Ve stínu vlka

25. (AKTUALIZOVÁNO)

Nemohla jsem dýchat. Z očí mi vytryskly slzy. Mrkala jsem, abych je zahnala. Nechtěla jsem Samuela pustit z očí. Drápy jsem stále zarývala do zmrzlé půdy, ale okraj se stále přibližoval. Hrozilo mi, že se zřítím do děsivé temnoty, z jejíchž spárů už neuniknu. Uvnitř mě se mezi sebou bilo nespočet pocitů – vztek, strach, obrovský smutek...

Když na mě konečně dolehla tíha jeho slov, roztřásly se mi nohy. V mysli se mi všechno skládalo dohromady, vše zapadalo na své místo. Stále jsem ale měla jen část skládanky.

Pohlédla jsem do jeho prázdných očí a doufala, že pochopí otázku vepsanou v mých očích. Podle lehkého úsměvu, který dodal jeho tváři vřelejší vzhled, pochopil. Máchl rukou a v tu ránu ho překryla temnota.

Vše jsem pozorovala vyděšeným pohledem. Srdce se mi svíralo. Bála jsem se toho, co uvidím. Spíš koho, opravila jsem se v duchu.

Začalo svítat. Slunce vycházelo. Nebýt téhle situace, tohohle života, po kterém jsem netoužila, východ této hvězdy by mě fascinoval. Dokázala bych ho pozorovat pořád. Vychází sice každý den, ale jeho východ je pokaždé jiný, pokaždé s ním mám spojené nové vzpomínky, nové zážitky.

První paprsky se prodraly mraky a mlhou, která se svíjela v zatočených ornamentech všude kolem. Cítila jsem teplo paprsků. Bezděčně jsem se zachvěla. S úžasem jsem pozorovala, jak zlatavé světlo prochází skrze temnotu. Odkrylo mi člověka, na kterého jsem zapomněla. Člověk, který byl jediným pevným bodem v mém dosavadním životě. Přeměnila jsem se. Musela jsem se ho dotknout. Bála jsem se věřit tomu, co viděly moje oči teď už plné slz.

„Sebastiane," zavzlykla jsem.

Natáhla jsem k němu bledou třesoucí se ruku. Pozorovala jsem, jak se na ní lesknou skvrnky slunečního světla. Zarazil mě ale jeho chladný pohled. Uvolnila jsem svaly, takže ruka se opět ocitla vedle mého boku.

Neustále jsem se na něj dívala. Čekala jsem, že zmizí. Obávala jsem se, že se mi to zdá, že tohle celé je jen sen a já se probudím zpět ve starém skladu ve vesnici, která neexistuje. Nechtěla jsem tuhle skutečnost přijmout, ať už jsem ho milovala sebevíc.

Když jsem na něj pohlédla, zapomněla jsem na všechny obavy. Měla jsem chuť dotknout se jeho tmavých vlasů, lesknoucích se na slunci. Chtěla jsem ho pohladit po bledé pleti, kontrastující s jeho očima. Vše na něm mi připadalo tak důvěrně známé, až to bolelo. Jen oči byly jiné. Patří snad tomu, co se skrývalo uvnitř?

Pozorovaly mě. Když jsem se do nich podívala, napadlo mě, že jsou jako dva černé tunely.

„Char?" zeptal se ochraptěle.

Zvedla jsem k němu oči. Nevěř mu! Není to on, křičela na mě jedna část mysli. Ta druhá se s ní ale přela: Ale vypadá jako on! Navíc ho znáš skoro celý život, ne? To byla pravda. Jenže ty oči mě děsily. Byly chladné a beze stopy lidskosti. Zavrtěla jsem hlavou.