Ve stínu vlka

33. (AKTUALIZOVÁNO)

Přímé sluneční světlo pronikalo skrze má zavřená víčka. I když bylo světlo tlumené díky okolním stromům, bylo to značně nepříjemné. Snažila jsem se schovat pod tlapy, na kterých jsem měla položenou hlavu. Bohužel se mi to nepodařilo. I přes tento otravný detail jsem se ale cítila spokojená. Měla jsem po dlouhé době žaludek plný lahodného masa. Netížily mě žádné starosti.

Povalování ve studeném sněhu mě už přestalo bavit. Proto jsem se protáhla a ze zvyku zavětřila. Do čenichu mě uhodila vůně borovic, které se nacházely kolem mě. I když většinu pachů vůně borovice utlumila, necítila jsem nic neobvyklého. Líně jsem se odebrala k jiskřivé říčce tekoucí kousek odsud. Očima jsem zběžně prolétla okolí, jestli tu přeci jen něco není. Pohled mi padl na malý předmět. Ležel napůl pohřbený v nadýchaném sněhu. Zmateně jsem zamrkala. Netušila jsem, co by to mohlo být. Ostražitě jsem se k neznámému předmětu začala plížit. Když jsem se k němu dostala blíž, zjistila jsem, že to nejspíš živé nebude. Pro jistotu jsem do toho ale trochu strčila tlapou. Následovala chvilka napětí, kdy jsem byla připravená na útěk. Nic se ale nestalo. Ta věc tam ležela bez hnutí dál. Opatrně jsem se pustila do jejího osvobození. Přední tlapy se mi nořily do sněhu, který následně odlétával několik metrů daleko.

To slunce mě začínalo štvát. Pořád mi svítilo do očí. Jako by nechtělo, abych na danou věc viděla. Podrážděně jsem vycenila zuby a zavrčela. Pak mě ale něco napadlo. Natočila jsem se tak, aby mi slunce místo do očí svítilo na hřbet. Jak jednoduché! Konečně byl látkový předmět venku. Jenomže při jeho spatření se stalo něco zvláštního. Mé zorničky se rozšířily, takže mé doposud smaragdové oči skoro zčernaly. Před očima mi vyvstávaly různé obrazy - celá smečka vlkodlaků, otec se smutkem vepsaným ve tváři, chlapec s tmavými vlasy, temně šedýma očima, které měl hluboko posazené ve tváři s ostře řezanými rysy. Při pohledu na něj mě zabolelo na prsou. Ta bolest mi byla tak povědomá. Připadala jsem si, jako bych se probudila ze zapomnění. Vše se mi začalo vybavovat. Jen pár dní zůstávalo zamlžených. Předchozích pár hodin jsem si nepamatovala vůbec.

Zorničky se mi začaly zmenšovat do normální velikosti. Na malý zlomek vteřiny by se mohlo případnému pozorovateli zdát, že v nich na zlomek vteřiny zahlédl smaragdově zelenou barvu prozářenou drobnými jiskřičkami štěstí.

Rozhodla jsem se proměnit zpět do malé dívky s temnými kruhy pod očima a propadlými tvářemi. Přeměna byla opět bolestivou záležitostí. Přišlo mi, že se zpřelámané a znovu srostlé kosti nehojí tak dobře, jako předtím. Unaveně jsem sebrala mírně navlhlou tašku. Vytáhla jsem z ní něco, co muselo být v minulém životě salát křížený s dekou. Teď se to nejspíš rozhodlo reinkarnovat do podoby oblečení. S nevalným nadšením jsem se do něj oblékla. Nevím, jestli to byla jen zoufalá představa, nebo skutečnost, ale přišlo mi, že to aspoň trochu hřeje.

Ach Sebastiane, kde tě mám hledat? Přijde mi, že chodím v kruzích. Mám pocit, že jsi jako stéblo trávy, které se marně snažím zachytit v silném proudu. Řekni mi, proč nemůžou být věci jednoduché? Svět by byl o to jednoduší. Ať udělám cokoli, přijde mi, že tím jen odkryji spoustu dalších věcí, které musím vyřešit. Unavuje mě to. Myslím, že jednou toho bude tak moc, že už to psychicky nezvládnu. Ale teď tě musím najít. Pořád se ujišťuju tím, že až tě najdu, všechno vyřešíme. To je ale lež. Nic z toho se nestane. Nebudeme spolu žít šťastně až do smrti. Nic nevyřešíme mávnutím kouzelného proutku. Takový život není. Život je krutý. Samozřejmě ne ke všem. Já budu ráda, když přežiju tohle šílenství. Tolik bych chtěla umět vrátit čas.

„A dost!" naštvaně jsem pronesla.

„Charlotte, takhle to dál opravdu nepůjde! Opět se lituješ! Na světě je spoustu lidí, co jsou na tom jako ty, ne-li hůř. Čas nevrátíš a to, co se stalo, nezměníš. Nežij minulostí. Žij přítomností. Budoucnost si můžeš vytvořit sama, stačí jen chtít. A teď koukej pohnout zadkem a najdi Sebastiana!" zakončila jsem svůj motivační monolog k sobě samé.

