Proč zrovna já?

- 33 -

Slíbila jsem si, že nebudu brečet, ale co jsem tu jediná holka, tak na to mám právo.

Já to nedám, tohle nesnáším. Už na základce když byl konec deváté třídy, tak jsem málem brečela, protože už nikdy neuvidím ty lidi s kterými jsem skoro vyrůstala.

Teď jsem si jistá na devadesát procent, že budu brečet a to si nedělám prdel.

Všichni mi přirostli k srdci, ale jistí tři nejvíc Kubu nepočítám.

Když už tu není žádný fotograf ani fanoušek, tak se pomalu začneme loučit. A já už to teď nezvládám.

Po tváři mi steče první slza. Hned si ji setřu aby to nikdo neviděl.

„Ale notak princezno," omotá mi ruce kolem pasu, přitáhne si mě k sobě až jsem zády opřená o něj.

Všichni se rozloučíme, ale ty nejtěžší na mou psychiku si nechám na konec.

Eda a Jirka jsou jako moji bratři sice ne pokrevní, ale i tak.

Po tvářích mi stečou další slzy. Já jsem taková plačka až to není ani možné. Když se přiblíží až tak, že vidí moje slzy, zpomalí.
„Nech toho nebo budu taky brečet!"
Smutně se zasměju když se Eda přizná.

Kuba se loučí s dalšími, takže si můžu brečet jak chci a taky tohle Edovo prohlášení nikdo jiný neuslyší.

Oba mě obejmou a jsem strašně vděčná za to.

„Veru děkuju bez tvých slov bych nebyl takový," usměje se na mě Jirka.
„Přesně tak," šťouchne ho Eda.

Jejich menší potyčce se musím zasmát. Když se pořád dohadují už to musím zarazit.
„Kluci dost," řeknu stále se smíchem.

Znovu je obejmu
„Mě se nezbavíte takže se s tím smiřte."
„Ty se nás taky nezbavíš," to si za náma někdo odkašle.

„Nemůžete ji mít jen pro sebe, taky se chci rozloučit," ozve se dotčeně Maty.

Tomu se zasměju, Jirka s Edou se odtáhnou a protočí očima. Než odejdou poslední, co řeknou je to, co jsem jim chtěla říct taky.
„Piš nám, budeme si volat a někdy můžeme někam zajít."
„Nebojte budu."

„Upřímně budeš mi chybět a to hodně," obejme mě Maty.
„Ty mě taky."
„Maty děkuju, že jsi mi to tehdy řekl." usměju se, bez toho bych s Kubou s největší pravděpodobností nebyla.
„A já se omlouvám, že jsem si myslel, že podvádíš Kubu. Promiň," tváří se provinile.
„Je to za náma nech to v minulosti," usměju se už to nechci řešit.
„Jsem rád, že jste s Kubou spolu už ho nemusím poslouchat."
„No vidíš"

***
„Kam jedeme?" zeptám se Kuby a zapnu rádio.
„Ke mně," usměje se, ale stále se dívá na cestu před sebou. Zatímco já tu málem dostanu infarkt.
„K tobě?!" řeknu vyděšeně.
„Ano dáme věci ke mně, a pak se musíme ukázat u mých rodičů jinak by mě zabili. A zítra pojedeme k vám."

***

Nádherné strávené dny. Jedny z nejlepších, ale zpět do reality.

Kubovi rodiče jsou strašně fajn v některých případech mi připomínají moje rodiče.

U nás jsme strávili jen dva dny, protože pak jsem ještě musela do Olomouce něco zařídit a dokončit ročník. Zbývá pár týdnů do konce školního roku a pak jsou prázdniny a já pojedu do Kanady.

***
Když jedeme do Olomouce jsem trochu v prdeli.

Vím, že všechny práce mám odevzdané a už vyhodnocené, ale stále musím na pár přednášek. Prvně jsem do školy už nemusela, ale chtěla jsem to dokončit.
To, ale není hlavní důvod mého stavu. Tím je Eliška, která mi do konce mého života bude připomínat, že mi to říkala, že budu s Kubou, že ho pořád miluju a bla bla bla.

