Proč zrovna já?

- 34 -

Po pěti letech

„Jak se dnes cítíš?" zeptá se mě se starostí v hlase.
„Už je mi líp, ale tohle si spočítáš."
Smích to je jeho odpověď, praštím ho po ruce.
Opřu se do sedadla a pozoruju okolí než dorazíme na místo setkání.

Je to pět let, co jsme vyhráli stříbro.

Zastavíme u restaurace, kde mi otevře dveře a pomůže ven z auta.
„Děkuju," řeknu s úsměvem
„Snažím se to odčinit když za to můžu já."
„Já jsem si dělala srandu," přiznám se.
„To vím Princezno," políbí mě.

V restauraci už je skoro celý náš tým.
„Ahoj" usměju a za chvíli jsem v objetí Edy.
„Veru sluší ti to, vypadáš líp než si pamatuju," zasměje se.
„To samé o tobě říct nemůžu, vypadáš pořád stejně." dělám si z něho srandu.
„Chyběla jsi mi."
„Ty mě taky," když se porozhlédnu tak zjistím, že se Kuba baví s Matym.
Než stihnu udělat krok tak jsem znovu v objetí tentokrát je to Jirka, který musel přijít teprve teď protože jsem ho tu neviděla.
„Ahoj."
„Ahoj, teď jsi přijel?"
„Jo, tak co, jak se máš?"
„Docela dobré a co vy dva?"
„Fajn, jsem šťastný a mám se dobře," řekne mi Jirka a Eda odpoví v podstatě to stejné.

„Čau fyzioterapeutko naše," dojde za mnou Maty s úsměvem od ucha k uchu.
„Taky tě ráda vidím Maty."

Takhle to vypadá skoro půl hodiny, pozdravy, objetí a otázky jak se máš a další.

***
Celý tým se něčemu směje, ale ani nějak nevím čemu. Jsem šťastná, že tu můžu být a vidět je takto.
Je tu celý tým se svými drahými polovičkami ať už přítelkyně nebo manželky.

„Princezno dobrý?" pohladí mě po ruce Kuba. Líbí se mi jak se stará a bojí jestli jsem v pořádku.
„Jsem v pořádku, neboj."
„Kdy jim to řekneme?" zeptá se s uličnickým úsměvem.
„Za chvíli."

„Dáte si ještě něco?" zeptá se nás obsluha.
„Já si dám čaj děkuji."
„Dobře a vy?" otočí se na Kubu.
„Já si dám nealko pivo děkuju," obsluha s našimi objednávkami odejde.
„Čaj? Vážně je ti dobře?"
„Ano, ty starostlivý...." poslední slova zašeptám aby je nikdo neslyšel.
Kuba se usměje a přitáhne si mě do jemného polibku. Odtáhne se a obejme mě okolo ramen, zatímco druhou ruku položí na mé břicho.

***
„Tak co už jim to řekneme než si objednají alkohol." zeptá se Kuba
„Fajn," odpovím s úsměvem.

Natáhnu se pro tašku, kde mám obálky. Oba si stoupneme a když Kuba začne mluvit každému podám jednu.
„Takže s Verčou jsme chtěli toto setkání použít i k něčemu jinému. Prosím otevřete obálky a buďte v klidu jsme na veřejnosti," stoupnu si vedle a čekám na jejich reakce.

Jako první zvedne hlavu Maty a vypadá, že šťastnejší být nemůže. Je za nás oba šťastný.

„To si děláš srandu Veroniko!" začne Eda, ale hned se jeho výraz z hněvu přemění na štěstí.

„Takže už ne naše fyzioterapeutka, ale už budoucí manželka hokejisty."
„Gratulujeme vám," začnou se všichni ozývat.
„Tak si objednáme panáky na oslavu," ozve se Jirka.

Upřímně po oznámení svatby toto bude asi horší.

„To ještě není všechno," řeknu.
„Co ještě? Stěhujete se?"
„To ne," zasměje se Kuba.
„Na svatbu jste všichni srdečně zváni, ale je posunutá asi...o" podívá se na mě a já mu na souhlas kývnu hlavou.
„O přibližně devět měsíců," dořekne Kuba.

Všem dámám v místnosti to dojde hned a začnou se křenit a dívat se mi na břicho.

„Objednejte panáky a to hodně, je toho na mě moc," postěžuje si Jirka.
„Ty," ukáže na mě Eda prstem, potom ho přemístí na Kubu
„a on. Vy budete mít dítě?"
„Ano Edo jsem těhotná," řeknu mu jak malému dítěti, protože vypadá zmateně. Po mém potvrzení se sesune do židle.
„Prosím panáka a to dvojitého," řekne si Eda.

Po panáku se zeptá
„Víte, co to bude?"
„Jo," řekne Kuba a začne se usmívat, jak šílenec.
„To jako vážně?" zeptají se skoro všichni s radostí.
„Jestli z něj uděláte hokejistu, tak vás zabiju. Bude to jeho rozhodnutí ne vaše," tohle nedám.

Maty se zvedne ze židle
„Pokud dobře vím tak nejenže jeho otec je hokejista, tak i jeho strejdové jsou hokejisti a dokonce i jeho děda je hokejista." podívá se na mě.
„Není možné aby nechtěl být hokejista," usměje se.
„A co když bude fotbalista?" začnu se s ním dohadovat.
„Pochybuju."
„Co když přece?" nemá šanci.
„Tak ho budeme podporovat v tom, co bude chtít dělat. Nemůžeš nám mít za zlé když ho budeme učit na bruslích." přitáhne si mě k sobě Kuba.
„To samozřejmě chci aby uměl na bruslích, ale nebudete ho do toho nutit." opřu se o Kubu a pozoruju kluky jak se usmívají a řeší plán kým náš syn bude. Brankář nebo útočník nebo obránce?

Matyáš něco chce ještě dodat, to ho už Kuba zarazí.
„Souboj s ní nevyhraješ nech to být, našeho syna budeme podporovat ve všem, co ho bude bavit."
„Ale je velká pravděpodobnost, že bude hokejista," nenechá se odbýt Maty. Asi ho zastřelím přímo tady.
„Jo," jakmile to Kuba vysloví odkašlu si.
„Promiň, ale je to pravda," podíváme se navzájem do očí.
„Vážně se se mnou chceš hádat," zeptám se ho.
„Ne, ale je to pravda," obejme mě okolo pasu.

Kluci se začnou smát a pořád se se mnou dohadují.

Jsem šťastná, po boku mi stojí můj budoucí manžel a ještě budeme mít syna.

„Tak na zdraví a gratulujeme."

____________________________________

Tak tohle je oficiální konec mé první knihy

Není to moc dobré, ale učím se a další knihy snad budou lepší

Děkuju všem, kteří to dočetli až do konce

Doufám, že se vám příběh líbil i když je přeplácaný a některé věci by tam nemuseli být, tak jsem na sebe pyšná

Děkuju za všechny hlasy a přečtení i za komentáře, které jste mi tu zanechali nebo zanecháte.

Doufám, že jste všichni v pořádku

Uvidíme se u dalšího příběhu

S láskou Verča