Ve stínu vlka

19. (AKTUALIZOVÁNO)

Popotáhla jsem a hřbetem ruky jsem si otřela uslzené oči. V třesoucích se rukách jsem svírala kousek zmačkaného papíru, na který dopadaly slané kapky. Zklamání mě zasáhlo jako živelná katastrofa, která postihne město. Nevím, co jsem čekala, ale tohle rozhodně ne.

Naštvaně jsem ten kus papíru zmačkala do kuličky. Napřáhla jsem se a hodila jí proti stěně. Potřebovala jsem si na něčem vybít smutek, vztek a frustraci. Možná jsem čekala vysvětlení, nebo dokonce dopis na rozloučenou, ale rozhodně ne stránku vytrženou z knihy. Ještě k tomu byl na druhé straně nákres vlka, podobného mě. Měl srst barvy půlnoční oblohy ale oči měl fialové.

S povzdechem jsem se zvedla z postele. Rozmyslela jsem si to. Došla jsem pomalým krokem ke kuličce a zvedla ji. Svezla jsem se podél stěny na studenou zem.

Chvíli jsem ten kousek papíru žmoulala v ruce, ale nakonec jsem ho rozbalila. Zažloutlou stránku jsem trochu uhladila a pustila se do čtení.

Poslové Temnoty či Temní obývají naši zem již od pradávna. Pohybují se ve stínech, z nichž sledují svou kořist. Jejich kořisti drápy ostrými jak břitvy rozsápou hrdlo.

Otřásla jsem se nechutí. Popis zabíjení jsem přeskočila. Neměla jsem na to žaludek.

Vyznačují se lesklou černou srstí. Oči v barvě ametystu jim planou touhou po zabíjení. Nejstrašnější však...

Tady to končilo. Jako by někdo v návalu zuřivosti papír roztrhl. Otočila jsem stránku a zadívala se pozorněji na obrázek.

Když jsem se na něj pořádně zadívala, všimla jsem si, že vlk vystupuje ze stínu. Srst se mu matně leskla. Tesáky na temné srsti zářily jako světla majáku. V očích zrůdy se odráželo světlo hvězd.

Bledým prstem jsem přejížděla po kresbě. Ty tahy, problesklo mi myslí. Znala jsem je. Patřily Sebastianovi. Byla v nich ukrytá jeho vášeň ke kreslení, dokonce i vztek, který byl ukrytý v tazích, které skoro protrhly tenký papír.

Už jsem ho chtěla schovat, když vtom jsem si všimla v rohu stránky nějaké značky. Byly to růže propletené v sobě, které tvořily malý kruh. V něm byla silueta vlka. Naprosto jsem netušila, co to znamená. Měla jsem ale pocit, že jsem tu značku už někde viděla. Jen jsem si nemohla vzpomenout kde.

Zaslechla jsem kroky. Rychle jsem si stoupla a přešla k posteli. Papír jsem strčila zpátky do kapsy bundy. Jen co jsem papír uklidila, dveře se s tichým skřípěním otevřely. Stála v nich Tina. V rukou nesla kupičku černého oblečení. Zvedla jsem obočí a nechápavě se na ni podívala.

„Nekoukej se na mě tak! To je oblečení pro tebe, ty trdlo. Navíc by ti mohlo sedět líp, než tohle," rozmáchle na mě ukázala.

Opatrně přešla ke mně a podala mi oblečení. Otočila jsem se k ní zády a začala se oblékat. Kupička obsahovala pevné elastické kalhoty, které mi perfektně padly. Dále následovalo černé upnuté tílko s malou stříbrnou siluetou vlka, která byla vyšitá na prsou. Se zájmem jsem se otočila na Tinu.

„Děkuju," pokusila jsem se na ni usmát „Co je ale tohle?" ukázala jsem na vlka.

„Tohle? To je znak naší smečky. Jen není úplný, protože ty člen nejsi," pokrčila rameny.

Přikývla jsem na znamení souhlasu. Natáhla jsem se po Sebastianově bundě. Chtěla jsem si ji obléknout, ale zaváhala jsem. Nerozhodně jsem ji držela v natažených pažích před sebou.

„Už budu muset jít. Večer se ale za tebou stavím. Myslím, že mi budeš něco chtít říct," vyrušila mě Tina z pochmurných myšlenek.

„Jasně," odpověděla jsem roztržitě.