Úkryt na Šumavě

33.

Vše, co se událo jsem probrala se svým psychologem. Znovu mě sezení s ním uklidnilo, a dodalo odvahu. Pomohlo mi ujasnit si, co cítím k muži, který obětoval všechny svoje peníze, aby nám dvěma dal domov a celkově společnou budoucnost. S panem Semerádkem jsme se shodli na tom, že Sebastián učinil velké a vážné rozhodnutí. Všechno riskl pro lásku. A to mě utvrdilo v tom, že jsem našla muže, po kterém jsem tak prahla. Muže se srdcem na správném místě. Odvážného, silného, milujícího, ale také citlivého. Již jsem věděla, že jenom s ním se můžu mít tak, jak s nikým jiným. A nechat ho odejít, by byla hrubá chyba, která by mi doslova zničila celý život. A to nemohu dopustit.

Naše hnízdečko pomalu a jistě začínalo vypadat jako krásný a moderní dům, a šlo to hezky od ruky. Brzy už budeme řešit ty příjemnější starosti. A to vybavení. Rozmyslet se, kde bude kuchyně, obývák, ložnice pokoj pro hosty, pokoj pro dítko. A k tomu i nějaké dekorace. Už jsem měla několik návrhů v hlavě. A nyní? Opět jsme někam mířili. A zase to bylo překvapení. Byla jsem pěkně nervózní, a abych se přiznala, raději bych byla doma a dohlížela na všechny opravy, a u toho polemizovala, která barva se bude hodit do jakého pokoje. Teď jediné co jsem chtěla bylo, vytvořit pro naši budoucnost útulný, bezpečný, pohodový, příjemný a krásný domov. Nechtěla jsem však Sebastiánovi kazit jeho nadšení, a tak jsem trpělivě čekala, až dorazíme na místo.

Nejeli jsme nijak daleko. Přijeli jsme do Sušice, a pak ještě dál, ale za chvíli jsme byli v cíli. Vystoupili jsme z auta, a nějaký kousek jsme museli jít pěšky. Procházka mi vůbec nevadila. Bylo krásné, slunečné a jasné počasí, a to lahodilo mojí duši. Připadala jsem si volná, jako pták. Kdybych nyní chtěla, mohl bych roztáhnout křídla, a vydat se rovnou do oblak. Tak krásně jsem se cítila. Po prvé za tak dlouhou dobu. Po prvé jsem spala celou noc, aniž bych měla vážnější noční můru, která by se mnou otřásla. Už to byla jen změť obrazů rozčíleného Marka, který však byl němý, a jen se střídali jednotlivé pasáže. Nebylo to příjemné, také jsem se s leknutím vzbudila, ale už jsem nebyla tak na smrt vyděšená, jako tomu bývalo doposud. Vypadalo to na dobrý krok směrem ku předu.

Také jsem měla v plánu, že jen co doděláme domeček se vším všudy, pojedeme někam na pořádnou dovolenou. Nejlépe k moři, jelikož jsem v životě u moře nebyla, a pravděpodobně tomu tak bude i u Sebastiána. Napadali mě nejrůznější možné destinace. Například Mallorca, Madeira, Tenerife, Hurghada, Paříž, Řím, Kefalonie, Tučepi, Amsterdam, a spoustu dalších. Potom všem, máme nárok trochu žít, a užít si nějaké dobrodružství. Bude zajímavé, kterou destinaci vybereme, jako první. Já se nemohla zbavit myšlenky na Tenerife, ale se Sebastiánem, pojedu třeba na kraj světa. Jenom s ním.

"Hej, Sofi, posloucháš mě?" optal se mě Sebastián.

"Ehm cože?" vykoktala jsem ze sebe. Byla jsem tak zabraná do svých myšlenek, že jsem ani nepostřehla, že jsme dorazili na místo.

"Nad čím jsi přemýšlela?" optal se mě a zkoumaným pohledem na mě pohlédl.

"Nad jistými plány do budoucna, ale všechno postupně. Uvidíš, budeš nadšený," zašvitořila jsem a Sebastián se na mě usmál.

Před námi byla krásná rozhledna Boubín. A dneska nám počasí přálo, takže budeme mít perfektní výhled do daleka. Těšila jsem se, až tu šumavskou nádheru uvidím, až se tím kouzlem nechám celá pohltit, svěřím se do jejich rukou, a nechám ji, ať si se mnou dělá, co chce. Celý ten nápad utéct na Šumavu byl naprosto skvělý. Splňovalo to vše, co jsem potřebovala. Klid, krásu, a naději.

Vylezli jsme přesně sto devět schodů. Zjistila jsem, že je to je to nejvýše položena dřevěná stavba u nás. A opravdu, bylo vidět až do daleka. Měla jsem dojem, že snad vidím celý svět. Jako bych ho měla na dlani, a mohla se ho dotknout. Vlál zde jemný a osvěžující vánek, který mi čechral vlasy, pohrával si s nimi, lechtal mě v obličeji, a hladil. Jako by mě to utvrzovalo v tom, že všechno bude v pořádku. Že už všechno bude jako v pohádce. A oba jsme si ji zasloužili. Sebastián stál vedle mě a také koukal do daleka. Dobře se zde přemýšlelo.

Zajímalo mě na kterou stranu se dívá Sebastián, protože před malou chvíli se vzdálil. A tak jsem se otočila, abych to zjistila. A pak jsem to uviděla. Zastavilo se mi srdce, a asi třikrát udělalo kotrmelec. O tom se mi ani nesnilo. Znali jsme se teprve chvíli, ale věděla jsem, že je to on. Muž číslo jedna. A nyní? Přede mnou klečel, s otevřenou krabičkou, ve který byl překrásný prstýnek. Vypadalo to jako pravé zlato, a zdálo se, že je to nějaká rodinná cenná věc. Nevěděla jsem, co dělat. Točila se se mnou celá rozhledna. Sebastián napnutě čekal, a vypadal docela nervózně.

"Proboha," vysoukala jsem ze sebe a tekla mi jedna slza za druhou.

"Ano, Sebastiáne, ano!" řekla jsem. Sebastiánovi se očividně ulevilo. Vyskočil na nohy a celý šťastný se mi přisál na rty, a já hltavě spolupracovala. Poté mi nasadil ten krásný prstýnek.

"Ten prstýnek je po prababičce. Má velkou hodnotu. Sluší ti. Věděl jsem, že jenom tobě bude slušet a padne ti," řekl mi a byl dojatý.

"Je překrásný," vykoktala jsem ze sebe.

Stále jsem tomu nemohla uvěřit. Udělal další vážný krok, a požádal mě o ruku. Cítila jsem se zvláštně. Koukala jsem se na ten překrásný prstýnek, který měl příběh. Byl cenný. Nikdy jsem nic tak cenného nedostala. Tajil se mi dech. Přitáhla jsem si Sebastiána, co nejblíž k sobě. Naše čela se opřela o sebe.

"Teď už bude všechno tak, jak jsme si vysnili. A mít stejné příjmení, spojit naše životy svazkem manželským mi přišlo jako správná volba. Přál jsem si, abychom byly navždy spojení," hovořil.

"To je krásné. Moc si toho vážím. Ano, teď už bude všechno podle nás, tak jak si vysníme," odpověděla jsem.

"Beru tě za slovo. Paní skoro Hamarová," řekl s úsměvem. Rozesmála jsem se. Znělo to kurevsky dobře.