Ve stínu vlka

27. (AKTUALIZOVÁNO)

Kolik bolesti člověk vydrží, než se z něj stane troska? Kolik milovaných lidí za život ztratí? Kolik toho vydržím já, než se zhroutím? Kdy už nebudu mít za co žít, kdy už se nezvednu a nepůjdu dál, protože nebude za co bojovat? Návaly starých vzpomínek znovu otevírají rány, které se za deset let zacelily. Vzpomínky boří tu zeď, kterou jsem těch deset let prožitých na Aljašce stavěla. Přijdou, zničí mě a pak mě opustí.

***

Zavzlykla jsem. Seděla jsem už dobrou půlhodinu v rohu menší místnosti, která dřív musela složit jako kuchyň. Překvapivě suchýma očima jsem pozorovala drápy rozdrásanou zeď naproti mě. Kdybych byla víc při smyslech, bála bych se, že na mě spadne ztrouchnivělá střecha, která je navíc navlhlá kvůli dešti, který stále neustal. Jenže teď jsem při smyslech nebyla.

S výdechem jsem se pomalu postavila. Pozorovala jsem bělavý obláček páry, který se po pár sekundách rozplynul. Objala jsem své promrzlé a vysílené tělo, které zahřívala stará a až moc velká mikina, která spíše připomínala hadr, kterým někdo vytřel Sebastianův pokoj a zapomněl ho vyhodit. Vlastně jsem nebyla ani tak daleko od pravdy, jak by se mohlo zdát.

Procházela jsem jednou místností po druhé. Snažila jsem se vzpamatovat z výjevu, který naboural mou mysl při vstupu sem. Ztuhlými prsty jsem se lehce dotýkala stěn, hledala vodítka, která by mi otevřela oči ani já pochopila. Abych pochopila, proč tu před třinácti lety došlo k těm hrozným věcem.

Ze starého koberce se zvedaly obláčky prachu při každém mém kroku. Pomalu jsem došla do středu menší a nejvíce rozbořené místnosti v chalupě. Rozhlížela jsem se zářícíma očima. Vnímala jsem rýhy v podlaze i ve zdi. Všimla jsem si malého otvoru ve stěně, který zčásti zakrývala malá skříňka. Jinak toho v pokoji moc nebylo. Kromě koberce, skříňky a postele, která měla uražené nohy, tu byla jen menší knihovna s deseti svazky. To bylo vše, co tu zbylo.

Proplétala jsem se mezi spadanými trámy směrem ke knihovně. Pod nohama mi vrzaly dřevěné desky. Když jsem uchopila do ruky, která mi připomínala bílého pavouka, jeden ze starých svazků, po zádech mi přejely mrazivé ruce chladu.

Vybrala jsem si svazek, který byl vázán v kůži a na přední straně měl vyrytý – mně už známý – symbol. Prstem jsem přejížděla po růžích, které tvořily kruh. Uvnitř byla docela smazaná silueta vlka. Ta kresba... Když jsem knihu otevírala, bála jsem se, že se mi v rukou promění v jemná zrnka prachu, která následně odnese studený vítr daleko odsud. Proto jsem se uvelebila na posteli v rohu místnosti. Připadala jsem si bezpečněji. Bohužel, o pohodlí se mi mohlo teda tak zdát. A s tím bezpečím bych to taky nevychvalovala, protože kousek ode mě se nacházela černá díra. Jen pohled na ni mě děsil.

Opatrně jsem otáčela stránky, jako by to byly nejvzácnější poklady světa. Křehké a vzácné. Tu a tam jsem narážela na různé obrázky načrtnuté tužkou. Většina knihy ale byla psána v jazyce, kterému jsem nerozuměla. S povzdechem jsem se chystala knihu zavřít, když jsem na jejím samotném konci narazila na čtyři slova. Čtyři slova psaná ve španělštině, mém rodném jazyce. Přejížděla jsem po vybledlém inkoustu konečky prstů.

Sacrificio de sí mismo, oscuridad, fianza, amor.

„Sebeobětování, temnota, pouto, láska," opakovala jsem tichým hlasem, „Tohle už jsem někde slyšela. Jenže kde?"

Znovu jsem listovala knihou, když jsem narazila na dopisem založenou dvojstranu. Uchopila jsem jemnou obálku. Papír byl hladký, jako skály ohlazené vodou, sluncem, větrem a mrazem. Po otočení jsem uviděla nejasné obrysy kudrlinek, zdobící písmo, které po letech vybledlo a nakonec zcela zmizelo. Zkoumala bych dopis dál, kdyby mě ale nevyrušil podivný zvuk, vycházející z trhliny ve zdi.

