Řekl bych, že ten dopis je psán velice smutnou a trápící se ženou. Vyzařuje z něj uvědomění si svých chyb, smutek, bolest, ale také i naděje. A poslední snaha ti dát nějaké rady do života, povzbudit tě, motivovat k tomu, abys svůj život žila naplno. A nejlépe s někým, s kým ti bude dobře, a budeš šťastná," řekl mi Sebastián a vrátil mi dopis zpátky.

"Děkuji, mám z něj stejné pocity. Bolí mě, že ji nikdy neuvidím, že nemáme možnost si sednout ke kávě a promluvit si o tom všem. Říct si všechno, jak jsme se cítili, jak se cítíme nyní, a jakým způsobem k sobě naleznout cestu. Mrzí mě to. Je to velká škoda. Podívej se na toto parte. Takto moje máma vypadala," řekla jsem a podala ho Sebastiánovi.

"Jste si hodně podobné, to se musí nechat," přitakal.

"Chápu tě, že tě trýzní, že ani jedna z vás nedostala šanci se sblížit, vše si vysvětlit, ale na druhou stranu, měla spoustu času na to, aby překonala svůj strach, a udělala ten krok. Věděla, kde tě najde. Tím ji však nechci nijak přitížit, jistě se tím sama trápila dost," hovořil Sebastián.

"Máš pravdu, měla jistě spoustu příležitostí, než onemocněla. Nicméně trochu chápu její strach. Myslím si, že kdybych ji odmítla, a řekla jí nehezké věci, pravděpodobně by jí to položilo, nebo zlomilo. A toho se bála," opáčila jsem.

"Ano, nám se to zde polemizuje, když nejsme v její kůži," dodal.

"Ano," opáčila jsem.

Podívala jsem se na poslední papír, který byl mezi dokumenty. Byl to výpis z mámina účtu. Chtěla jsem list vrátit k ostatním věcem, ale když jsem si všimla zůstatku na kontě, zatočil se se mnou celý svět. Nemohla jsem tomu uvěřit. Musela jsem si protřít oči, jestliže opravdu vidí to, co je na papíře. Zrychlil se mi dech, měla jsem dojem, že dostanu infarkt, a na místě to se mnou sekne. Ruce se mi třásly. Zalapala jsem po dechu, jelikož jsem měla pocit, že nejsem schopná se pořádně se nadechnout. Kde jsem vzala tolik štěstí? Nejdříve se mi podaří vyhrát ve sportce, přesněji ve škrábacím losu, a nyní toto dědictví. Do konce svého života nebudu muset jít do práce, když budu s penězi normálně hospodařit. Budu moci jednou ročně si dovolit dovolenou, která bude ohodně dál než je Chorvatsko. A nebo si koupit dům, a stejně budu moci žít bez stresu z brzkého vstávání, z placení účtů za elektřinu, či vodu. Jen když budu dobře hospodařit.

"Děje se něco?" optal se. Byl Sebastián tím pravým, kdo se mnou mohl prožít tuhle pohádku? Ano, jednoznačně ano.

"Asi špatně vidím, Sebastiáne," řekla jsem, a podala mu list. Převzal ho a podíval se na něj.

"Proboha Sofi!" vyskočil na nohy, a oči mu jen zářili.

"Víš co to znamená?" vypískl, když jsem také vstala. Měla jsem obavy, že se mi podlomí kolena.

"Jsi za vodou. Je to dostatek peněz, abys sis zařídila pohodlný život," řekl mi vesele.

"Myslím, že nemáš pravdu," odpověděla jsem, chytila ho za pas, a přitáhla si h k sobě. Ochotně se nechal ke mě přilepit.

"My jsme za vodou. Můžeme přece všechno dobrodružství, které nám tyto peníze umožňují, prožít společně. Tedy pokud se mnou chceš být. Pokud ti už nelezu s těmi mými stavy na nervy," řekla jsem a podívala se do jeho krásných modrých očí. Právě jsem učinila velké rozhodnutí. A udělala jsem to bez většího rozmýšlení, a to také proto, že by mě mohly nahlodat ty moje věčně obavy, úzkosti, zoufalství a bolesti. Některé rozhodnutí jsou nejlepší, když přijdou spontánně. A tohle bylo jedno z nich. Pohlédla jsem znovu do Sebastiánovi tváře. Byl dojatý. Byl to pohled, který jsem u něj ještě nepoznala. Neviděla ho.

"S tebou třeba na kraj světa, Sofie. Třeba až do vesmíru," odpověděl mi a přisál se mi na rty. Ochotně jsem spolupracovala, a užívala si tu blízkost. Do svého polibku dal úplně všechno, co se v něm nyní odehrávalo. Bylo to silné, a tak opojné. Hltala jsem ty krásné vjemy.