Proč zrovna já?

- 11 -

Verči pohled

V hlavě mám úplný zmatek na jednu stranu jsem ráda, že mi to řekl a svěřil se mi, ale na druhou stranu se bojím a ani nevím proč jsem to řekla a přijala to. 

protože ho miluješ  ozve se můj blbý hlásek v hlavě

odprejskni, už ne odpovím 

panebože já si tu povídám sama se sebou!

mně to nevadí 

už zmlkni, jakmile to dořeknu trhu sebou 

To už se ode mě Kuba odtáhne 

,,Co se stalo?"

,,Nic, jen jsem nad něčím přemýšlela" 

Podívá se na mě, že neví jestli se má bát nebo ne. Vypadá strašně roztomile.

cha vidíš pořád ho miluješ

už zmlkni

až si to přiznáš

ne  já se tu vážně dohaduju se svým mozkem?

,,Kubo měl bys jít, za chvíli máte trénink"

,,Jasně, takže jsme v pohodě?"

,,Jo jsme a teď už běž nebo prošvihneš trénink" a už ho vyvádím z pokoje, ale jakmile otevřu dveře koho tam vidím? Samozřejmě kluky

,,Už jste v pohodě?" zeptá se Maty 

,,To vážně nemáte nic lepšího na práci než odposlouchávat před mým pokojem?" podívám se na ně vražedným pohledem, kluci jen pokrčí rameny

,,Jo jsem, jsme kamarádi" řekne jim Kuba 

Proč já se s něma bavím, vždyť jsou to slepičí prdelky 

,,Co jsem komu udělala?" a zavřu před nimi dveře. Slyším jak se tomu kluci smějí.

,,Běžte na trénink, ať vás trenér neseřve!" zakřičím na ně přes dveře

Hned jakmile je za dveřmi neslyším, tak si jdu dát teplou sprchu. Snad mi ty záda povolí, kdyby ne tak bych musela někoho poprosit aby mi pomohl nalepit tejpy. Nechci otravovat našeho fyzioterapeuta, ale asi budu muset, děsí mě představa jak mi někdo z kluků lepí tejpy, dopadlo by to katastrofálně. 

Vejdu do koupelny a oblečení  si dám na komodu vedle sprchy. Pustím teplou vodu a sednu si do sprchy pod teplou vodu, aby mi voda tekla na záda. Když se obleču a vyjdu z koupelny na mobilu mám nepřijaté zprávy od Elišky.

Eli: Tak co, jak se máš?

Eli: Co Kuba? Co další hokejisti?

Já: Je to tu fajn. S Kubou jsme si to vyříkali a jsme přátelé. Našla jsem si další přátelé. Myslím,           že by se ti tu někdo líbil.

Eli: To jsem ráda

Eli: Moc dobře víš, že hokejistu nechci, nejsem jako ty.

Já: Jak jako já? Já copak chci hokejistu?

Eli: A ne snad? Vím, že Kubu chceš, máš ho pořád ráda.

Jako vážně! To už i Ela si to myslí, vždyť ani já sama si tím nejsem jistá, asi jsem jediná kdo to neví.

Takhle si s Eli píšu ještě půl hodiny, dokud mě nevyruší klepání na dveře.

To jsem mohla tušit, do pokoje vejde půlka týmu bez pozvání jdou do pokoje. Co si všimnu, tak tu není Kuba a pár dalších.

,,Hele chápu, že jsme přátelé, ale co kdybyste se zeptali jestli můžete jít dál?"

,,To bys nám řekla, že nemůžeme. Takže se neptáme." řekne mi Eda

,,Možná chci mít soukromí?"

,,Prosimtě, tady skoro žádný mít nebudeš. Nebude na soukromí čas." řekne mi Šapi 

,,Proč jste vůbec tady?" 

,,Chtěli jsme se zeptat, jak to máš s Kubou nic nám nechtěl říct."

,,Jsme kamarádi, nic jiného" sama nevím co ke Kubovi cítím. Docela mě překvapuje, že jsou tu lidé, kteří už ví, že jsme s Kubou kamarádi, nic radši neříkám.  

,,Jo jasně, to si řekneme na konci tohoto mistrovství." vysmějou se mi kluci a v tu chvíli někdo zaklepe na dveře. 

,,Ne nechoď je otevírat" mají smůlu protože to už jsem u dveří. Když je otevřu stojí v nich Kuba, ani neví jak jsem ráda že ho vidím, kluci už mě pěkně serou. 

Kuba se na mě usměje, pak se podívá za mě a jeho úsměv opadne.

,,Co tu děláte?" 

-----------------------------------------------

Dnešní kapitoly jsou trochu delší, bohužel tuto kapitolu musím ukončit takto.

Není to konec, jen zrovna teď nemůžu dopsat tuto kapitolu. Pokusím se dnes vydat další.

Jsem moc ráda za všechny, kteří čtete můj příběh, vůbec jsem to nečekala, už bude mít 300 přečtení což je pro mě velké překvapení.

Budu moc ráda za hlasy a jakékoli komentáře.

Moc Vám děkuji s láskou Verča