Proč zrovna já?

- 15 -

Verči pohled

V devět stojím před pokojem, když zaklepu začnu si říkat jestli jsem neudělala chybu. Důvod je ten, že tu jsem jediná holka a docela se bojím co chtějí hrát. Doufám, že něco normálního ne třeba flašku. 

Můj mozek se, tak nudí, že jsem sem přišla, možná osudová chyba nebo to taky může být jeden z nejlepších večerů. 

Do pár vteřin mi někdo přijde otevřít 

,,Tak jsi přišla" řekne mi Hamara

,,Jo, docela se nudím"

Když vejdu do pokoje, první čeho si všimnu jsou kluci, kteří hrají na posteli fifu. Jak malí kluci, ale co mají na to právo minimálně dnes. Vyhráli, jsem na ně neskutečně pyšná, ale nemůžu jim přiznat jak moc. 

Sednu si vedle Edy, který sedí na zemi u gauče.

,,Jak to že jeden z majitelů tohoto pokoje sedí na zemi?"

,,Sám nevím jak se to stalo" řekne se smíchem Eda, ale pak se zatváří vážně úplně z ničeho nic

,,Jak to máš s Kubou?" zatvářím se docela nechápavě, proč se mě ptá zrovna tady?

,,Sama nevím, proč se mě na to ptáš tady?"

,,Protože tady mi nemáš kam zdrhnout bez vysvětlení, takže mluv. Jak se s ním cítíš?"

,,Edo!"

,,Veru!" a tváří se, že pokud mu to neřeknu, tak mě odsud nenechá odejít bez odpovědi. Skvělý, přesně tohle jsem potřebovala, aby to ještě někdo začal řešit.

,,Fajn, ale řekneš to Kubovi a jsi mrtvej."

,,Neboj"

,,Sama nevím na jednu stranu ho mám strašně ráda, ale na druhou ho chci praštit. Úplně se v sobě nevyznám, takže ti nic víc neřeknu."

,,Myslím, že víš co k němu cítíš jen si to nechceš přiznat. Neboj nic mu neřeknu, to je na tobě."

Souhlasně zakývu hlavu a ještě si chvíli povídáme, ale naštěstí už ne Kubovi. Ani jsem si nevšimla, že kluci dohráli hru.

Slova se ujme Hamara ,,Jelikož jsi Veru dnes přišla a chceme tě víc poznat, tak bychom si mohly pokládat otázky. Něco na styl pravda nebo úkol, když tu máme být ještě nějaký ten týden." 

,,Fajn" řeknu jim, je to docela blbý protože už dopředu vím, že se většina bude ptát mě.

,,Pravda nebo úkol?" 

,,Pravda"

,,Dobře, máš přítele?" zeptá se mě Hamara, jasně to jsem mohla čekat. Nemá cenu lhát

,,Ne nemám"

,,Zajímavé"

,,Co ti na tom přijde divného, že zrovna teď nemám přítele?"

,,To že Kuba mi řekl, že máš přítele" jakmile se podívám na Kubu vidím, že má zatlé čelisti

,,To, že nemám přítele neznamená, že nemám kamaráda, kterého bych nechtěla mít jako svého přítele. Mohl to pochopit, že jsme spolu" řeknu mu, ale to už se začne smát Eda, já ho zastřelím

,,Můžeš toho laskavě nechat!"

,,Promiň já jsem nemohl." omluví se nevinně Eda a usměje se na mě. Naznačím mu "si mrtvý"

a on "taky tě mám rád"

Ostatní to naštěstí nechali být, takže přišla na mě další otázka

,,Co se ti přesně stalo, že máš tu jizvu?" zeptá se mě Jirka

Prvně mám chuť se napít, ale stejně by to časem asi zjistili. 

,,Před pár lety jsem byla na párty a pak jsem s kamarádem jela na kolej než se někdo zeptá, tak on nepije ani žádné návykové látky nebere. Jeli jsme po silnici, když do nás v plné rychlosti najelo auto. Řidič byl na drogách a najel do strany kde jsem seděla já, nohu jsem měla zaklíněnou. Jakmile jsem se probudila v nemocnici, doktoři mi řekli, že jsem měla štěstí protože jsem o tu nohu mohla přijít. Takže jsem ráda že mám na noze jen jizvu."

Kluci vypadali jak opaření 

,,Co se stalo s tím řidičem toho auta?" 

,,Nic se s ním nestalo, byl bohatej a měl konexe a jelikož se nám nic nestalo, tak to nic nebylo." smutně se usměju 

,,Ale už to prosím nechte být" řeknu jim

,,Máš tu někoho ráda?" byla další otázka

,,Jo" tohle je lehké protože všechny tu mám ráda a jsem na ně pyšná

,,Koho?" 

,,Všechny vás tu mám ráda" usměju se 

,,To není fér"

,,Nespecifikoval jsi otázku" už to nedokážu vydržet a začne se smát, ale ne tím falešným, tohle je pravý smích. Kluci mi už teď přirostli k srdci 

Na řadu přijde Kuba, bojím se na co se zeptá

,,Řekla jsi mi, že nechceš aby Karolínka skončila jako ty v hokeji. Jak jsi to myslela?" tahle otázka mě dostala, tohle nedokážu říct aspoň ne tady přede všemi.

,,Promiň Kubo, na tohle ti neodpovím" a napiju se alkoholu, hodně  to pálí i na mě takže ani nechci vědět co to je.

,,Kdo je Karolínka?" zeptá se hned Jirka

,,Moje dcera" řeknu s neutrálním výrazem, možná až moc neutrálním, protože výrazy kluků jsou .....jednoduše k nezaplacení. Někdo se tváří nechápavě, někdo zaraženě a někdo vyděšeně. Na rozdíl od Kuby, který má co dělat aby se nezačal válet smíchy na zemi.

,,To myslíš vážně?" zeptá se Eda a ani já ni Kuba už to nedáme a propukneme v nezastavitelný smích 

,,Ne nemyslím, je mi 21 to si myslíte, že budu mít dceru, která bude chtít hrát hokej. To bych ji musela mít, tak v 15."

,,Tak kdo je Karolínka?"

,,Moje neteř" odpovím jim

Takhle na výslechu jsem asi další hodinu, taky jsem se zeptala na pár otázek a dozvěděla jsem se pár zajímavých historek. Po dvou a půl hodinách jsem unavená, takže odcházím k sobě na pokoj. Slyším, že za mnou někdo jde......