Proč zrovna já?

- 12 -

Pohled Jakuba

Jakmile mi Verča otevře, dívá se na mě jak na poklad, což v tuto chvíli nechápu. Uslyším smích, tak se podívám po jejím pokoji. Uvidím půlku týmu, úsměv mi opadne. 

,,Co tu děláte?" zeptám se jich docela naštvaně, to ale nebyl dobrý nápad, kluci se začnou ještě víc usmívat. 

,,Byli jsme se zeptat tady naší fyzioterapeutky, jak to s vámi dvěmi je" usměje se na mě Cibulka.

Ty vole co blbnou, to že jsme přátelé neznamená, že hned budeme spolu. Fajn neříkám, že bych s ní nechtěl být, ale krok po kroku. Třeba to jednou dopadne, rozhodně nenechám aby to kluci zničili.

,,Jsme přátelé!"

,,Když to říkáte" odpoví mi Šapi

,,Tak teď když jste to slyšeli i od Kuby, můžete konečně vypadnout z mého pokoje?!" řekne jim Verča 

Všichni začnou pomalu odcházet, ale já tu zůstanu jako poslední. Zavřu dveře a jdu za Verčou, která šla do koupelny.

,,Nechceš si popovídat?" zeptám se, ale jelikož si myslela že tu nikdo není trhla sebou.

,,Kubo! Já jsem si myslela, že jste všichni odešli"

,,Já ne, já jsem si chtěl promluvit. Popovídat si co se za ty roky stalo, změnilo u tebe."

,,Nemáte mít náhodou poradu nebo něco?" zeptá se mě

,,Ne teď máme hodinu do oběda čas"

,,Aha a co bys Kubo chtěl slyšet?" slyším u ní správně sarkasmus?

,,Nevím, třeba co se u tebe změnilo?"

,,Skoro nic. Zranění, nový přátelé, škola, jsem teta ale jinak asi nic"

Jakmile mi to dopovídá v hlavě mi vyvstane hned několik otázek. 

,,Zranění?" řeknu s náznakem obav

Pokýve hlavou a smutně se usměje. Vytáhne si nohavici od kalhot, vidím, že má přes celé koleno jizvu.

,,Co se stalo?"

,,Autonehoda" odpoví klidně, ale mě hlava hned vystřelí k ní. Chci se zeptat jestli řídila ona, ale předběhne mě 

,,Ne kamarád řídil když jsme jeli z párty" 

,,On....." 

,,Ne nebyl opilý ani nic jiného, on nepije ani další věci. Vjelo do nás auto, řidič byl na drogách. Autem vjel do strany kde jsem seděla, nohu jsem měla uvízlou, jsem ráda že i vůbec mám."

,,Máš trvalé následky?" zeptám se jí, vím že miluje tanec a bruslení, tohle by pro ni byla konečná.

,,Už ne, občas to bolí. Bylo to horší." začnu kývat hlavou jak nějaký debil

,,Už to nechci řešit" 

,,Jasně. Takže jsi teta?" to se hned její tvář rozzáří 

,,Jo, mám neteř Karolínku. Je to takové malé sluníčko, Tom z ní chce udělat hokejistku. To mu, ale s Lenkou její mámou nedovolíme"

,,Proč?"

,,Nechci aby dopadla a hokejem jako já" to nechápu, mám velkou chuť se zeptat, ale Verča začne vrtět hlavou abych to neřešil. 

Chci se zeptat na ty nový kámoše, jestli má přítele. Pokud jo, tak mi to zhatí celý plán.

Verča se najednou začne smát, tak strašně mi chyběl její úsměv a smích, vypadá jako sluníčko. 

Musím se uklidnit a na nic nemyslet, jinak se můj kamarád, který už se tak hlásí o pozornost úplně probudí. Rád bych ji položil na postel a ošukal, za vše co kvůli ní cítím a co jsem si protrpěl, ale nemůžu ještě ne. 

,,Tak co chce ještě vědět?"

,,Jak to víš?"

,,Vypadáš jako bys nad něčím přemýšlel, ale nevíš jestli se máš zeptat" 

,,Máš pravdu"

,,Tak se ptej" nemůžu jí říct vše co se mi honí v hlavě, tak se jí zeptám na další věc co mě právě zajímá.

,,Máš přítele?" Verča vypadá zaraženě, ale pak se vzpamatuje 

,,I když ti po tom nic není, tak ne, teď přítele nemám" dobrý, největší překážka mého plánu je zažehnána.