Na tváři se mi objevil po několika měsících lehký úsměv. Nenucený nesmělý úsměv, který se aspoň na chvíli rozhodl světu ukázat, že mě jen tak něco nedostane na kolena. Připadalo mi, že i mé oči lehce ožily. Ten nepatrný úsměv se odrazil i v nich. Dodal jim na lesku, který prozářil nezdravě bílý obličej.

Nechala jsem se vést intuicí. Sice bych se nejraději zachumlala do teplé přikrývky a už nikdy nevylezla.

Mírně jsem zrychlila, abych toho ušla co nejvíc. Zvuky křupajícího sněhu doplňovalo tiché bublání řeky. Nebýt všech těch okolností, ohromně bych si to užívala. Spousta lidí má radši teplé počasí provoněné květinovou vůní. Já ale miluji zimu. Nevadí mi vlezlý mráz, který rozechvěje moje tělo. Naopak se mi líbí trávit co nejvíce času venku kochajíc se zasněženou krajinou. Sníh je pro mě krásný už jen kvůli tomu, že se nádherně třpytí v jakoukoli denní dobu. Při východu slunce hází zlatavé odlesky, které projasní ještě temnou oblohu. Naopak při západu se zalije rudou září, díky které připomíná krev. Svit měsíce dává sněhu také něco do sebe. Sice jeho mdlé světlo nerozzáří tmu jako ve dne, ale zase dodá krajině zasněný nádech.

Podívala jsem se na pramen mých vlasů, který mi studený vítr sfoukl do obličeje. Prve lesklé vlasy plné života se za pouhých pár měsíců změnily v suché nelesknoucí se větvičky, které se při sebemenším špatném zacházení zlomí. Ne, že bych si nějak potrpěla na vzhledu. Spíš mě zajímá to, jak je to s mým zdravotním stavem. Cítím, že není něco v pořádku. Jenže to asi jen tak nezměním.

***

Odpočívala jsem na spadlém kmeni stromu. Fascinovaně jsem pozorovala další západ slunce. Tolik jsem jich už viděla. Svět kolem se mění, ale ony zůstávají pořád stejně krásné. Proč? ptala jsem se častokrát sama sebe. Ani teď tomu nebylo jinak.

Unaveně jsem se postavila. Chtěla jsem pokračovat dál. Během cesty sem jsem se znovu přeměnila. Kvůli němu. A i kvůli němu jsem zde. Už mi stačí jen ho najít. Jediné moje štěstí je, že je blízko. Popravdě řečeno, mám strach. Kdo by ho na mém místě neměl? Hledat nějakého psychopata, co vám tolikrát ublížil, jen kvůli pomateným citům k němu je naprostý nesmysl. Jenže já prostě nemůžu smysluplně uvažovat. A to platí dvojnásob, když je Sebastian v mojí blízkosti.

Trhla jsem sebou. Zvedla jsem hlavu a začala pátravým pohledem pročesávat okolí. Mé oči se rychle přizpůsobily šeru, které po západu zářivého kotouče nastalo. Vítr mi sice hvízdal v uších, já ale byla přesvědčená, že jsem slyšela něco, co sem nepatří. Hledala jsem odlesky očí, které by mi prozradily, kde se dotyčný skrývá. Předpokládala jsem, že jde spíše o člověka. Normální zvíře - bohužel existují i ty nenormální, jako třeba já - by okamžitě vycítilo predátora a uteklo by.

„Sebastiane?" ochraptěle jsem pronesla.

Chvíli se nic nedělo. Vteřiny plynuly a já si začínala myslet, že můj hlas nešel přes silný vítr slyšet. Když jsem znovu nabírala studený vzduch do plic, abych znovu zavolala jeho jméno, všimla jsem si osoby, která osaměle stála mezi stromy. Mé tělo ovládlo několik pocitů najednou - zvědavost, strach a touha. Samozřejmě je jasné, že to mohl být lovec, nebo kdokoli jiný. Ale díky poutu jsem věděla, že je to on. Ani nevím jak, ale najednou jsem byla v půli cesty k němu. Do očí se mi draly horké slzy. Dokonce jsem vyburcovala moje oslabené tělo k běhu - nebo spíše k něčemu, co se běhu vzdáleně podobalo. Ještě chyběla romantická hudba a měsíc v úplňku a bylo by to dokonalé. Tedy možná pro někoho. Pro mě to byl nádherný okamžik sám o sobě.

Když jsem mu padla kolem krku, rozbrečela jsem se naplno. Nemohla jsem uvěřit, že je skutečný. Tiskla jsem se k němu tak moc, až jsem ho musela mírně přidusit. Měla jsem strach z toho, že když ho pustím, zmizí. Že se rozplyne jako ranní opar. Bylo tak příjemné cítit teplo jeho těla.

Netuším, jak dlouho jsme stáli v objetí. Jak dlouho jsem mu vzlykala na rameni. Ale jedno vím. Byla jsem bláhová, když jsem si myslela, že je vše v pořádku. Jenže já jsem naivní člověk, který se nikdy nepoučí z chyb. Dávám všem druhou šanci, i když vím, že na to doplatím. Tentokrát jsem však doufala, že to dopadne jinak. Proč nemůže být život pohádka? Bylo by úžasné, kdyby vždycky končil dobře, ať už byste udělali cokoli.

Každopádně znáte ten pocit,když vám někdo blízký takzvaně vrazí kudlu do zad? Já to právě zažila. Abohužel doslovně.