Fajn měla pravdu, ale bojím se, jak dopadne jejich první setkání.

To jsem se bála míň když se setkal s mými rodiči nebo i když jsem se měla setkat s jeho rodiči.

Jenže Eli je Eli. Povahově něco jako můj bratr. Ahhh

„Nad čím přemýšlíš?" vytrhne mě z mého přemýšlení Kuba.
„Nad tím jak se bude chovat Eli," podívá se na mě se zvednutým obočím.
„Proč?"
„To uvidíš až ji poznáš," zasměju se.

***
Dělám vše pro to abych se nerozesmála. Kuba sedí v obýváku a Eli se na něho dívá jak na nějakého zločince. Za chvíli to tu bude jak na výslechu.

Kuba se s nadějí na pomoc podívá na mě.
„Já ti to říkala," věnuju se ale dál přípravě jídla.
Ti dva se právě teď zabíjí pohledem, ale první Kuba pustí svou masku.
Jakmile uslyším slova „jestli jí ublížíš tak.." vypínám svůj mozek a věnuju se jen jídlu v kuchyni.

Jak to říct, Eli mě chce šťastnou a ublíží každýmu kdo mi ublíží.
Stejně jako můj bratr.

***
Po dvou hodinách si už ujasnili vše, co chtěli už nevypadají, že by se chtěli zabít takže úspěch.

„Princezno půjdeme se projít?"
„Jasně jen si vezmu věci," odběhnu si k sobě do pokoje pro kabelku a můžeme jít.

„Ta Eli je jak tvůj hlídací pes, který ti nenechá ublížit." zasměje se Kuba.
„Přesně tak, někdy to tak je, ale upřímně v baru je to opačně. Protože se dokáže dost opít a nechce aby s někým skončila na jednu noc." zmáčknu mu ruku a jdeme dál po Olomouci.
Zastavíme se až u kavárny, kde si objednáme kávu.

„Co je?" zeptám se Kuby když se na mě dívá jak... já nevím co.
„Jsem rád, že tu můžu být s tebou. Že jsi mi vůbec dala šanci i přes ty hádky, které byli úplně pitomé."
„Já taky Kubo i když mě štveš, tak tě miluju."
„Já tebe taky," políbí mě na čelo a pak se zarazí.
„Já že tě štvu?" usměju se a pokračuji dál v cestě.

***
Prázdniny mi začínají a já teď sama letím do Kanady. Skvělé ne?
Co není skvělé tak mé sedadlo. Sedím u okna, ale tím to dobré končí. Asi nejsem jediná kdo letí o prázdninách do Kanady.

Vedle mě sedí dva kluci mladší než já, ale asi tak o dva roky. Pořád se mě na něco ptají, zkoušeli to v češtině pak i v angličtině když jsem jim neodpovídala, tak nic. Dala jsem si sluchátka a šla spát na to nemám.

Vzbudila jsem se hodinu před koncem letu. Ti dva vedle usnuli takže můžu v klidu jen žít a dívat se z okýnka.

Na letišti mě má vyzvednout Kuba takže se těším.

***
Kufry mám teď už jen najít Kubu.

Dívám se okolo, ale pořád ho nemůžu najít. V tu chvíli vypísknu když mi někdo dá ruce okolo pasu.
„Princezno no tak to jsem já," otočí si mě čelem k sobě.
„Ty jsi takový pako," obejmu ho okolo krku, zatímco si mě přitáhne do polibku.

„Chyběla jsi mi," tomu se zasměju.
„Vždyť jsme se neviděli měsíc."
„No právě," řekne zoufale.
„Tak jak potom vydržíš ty další dva roky?"
„Ani mi to nepřipomínej!" vypadá nešťastně.
„Miluju tě"
„Miluju tě"

_______________________________

Předposlední kapitola
Všem moc děkuji za jakoukoli aktivitu

Měli by jste zájem abych se věnovala víc knize o hokeji, kterou mám ve své hlavě?
Začala ji sepisovat a pak vydávat tady?
Nebo chcete abych začala psát i něco jiného?

Budu vydávat I přes to vše, ale chci i jiné knihy, několik jich mám v návrzích.

S láskou Verča