Proč zrovna já?

- 18 -

The end
„To si snad děláte srandu?! Jako vážně?” jediné štěstí, že teď bude skoro každý den zápas. Nebudu mít čas na čtení, ani bych neměla, co číst protože jsem svou jedinou knihu tady právě dočetla.
Nevadí, stejně chci trávit víc času s kluky a i s Kubou. Večer mu to musím říct.

Za chvíli mi začnou kluci klepat na dveře. Když otevřu je tam Jirka
„Veru můžu?”
„Jasně pojď” a právě vstoupí do pokoje.
Lehne si na lehátko a já mu začnu promasírovávat záda.
„Můžu se ti s něčím svěřit?” zeptá se mě, docela se bojím s čím, ale nechci aby na to byl sám.
„Povídej” odpovím
„Jsem vynervovaný ze zítřejšího zápasu. S Amerikou to bude těžký, bojím se že udělám nějakou chybu.” svěří se mi
„Jirko jsi jeden z nejlepších kapitánů co znám. S Amerikou to bude těžký, vždy to bylo a vždy bude na tom nezáleží. Jste skvělý tým pod skvelým vedením, nestresuj se zbytečně. Někdy přijde prohra někdy výhra na tom nezáleží. I kdyby jste prohráli, tak co není to konec mistrovství. Máte skvělou přípravu, nemusíš se bát.”
„Děkuju jsi skvělá!” řekne Jirka a uvolní se
„Kdyby jsi měl nějaké problémy a chtěl se svěřit klidně přijď.”
„Obavám se, že tě ještě někdy budu potřebovat aby jsi mi dala motivační řeč.”
„Kdykoli”

Po Jirkovi tu byli ještě další tři kluciy jinak klid. Okolo dvanácté hodiny mi někdo zaklepe na dveře, třeba někdo potřebuje ještě promasírovat. Jdu ke dveřím a když je otevřu lituju, že jsem vůbec vstala. Do pokoje se mi vecpe Kuba.
„Princezno máš smůlu, pokud mi to neřekneš teď, tak se na oběd ani nepodíváš.” upřímně nevadí mi to klidně mu to řeknu aspoň se vyhnu večeru.
„A co ti mám říct?” chci získat trochu času, možná ho trochu podusit.
„Stačí jednoduché ano nebo ne. Nic víc mi k tomu nemusíš říkat.” řekne mi a pak pokračuje „A taky bych potřeboval namasírovat rameno, něco tam luplo.” nevinně se usměje
„Tak si lehnu pak ti to řeknu, dobře?”
„Fajn” řekne poraženě a svlékne si tričko. Moje oči se zastaví na jeho břiše. Jeho tělo je důkaz tvrdé práce, kterou provádí na ledě a v posilovně.
„Copak vidíš něco co se ti líbí?” pohlédnu mu do očí
„Už si lehni” rychle se vzpamatuju, jinak se bojím, jak by to dopadlo. Sakra.

Dobrých dvacet minut mu masíruju rameno a záda.
„Ano” řeknu a dal ho masíruju, ale on se rychle zvedne až mě to překvapí.
„Co jsi to řekla?” zeptá se mě v očích mu vidím světýlka a vidím jak se usmívá. Určitě mě slyšel tím jsem si jistá.
Přitáhne si mě k sobě a nechá své ruce na mých bokách. V očích mu vidím, že to chce slyšet ještě jednou.
„Ano” řeknu mu a podívám se mu do očí. Budoucností se budu zaobírat později.
Kuba se zvedne a v objetí se se mnou začne točit.
„Jooo!” a zastaví se, podívá se do mých očí a přitiskne rty na ty mé. Ruky dám za jeho krk a propletou si prsty do jeho vlasů. Tím jsem něco spustila, protože z jemného polibku se stal vášnivý a dravý. Přitáhne si mě k sobě a jednu ruku nechá na mém pase, ale druhou položí na mou tvář, aby mohl polibek prohloubit ještě víc. Nevím jak, ale sedím na lehátku a nohy mám obtočené okolo jeho pasu.
Někdo zaklepe na dveře a to mě probere z transu. Přeruším polibek a Kuba zavrčí.
„Kdo to kurva je!” podívám se na něho
„Nevím, ale sedni si na lehátko” podívá se nechápavě.
„Dělej” rychle seskočím a jdu otevřít dveře. Před dveřmi stojí Jirka a Eda.
„Veru jdeš už na oběd?” zeptají se
„Jasně za chvíli přijdu jen tu domasíruju rameno a pak přijdeme.” Eda se vtlačí do pokoje jak ochranitelský bratr, ale jakmile si všimne Kuby ztuhne.
„Kubo?”
„Jo?” zeptá se Kuba. Já s Jirkou stojíme u dveří a zíráme na ty dva.
Jirka se otočí a podívá se mi do obličeje a pak se ještě jednou podívá na Kuba.
„Tak mi jdeme, pak přijďte na oběd. Někdo říkal že jsou hranolky s přírodním řízkem.” a zmizí s Jirkou z mého pokoje jako se tu rychle objevili.

„Co to bylo? Myslíš že to ví?” zeptám se
„Myslím že ne. Chceš aby to věděl celý tým?” upřímně na tuhle otázku neznám odpověď.
„Dnes ne ani zítra. Máte důležitý zápas a já nechci být důvod hádek v týmu.”
„Dobře necháme to teď být, ale pak jim to řekneme. Hamara má smůlu.” to už se na něho podívám se zvednutým obočím.
„Chce tě získat, to já ale nedopustím, teď jsi moje ať už si to přiznáš nebo ne.” a vezme mě do náruče. Nad jeho poznámkou si jen povzdechnu.
„Kubo polož mě, bolí tě rameno”
„Nebolí to, byla to menší výmluva abych sem šel, i když bolí to, ale ne tak jak si myslíš.” to už ho do toho rameno praštím
„Nevyužívej toho”
„Už to neudělám” slíbí mi
„Pojď na oběd začínám mít hlad” a oba už jdeme z pokoje do jídelny

-----------------------------
Ahoj další kapitola doufám, že se vám líbí.
Konečně jsou Kuba a Verča spolu, ale co bude do budoucnosti. To se uvidí.

Myslím, že jsme asi okolo půlky tohoto příběhu. Omlouvám se je to takové zdlouhavé.

S lásku Verča