Ve stínu vlka

41. (AKTUALIZOVÁNO)

Nepřijdu pozdě. Už nikdy.

Zrychlila jsem. Plíce mě pálily. Studený vítr mi do očí vháněl slzy.

Vztek, který se vydral z mého nitra, plnil mé žíly ohněm. Dmoucím se ohněm stravujícím můj strach. Ale nedokázal zahnat temnotu. Cítila jsem, jak se hluboko uvnitř mě probudila. Netvor, který byl pohřben v nejtemnějším koutu mého srdce, se rozhodl povstat. Zatímco jsem se hnala na pomoc příteli, opravdové nebezpečí rostlo uvnitř mě. Oheň nahradil krev a snažil se temnotu zatlačit zpět. Ale bylo pozdě. Nechala jsem to zajít moc daleko. Moc dlouho jsem ji v sobě dusila. Ledová temnota se přes oheň přelila jako vlna, která ho zadusila. Zprvu jasný plamen byl pryč. Nenávratně pryč.

Klopýtla jsem. Mé tělo ztěžklo. Otupující chlad ho ochromil. Zrak se mi zamlžil. Srdce se mi stáhlo zoufalstvím. Nestihnu to. Spolu s chladem zahalila mou mysl ztracená vzpomínka. Vzpomínka, která změnila vše. Pravdu proměnila v lež. A neskutečné ve skutečné.

***

Úsměv, zkrášlující mou tvář, mi zamrzl na bledých rtech. Odvrátila jsem tvář od okna, kterou ihned zahalil stín. Noc je jiná, blesklo mi hlavou. Hvězdy nezářily jako obvykle. Jakoby bledly strachem z událostí, které měly přijít.

Tvář mi ovanul ledový vánek. Shrnul mi do tváře pár tmavých pramínků. Otřásla jsem se. Najednou mi byla zima. Rychle jsem se sehnula pro svícen. Byl to špatný nápad, pomyslela jsem si.

Co nejtišeji jsem okno přivřela. Při slabém zavrzání jsem sebou trhla. Na malý okamžik jsem strnula a zaposlouchala se do děsivého ticha, které v potemnělém domě panovalo. Poté jsem se odvrátila a spěšně se vydala k mému pokoji. Doufala jsem, že rodiče tvrdě spí.

Byl to špatný nápad, rozeznělo se mi opět hlavou. Strach prostoupil každou buňkou v mém těle. Každý krok mě bolel. Chlad se zabodával do mých bosých chodidel jako stovky jehel. Krok za krokem. Hezky pomalu. Každý sval v mém těle na mě křičel, ať utíkám. Já ale nemohla. Plamen svíce by zhasl a já bych se ve tmě ztratila.

Chvíli mi trvalo, než jsem se dostala zpět do pokoje. Chtěla jsem si jít lehnout, ale zarazilo mě sestřino prázdné lůžko. Něco bylo špatně. Nejspíš bych to nechala být, kdyby se mě nezmocnila zlá předtucha. Už podruhé jsem vyšla z mého pokoje. Instinktivně jsem zamířila na půdu. Chodily jsme tam, když jsme chtěly být samy.

Plamen svíčky se zatřepotal a poté zhasl. Ocitla jsem se ve tmě. Svíčku jsem opatrně položila na zem. S bušícím srdcem jsem položila bosou nožku na první příčku chatrného žebříku. Zasténal. Druhá příčka, třetí, čtvrtá. Takto jsem lezla až k otevřeným dveřím. Místnost byla prozářena mléčným světlem měsíce. Chvíli jsem pozorovala tančící částečky prachu ve vzduchu a pak jsem se vydala podél trámů dál. Objala jsem si třesoucí se tělo pažemi.

Vykoukla jsem zpoza komína, za kterým jsem se schovala. Z hrdla se mi vydral tichý výkřik. Táhlý žalostný výkřik znějící do tmy. Na podlaze ležela má sestra. Mrtvá.

***

Nechápu, jak jsem mohla zapomenout. Na nehybné tělo mé sestry postrádající jiskru života v oku. A na jejího vraha. Mého strýce. Nemůžu uvěřit, že jsem věřila tomu, že mou sestru zavraždil nějaký pomatený vědec. Nedokážu uvěřit, že jsem zapomněla. A taky proč. Od té noci utíkám. Prchám před svým osudem, který odmítám přijmout. Utíkám od těžkých věcí. Vybírám si lehčí cestu nehledě na to, kolik životů zničím. Stěžuji si na svůj těžký život, ale zároveň ničím život někomu jinému. Jsem neohleduplná stvůra. Ale i přes to všechno hodlám splnit to, co jsem slíbila. Pomstím ji. A pak odejdu. Navždy.