Proč zrovna já?

- 26 -

Miluju debila.

Ano slyšíte správně miluju Kubu, ale asi jste zapomněli na tu důležitější část a to tu s debilem.

Dnes mají volno, protože se čeká, kdo bude hrát o medaile. Jsme to my, Kanada, Švédsko a ten čtvrtý se neví. Dnes hraje Finsko s Amerikou takže se dozvíme, kdo bude hrát.

Měli bychom hrát se Švédskem.

Debil je kvůli tomu, že se rozhodli, že půjdeme na zápas USAxFinsko.

Jenže oni asi nechápou, že když se známí hráči dostanou do haly plné fanoušků hokeje a hokejistů ať už jich samotných nebo někoho jiného, nebude to jen tak, jak si oni myslí.

Jejich plán je takový, že si dáme oběd, pak všichni půjdeme do haly, kde se hraje zápas.

Lístky máme zařízené. No spíš já je musela zařídit, jinak by to dopadlo katastrofálně.

***

Právě je... 12:50 a já s Kubou a Matym čekáme na kluky před hotelem než vylezou ze svých pokojů. 

Zápas se hraje až 15:00, takže máme čas, ale musíme tam být minimálně hodinu a půl předem.
Aby se vše stihlo.

Po deseti minutách se v zástupu kluci objeví.
„No konečně” povzdechnu si
„Hele však nám to netrvalo” ozve se Eda. No jasně, tak proč tu čekáme asi deset minut?
„Uvědomujete si, že vám to trvá dýl než mě a to jsem holka.” to si potřebovali dát make-up nebo co?
„My potřebujeme taky čas.” začnou se hájit.
„Na co, na make-up?” vysměju se jim.
„Vtipné!” řekne uraženě Šapi a další se přidají.
„Tak pojďte ať to stihneme.” popoženu je.

Cesta na stadión bude trvat pěšky asi patnáct minut.

Slíbila jsem trenérovi, že půjdeme pěšky aby si udrželi fyzičku i před tréninkem, který je čeká hned jakmile přijdeme ze zápasu.

Cestu na stadión znám, narazila jsem na ni při jedné procházce. Je okolo jednoho parku a kolem krásné kavárny, kde mají skvělé dezerty.

Po cestě dělají kluci samé hovadiny, jsou jak malé děti.

Připadám si jak nějaká učitelka v mateřské školce.

Držíme se s Kubou za ruce, kdyby mě někdo nechytl okolo pasu a nezvedl, tak by to tak bylo i nadále. To by, ale někdo z týmu nemohl být takový tele. Typuju to na Edu nebo vlastně ani nevím.

Kuba se otočí když ho už nedržím za ruku.

„Ať už jsi kdokoli můžeš mě pustit, prosím!?”
„Ty mě nepoznáš, to jsi mě urazila,” nevím proč se vždy trefím.
„Tak promiň Edo, že tě podle ruk nepoznám. Můžeš mě pustit?”
„Víš, že tě máme rádi a jsme šťastní, že jsi tady s náma, že jo?” začne na mě naléhat Eda a vyhýbá se prosbě.
„Ano vím, já vás mám ráda taky. Tak teď mě můžeš pustit,” nic pořád mám omotané ruce okolo pasu a jsem asi půl metru nad zemí.
Pořád se mnou jde směr hala.
„Edo! Pusť mě!” už se mi to přestává líbit, něco mi na tom nesedí.
„Kubo! Můžeš mu něco říct?!” otočím se s tím na Kubu, který doufám, že mi pomůže.
„Promiň Princezno on když si něco usmyslí musí být po jeho.” a začne se smát. To jako vážně on se zrovna TEĎ směje.

Teď mi to docvakne. On po mě něco chce.

„Co chceš? Ať mě můžeš pustit.” už teď vím, že se mi to nebude líbit.
„Noo....” už teď se začali kluci smát všichni! Už se mi to nelíbí!

„Mluv!” procedím skrz zatnuté čelisti.
„Víš jak se nově udělali na hokejových zápasech ty Kiss kamery?” zeptá se nevinně Ede.
„Ne!”
„Ale no tak, kdyby to padlo na tebe a Kubu, tak by jste se políbili ne?” řekne někdo ze zadu, začínám litovat, že jsem sem vůbec šla.
„Kuba s tím souhlasil,” obhájí se Eda.
Ten zrádce!
„Mně by to bylo jedno, ale vážně nepotřebuju ty desítky nenávistných zpráv od jeho fanynek.”
„Však se o tom nedozví” začne mě přesvědčovat Jirka.