Ve stínu vlka

40. (AKTUALIZOVÁNO)

„Charlotte, sakra, probuď se!"

Zamračila jsem se a přitáhla si peřinu výš.

„Char, no tak! Vstávej přece!"

„Ještě chviličku!" zamumlala jsem a přetočila se na druhý bok.

„Já tě varuju, koukej vstát, nebo se ti to nebude líbit!" zavrčela naštvaně Tina. Pokrčila jsem rameny a tím to pro mě končilo. Byla jsem unavená. Po dlouhé době se mi nic nezdálo a já si chtěla odpočinout. Navíc určitě muselo být strašně brzo.

„Dobrá, jak chceš."

Zaregistrovala jsem otevírání dveří. Třeba jí došla trpělivost a vzdala to. Skvěle! Převalila jsem se na druhý bok a znovu usnula.

Vzápětí mým tělem projela vlna chladu. Zděšeně jsem vykřikla a posadila se. První, co jsem spatřila, byly na můj vkus až moc pobavené výrazy v obličejích Tiny a Sebastiana. Naštvaně jsem si odhrnula mokré vlasy z očí.

„Vy jste paka! Sakra, to snad hoří, že mě musíte budit zrovna takhle?!" oba jsem je sjela pohledem.

„Já tě varovala," usmála se Tina. Když si ale všimla mého pohledu, kterým jsem propalovala Sebastiana, její úsměv povadl. Nadechla se, aby něco řekla, ale já ji předběhla.

„Co ten tu ksakru dělá?!"

„Nemohla jsem tě probudit. Když jsem chtěla za někým jít, potkala jsem ho ve dveřích a..." provinile se na mě podívala.

„Charlotte, mě to strašně mrzí. Prosím, chci ti to vysvětlit," začal se znovu omlouvat. Zavrtěla jsem hlavou. Neměla jsem chuť mu pořád odpouštět. Mám toho plné zuby.

„Je to tvůj život. Dělej si s ním, co uznáš za vhodné, ale mě z toho vynech," upřeně jsem se mu dívala do očí. Pomalu se ve mně začal probouzet vztek. To, co mi udělal, bylo neomluvitelné.

„Charlotte-"

„Sklapni!"

„Já...dám ti čas. Jen nad tím aspoň popřemýšlej. Prosím," řekl se klopeným zrakem. Připomínal mi zpráskaného psa. Pak se otočil a odešel.

„Tak co se teda stalo?" otočila jsem se k Tině. Stála u dveří a rozpačitě těkala pohledem po místnosti.

„Přišli dřív, než jsme si mysleli. Teď jsou pravděpodobně někde v horách. Tedy jedna jejich část. Další část je v lese pod základnou. Alfa nás svolal a dal povolat všechny, kteří jsou bojeschopní. Ty tam ale nemůžeš. Ne, když jdou hlavně po tobě. Ale já se zase nemůžu vzepřít rozkazu. Tudíž tě musím dostat pryč. Budeš špehovat," vychrlila na mě.

„Počkat, počkat, počkat!" zarazila jsem ji. „Já a špeh? Je to dobrý nápad? Vždyť budu na ráně víc, než tady!"

„No právě! Nebudou to čekat. Budou si myslet, že tě budeme držet uvnitř hezky v bezpečí. Mimo to ti dám tohle," otevřela dlaň, na níž jsem spatřila něco, co se podobalo špuntu do ucha.

„Ehm, co to je?" zeptala jsem se zmateně.

„Tohle je vysílačka. Prostě si ji dáš do ucha a je to. Já mám taky jednu takovou. Budu pořád na příjmu, neboj," snažila se mě uklidnit.

Přeměřila jsem si vysílačku podezíravým pohledem. Nelíbilo se mi to. Ale jinou možnost jsem stejně neměla. Kdybych nesouhlasila, Tina by nesplnila rozkaz a já vlastně taky. Opatrně jsem sebrala vysílačku a zastrčila si ji do ucha. Ozvalo se slabé pípnutí následované šumem. Tina se na mě pochvalně usmála.