Ve stínu vlka

Prolog (AKTUALIZOVÁNO)

Křik mé matky protnul hrobové ticho. Vyděšeně jsem sebou trhla. Nechápala jsem, co se děje. V domě okamžitě zavládl zmatek. Slyšela jsem matku štěkat rozkazy. Zachvěla jsem se. Něco bylo špatně. Položila jsem panenku, kterou jsem zrovna česala, na postel. Tiše jsem vyklouzla ze svého pokoje. Rozběhla jsem se ke schodům na konci chodby. Udýchaně jsem se opřela o zábradlí. Opatrně jsem se naklonila a shlédla do haly. To, co jsem spatřila, mě zarazilo. Matka spolu se strýcem strkali nábytek k hlavním dveřím. Otec chystal zbraně.

„Mami?" vyjekla jsem vyděšeně. „Co se děje?"

Polekaně trhla hlavou směrem vzhůru. Pohled v jejích očích roztál. Rychlým krokem se rozešla ke schodům. K překonání vzdálenosti mezi námi jí stačilo pár vteřin. Popadla mě za ruku a táhla mě pryč. Poslušně jsem šla vedle ní. V její blízkosti jsem se cítila více v bezpečí. Prošly jsme kolem mého pokoje, minuly dveře od ložnice. Zahnuly jsme za roh. Tam jsme se zastavily. Dřepla si. Chytila mě za bradu a přinutila mě se jí podívat do ledově modrých očí se zlatými zrnky. Doufala jsem, že v nich spatřím ujištění, že je vše v pořádku. Ale nebylo.

„Charlotte, poslouchej! Přicházejí,"

„Kdo?" přerušila jsem ji. „Na tom nesejde. Tobě bude stačit, když ti řeknu, že to jsou vědci. Jsi zatím moc malá. Musíš se ukrýt, rozumíš? Richardo tě vezme pryč. Musíš ho poslouchat! Závisí na tom tvůj život!"

Vyděšeně jsem na ni koukala. Nedokázala jsem pochopit, proč se mám skrývat před vědci. Doktoři jsou přece taky vědci, nebo ne? napadlo mě. V mém věku jsem taky nedokázala pochopit, proč musím opustit rodiče a utéct. V očích mě začaly štípat slzy. Brada se mi začala chvět.

„Pojď ke mně," zašeptala a přitáhla si mě k sobě.

Tiše jsem jí vzlykala na rameni. Nechtěla jsem pryč. Chtěla jsem být se svými rodiči. Když mě matka objímala, užívala jsem si teplo jejího objetí. Proto když mě pustila, začala jsem se třást zimou. Rukama jsem si setřela slzy, které jsem měla rozmazané po celém obličeji. Popotáhla jsem. Ozvala se dutá rána. Strnula jsem. Matka se zvedla.

„Slib mi, že utečeš. Nechci ztratit ještě tebe," zašeptala.

Roztřeseně jsem přikývla. Matka úlevně vydechla a rozběhla se zpět do haly. Sledovala jsem její záda, jak se ode mě vzdalují. Ještě, než zahnula za roh, se otočila. Na její tváři jsem zahlédla třpytící se slzy. Věnovala mi poslední smutný úsměv. Pak se odvrátila a zmizela za rohem. Nevím, jak dlouho jsem tam tiše stála. Přemýšlela jsem, za ještě někdy svou maminku uvidím. Nechtěla jsem pochybovat. Byla to moje hrdinka. A hrdinové přece neprohrávají. Hrdinové vyhrávají. Aspoň v pohádkách to tak je.

Ozvaly se další rány následované výkřiky. Najednou jsem zaslechla kroky. Rychle se blížily. Nervózně jsem vyčkávala. Vydechla jsem úlevou, když se zpoza rohu vynořil strýček. Avšak když se přiblížil, zmocnil se mě zvláštní pocit. Jako by mi něco říkalo, ať mu nevěřím. Ale já mu přesto věřila, když mě zadem odváděl z domu. Neměla jsem.

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * 

Na rozjezd je tu kratičký prolog z minulosti Char. Snad se vám bude trochu líbit, budu doufat, že jo. :D Musím říct, že mi to chybělo. Ale jsem zpět a teď se odtud nehnu! :,D