Ve stínu vlka

31. (AKTUALIZOVÁNO)

Klopýtala jsem přes kameny. Nohy mi podkluzovaly na bahně a sněhu. Studený vítr bičoval mou uplakanou tvář. Vlasy za mnou tvořily tmavý plášť, který za mnou při běhu vlál. Pomalu jsem se přibližovala k zářícím očím.

Když jsem doběhla na místo, nic tam nebylo. Žádné stopy. Prostě nedotčená půda. Na ramenou jsem ucítila letmý dotek. Srdce mi začalo bít rychleji. Se strachem jsem se pomalu otočila. Rozeznala jsem vysokou a svalnatou siluetu muže, která ze tmy vystupovala jen díky sněhu.

Vstoupil do mléčného světla, které vrhal stříbrný srpek měsíce. Zalapala jsem po dechu. Zorničky se mi údivem rozšířily. Jeho bych tu nečekala.

„Richardo?" šeptla jsem.

I to tichounké zašeptání se neslo nocí jako burácení vichřice. Spočinul na mně šedýma, skoro černýma očima. Po celém těle mi naskočila husí kůže. Když promluvil, jeho bílé zuby se ve světle zlověstně zableskly.

„Zdravím, Charlotte. Nebo bych měl říci spíš, neteřinko'?" otázal se.

Jeho prohlášení mě přimrazilo na místě. Neteř? To není možné. To ne! Celá jsem se rozklepala. A nebylo to pouze zimou. Jeho pohled ve mně probouzel strach. Už nepůsobil tak přátelsky, jako předtím.

„N-neteř?" vykoktala jsem překvapeně.

Když jsem si ho teď pořádně prohlédla, vypadal starší. Mohlo mu být tak kolem třiceti. Když jsem ho ale viděla poprvé, tipla bych mu o deset let méně. Teplé světlo z jeho očí zcela vymizelo. Přemýšlela jsem, zda to byla jen přetvářka. S lidmi, co se přetvařují, mám už dost zkušeností. Vlastně ani nevím, co v mém životě není přetvářka. Já musím utíkat, abych si zachránila kůži. Sebastian, jediný člověk, kterému jsem věřila víc, než vlastní rodině se zcela změnil. Od základů. Richardo je taktéž jiný. A navíc můj strýc. A má matka. To je kapitola sama o sobě. Nevím, co si o ní mám myslet. Na jednu stranu se snažila chránit svou dceru. Na druhou mi připadá jako fanatička, které záleží pouze na zachování rodu. Připadala jsem si osamělá. Počkat, já jsem osamělá. Nemám nikoho. Snad pouze Tinu. Malou, veselou dívku s veselými plamínky v očích. S velkým srdcem a pochopením.

Oči se mi zaleskly slzami. Každý musí zjistit sám, že život není procházka růžovým sadem. Svůj život můžete z části ovlivnit. Nikdy ale nebude patřit jen vám. Najdou se lidé, co vám ho budou chtít diktovat. Proto se snažte si ho užívat plnými doušky. Snažte se ho přetvořit k obrazu svému. Malujte si svůj život tak dlouho, jak jen budete moci.

„Ano, neteř. Copak ti o mně tvá matka nikdy neřekla? Nikdy ti neřekla, co mi udělala? Vzala si Stevena. Mého bratra," odmlčí se.

Zase se dostáváme k mé matce. Odvrátím se, aby neviděl osamělou slzu, která mi stéká po líci. V krku se mi utvoří knedlík. O otci matka skoro nikdy nemluvila. Umřel dřív než ona. Polknu. Jeho další slova mě přinutí se otočit.

„Tvůj život je postaven na lži. Jedné velké odporné lži. Všichni tví příbuzní a i přátelé ti lžou. Copak to nevidíš? Nevidíš, jak chtějí, abys trpěla?"

Mozek mi běží na plné obrátky. Jaká lež? Snažím se všechno zpracovat. Jenže nemohu. Už ne. Jsem unavená životem. Nebaví mě pořád utíkat. Nebaví mě poslouchat všechny ty lži a nikdy se nedozvědět pravdu. Už nechci, aby mě osud připravoval o mé bližní. Já splním to, co jsem slíbila. Pomstím se. Ale nenechám se zlomit. Začnu si malovat život podle svého.