Dopis jsem opatrně založila zpět do knihy, kterou jsem nechala ležet v rohu postele. Když jsem se blížila k díře, zrychlil se mi dech. Také tlukot mého srdce byl silnější. Znělo jako hlas zvonu. Na čele se mi perlily drobné kapičky potu, které začaly stékat přes spánek do hustých, tmavých vlasů. Ve zpocených rukou jsem držela lem mikiny. Potřebovala jsem něco skutečného. Něco, co by mi připomnělo, že neprožívám sen.

Má kolena dopadla na studenou podlahu. Její prkna zaskřípěla. Prsty jsem odhodila pár neposlušných pramínků, které se mi lepily na čelo. S hlubokým nádechem jsem vnořila rozklepanou ruku do temnoty. Několik sekund jsem šmátrala prsty v prostoru. Na prstech mi ulpívaly částečky prachu. Vteřiny plynuly. Nakonec jsem však narazila na drobný předmět.

Obemkla jsem záhadnou věc v ruce a pak ji vytáhla na světlo boží. Pomalu jsem sklopila oči ke skleněnému válci.

Sklonila jsem se k němu a jemným fouknutím jsem smetla většinu zrnek prachu, které pokryly matné sklo jemnou vrstvou. Prsty jsem obkreslovala jemné rýhy, které se stáčely do vlnek a drobných spirál.

Pod bříšky prstů jsem ucítila zaoblené hrany zdobeného otevírání. Když jsem spatřila stejný symbol, jako na knize, rozčílila jsem se.

„Proč si se mnou zahráváš?!" vykřikla jsem do tíživého ticha, „Dáváš mi vodítka, které mě nikam nedovedou! Vždyť postrádají smysl!"

Naštvaně jsem položila válec ke knize. Opustila mě touha dozvědět se, co se v něm ukrývá. Místo toho jsem se zhroutila na druhou stranu postele, kde jsem se stočila do klubíčka. Ramena se otřásla tlumenými vzlyk, který se mi draly z třesoucí se hrudi. Z očí mi proudily slané slzy, kanoucí do špinavých kadeří. Celé mé tělo zahalil závoj chladu. Unavená a stále hladová jsem se ponořila do trhaného spánku, který mi ale nepřinesl úlevu.

***

S úsměvem jsem dopadla do jiskřivého sněhu, který byl zalitý září poledního slunce. Z úst mi vycházely obláčky páry, které stoupaly k modré obloze. Můj mrazem zrůžovělý obličej překryl stín postavy, tyčící se nade mnou. Úsměv na mé tváři se rozšířil.

Sebastian ke mně natáhl ruku, které jsem se chopila.

„Vypadáš jako cukrová vata," pronesl s úšklebkem, když si prohlížel mé zrůžovělé tváře a pokrčené oblečení.

To jsem si ovšem nenechala líbit. Narazila jsem do něj ramenem. Když dopadl na zem, ještě jsem ho k ní přimáčkla. Volnou rukou jsem si nabrala plnou hrst sněhu, kterou jsem mu následně hodila do obličeje. Ano, moje oblíbena technika odplaty.

Prskající a nadávající Sebastian mě shodil a sám se postavit. Když jsem k němu vzhlédla, klid lesa proťal zvonivý smích.

„A ty vypadáš jako sněhulák!" vypravila jsem ze sebe mezi záchvaty smíchu.

Sledovala jsem jeho vločkami ozdobené obočí, které ihned vyletělo vzhůru. Smích utichl.

Obraz se začal rozmazávat, barvy se spojily do ohromného víru. Tu a tam jsem spatřila strašlivé výjevy jako třeba hořící chalupu. Slyšela jsem dětský křik, cítila štiplavý dým, který mi plnil plíce. Cítila jsem studené dlaně na ramenou, které mě tlačily do matrace. Z úst mi uniklo hlasité vyjeknutí. Když jsem otevřela oči, spatřila jsem nad sebou známý obličej.

* * * * * * * * * * * * * * * * * * *

Další kapitola je za námi! Chtěla jsem Vám poděkovat za 3,3 k zhlédnutí - to číslo je pro mě obrovské! Jsem strašně moc ráda, že Vás můj příběh oslovil a že Vás baví. ❤ Vzhledem k tomu, že jsou prázdniny, bych chtěla vydávat kapitoly častěji. Doufám, že se mi to bude dařit, protože jsem od přírody líný člověk :D A ještě pro zajímavost, jsme zhruba v polovině příběhu. :)

Budu se na Vás těšit u další části! :D