„Ty jsi to celou tu dobu věděl, že? A nic jsi mi neřekl! I ty jsi součástí té lži. I ty mě chceš vidět trpět. Proto ses přidal k Jamesovi. To proto tu jsi," řeknu s těžko potlačovaným vztekem.

„Jak jen se podobáš svému otci. Jsi stejně inteligentní a odvážná, jako on. Tvá sestra se víc podobala tvé matce," hází po mě slovy, jako by to byly meče.

Mlčím. Nenapadá mě nic, co bych mu chtěla říct. Ucítím bolestivé píchnutí v prsou, když si vzpomenu na sestru. Tolik mi chybí. Zalesknou se mi oči. Připadám si zrazená. Proč a o čem mi jen lhali? Pohlédnu na Richarda. Vím, že jsou lovci blízko. A s nimi i Sebastian. Přijdou si pro mě. Ale teď ještě ne. Je příliš brzo. Až přijdou, budu je čekat. Budu připravená.

„Kde je Tina?" vyhrknu otázku, která mě hlodá poměrně dlouhou dobu.

„V bezpečí."

Polknu. Srdce mi úlevně poskočí. Aspoň že ona netrpí. Kdyby trpěla kvůli mně, nesnesla bych to. Kolika lidem jsem už zničila svou přítomností život? Sebastianovi, matce, Tině,...Mohla bych je vyjmenovávat donekonečna. To kvůli mně zapálili vesnici, ve které jsem žila.

Začalo sněžit. Třpytivé vločky zářily na tmavé obloze. Tiše se snášely k zemi. Padaly mi do vlasů. Já jen tiše stála a dívala se Richardovi do očí. Jako bychom sváděli bitvu beze zbraní, beze slov. Byla jsem rozhodnutá neprohrát. Najdu ho. Najdu Sebastiana a dostanu ho zpět. I když to bude znamenat ztrátu části mého já.

„Copak tě nezajímá, o čem ti rodiče lhali?"

Zajímá. Jenže se to bojím přiznat. Vlastně ne. Bojím se pravdy. Celý můj život, všechny mé představy se rozpadají. Nechci, aby se všechno, v co jsem věřila, rozpadlo úplně. Na druhou stranu ale pravdu znát chci.

„O čem?" zeptám se tiše.

„Já věděl, že se budeš ptát," ušklíbne se.

„Tak mi to teda řekni!"

„Uklidni se, zlatíčko. Všechno ti řeknu. Věděli o tvých nočních můrách, které přišly s tím poutem. S tou odpornou věcí, kterou tvá matka vytvořila. Utěšovali tě. Tvrdili, že se to zlepší. Lhali. Bude to čím dál tím horší. Pouto tě zcela pohltí. Čerpá z tebe energii. Ovládá tě. Hlavně tvého vlka. Zhorší se to. I ty to víš. Víš, že nemáš moc času. Život z tebe pomalu vyprchává. Cítíš to. Vím to!"

Pomalu se ke mně přibližuje. Já nejsem schopna pohybu. Třas pomalu pohlcuje celé mé tělo. V očích mě pálí slzy. Měla jsem pravdu. Neměla jsem chtít vědět víc. Ničí mě to. Trhá to všechny mé představy. Celý můj život se rozpadá jako domeček z karet.

Richardo stojí těsně u mě. Cítím jeho horký dech na tvářích. Chvěji se. Ucítím, jak mě pevně chytí za bradu. Přinutí mě se mu podívat do očí. Topím se v nich. Mám pocit, že se už nikdy nenadechnu. Strach mě stravuje. Přimrazí mě na místě.

„Ještě něco. Nejsi tak úplně dcera svých rodičů. A pamatuj, my si pro tebe přijdeme."

Pustí mě. Mé nohy mě neunesou. Zhroutím se na kolena. Slzy mi samovolně stékají po tvářích. Přes zamlžený pohled pozoruji, jak odchází. Zmizí mi z dohledu. Zůstala jsem sama. Prázdna.

* * * * * * * * * * * * * * * * * * *
Ó. Můj. Bože. Já jsem tak šťastná! VSV se umístilo na 1. příčce!!!!! Já tomu nemůžu uvěřit! :O V to jsem ani nedoufala. To je prostě úžasné! ❤❤ Strašně moc Vám lidi děkuju! Tohle je opravdu strašně krásný pocit.❤ DĚKUJU! ❤