Ve stínu vlka

28. (AKTUALIZOVÁNO)

Než jsem se nadála, ocitla jsem se v jejím objetí. Přivinula jsem si ji k sobě. Cítila jsem, jak se celé její tělo otřásá vzlyky. Její horké slzy mi padaly do vlasů. Celou dobu, co mě objímala, jsem ji hladila po zádech. Ani jsem si neuvědomila, že mi slzy také stékají po tvářích. Byla jsem neskutečně ráda, že už nejsem sama se svými myšlenkami. Ty by mě dohnaly k šílenství.

„Ch-charlotte! J-á se bála, že tě už n-neuvidím!" vypravila ze sebe mezi vzlyky a pevně mě zmáčkla.

„Mě se tak lehce nezbavíš," pronesla jsem s mírným úsměvem na rtech.

Tina na mě upřela své velké tmavé oči. Na tváři se jí okamžitě objevil zářivý úsměv. Otočila se. Po chvíli se znovu otočila. Okamžitě jsem zaznamenala úžasnou vůni jídla, která vycházela z obřího batohu v jejích rukou. Okamžitě se mi začaly sbíhat sliny.

„Někam se stěhuješ?" prohodila jsem s pohledem upřeným na to monstrum, které bylo pomalu větší, než ona sama.

„Dalo by se to tak říct. Hlavně jsem se tě vydala hledat. Byla jsem ve skupině, která zaútočila na Jamesovu skrýš. Viděla jsem vrtulník, kterým jste odletěli. Stopovala jsem ho. A tak jsem našla i tebe. Bylo to sice obtížné, ale stálo to za to!" vychrlila na mě jedním dechem.

Chvíli mi trvalo, než jsem to všechno zpracovala. Přece jen mám trochu omezenější kapacitu mozku.

„Potkala jsi ho?" zeptala jsem se s náznakem strachu v hlase.

Záporně zavrtěla hlavou. Přemýšlela jsem, jestli slyšela o zradě její smečky. Uvažovala jsem, jestli jí to řeknu, ale pak jsem si to rozmyslela. Neměla jsem důvod jí to říkat. Hlavně jsem nechtěla kazit naše setkání. Byla jsem šťastná jak už dlouho ne. Tělem se mi rozléval hřejivý pocit, který mi rozehříval srdce. Ledový krunýř složený z bolesti a strachu se pomalu uvolňoval. Dával mi větší pocit svobody a volnosti.

Pozorovala jsem, jak z batohu vytahuje bochník chleba a nějakou zeleninu. Moje představy o krocanech plněných nějakou moc dobrou nádivkou se rázem rozplynuly. Když jsem se nad tím zapřemýšlela, krocana by tam přeci jen nestrčila.

„Jen se nestyď a vezmi si!" pobídla mě.

Kdybych se viděla, přirovnala bych se k napůl šílené veverce, která se vrhá po oříšku. Ale jídlo je jídlo. Utrhla jsem si kus chleba. Okamžitě jsem do něj zabořila zuby. Jeho lahodná chuť mi přímo explodovala na jazyku. Během chvilky jsem měla celý kousek spořádaný a natahovala se pro další. Taky jsem stihla sníst pořádnou porci zeleniny.

Tina mě s úsměvem, který jí rozzářil oči, pozorovala. Všimla jsem si pár škrábanců na její tváři. Ty se ale za chvilku zahojí. Kromě škrábanců a pár modřin mi připadala v pořádku. Stále mi tu ale něco nehrálo. Možná to bylo tím, že jsem zažívala jednu z nejhezčích chvil v mém životě.

Znenadání se mi udělalo nevolno. Přidala se i nesnesitelná bolest hlavy, která mi v lebce tupě pulzovala. Stihla jsem jen křiknout na Tinu, že jsem za chvilku zpět a už jsem vystřelila z chalupy.

Dopadla jsem na promáčenou zem. Žaludek se mi zvedal. Žluč jsem cítila až v krku. Nakonec jsem přeci jen obsah svého žaludku vyklopila na deštěm smáčenou půdu. Normálně by mě to neznepokojovalo. Jenže když jsem spatřila cákance krve, docela jsem se vyděsila.

Pomocí zábradlí jsem se zvedla na třesoucí se nohy. Co se to se mnou zase děje? Musím se přiznat, že jsem dostala strach. Navíc jsem zase měla ten neodbytný pocit, že je něco v nepořádku. Po celém těle mi naskočila husí kůže. Zdálo se mi, že mě někdo pozoruje.

Za velmi krátkou dobu jsem už podruhé procházela pokoji, ze kterých čišel obrovský smutek. Tak obrovský, že mi naplnil oči slzami. Navíc mi připadalo, jako bych tu kdysi dávno byla. Když jsem pohledem přejížděla po smutných tmavých místnostech, viděla jsem je v jiném světle. Vše bylo čisté, nové a hezky uklizené. Jako by místnosti měly dva nátěry.

Zastavila jsem se kousek od pokoje, kde byla Tina. Nevím, proč jsem to udělala. Nejspíš mi napověděl instinkt. Každopádně jsem se na chvíli zastavila a pozorovala ji – osobu, která mi za krátkou dobu přirostla k srdci a stala se mou kamarádkou.

Náhle se mi zamlžil a rozostřil zrak. Musela jsem se chytnout rámu neexistujících dveří, jinak bych upadla. Oči jsem pevně tiskla k sobě a modlila se, ať to konečně přestane.

„Panebože! Charlotte, co se děje?!" přiběhla ke mně zděšená Tina.

Jen zavrtím hlavou, protože na odpověď nemám sílu. Za její pomoci jsem se dostala zpět na postel, kde jsem se bezpečně opřela o stěnu. Zhluboka jsem dýchala a snažila se zbavit pachuti žluči v mých ústech.

Když jsem po několika dlouhých minutách otevřela oči, spatřila jsem něco, co jsem opravdu nečekala.

Dlouhou chvíli jsem se dívala do jeho krásných očí barvy špinavého sněhu. Tentokrát nebyly zakalené temnotou, ale byly nádherně jiskřivé.

Popravdě ani nevím, co mě to popadlo. Prostě jsem se zvedla z postele a běžela ho obejmout. Tolik mi chyběl! Když jsem se ocitla v sevření jeho svalnatých paží, cítila jsem se bezpečněji. To je ale dost divné, vzhledem k tomu, co mi udělal. Jak jen mi ta jeho vůně chyběla! Voněl stejně jako dřív – směsice prosluněných dnů a probdělých hvězdných nocí.

„Sebastiane, strašně jsi mi chyběl," zamumlala jsem se slzami v očích do jeho hrudi.

On si mě k sobě přitiskl jako odpověď ještě pevněji. Vnímala jsem, že se nadechuje vůně mých nevoňavých vlasů. Po nějaké době jsem se jemně vyprostila z jeho objetí.
„Kde je Tina?" zeptala jsem se, protože jsem ji nikde neviděla.

Odpověď, kterou jsem dostala, nemohl můj mozek přijmout. Celá zmatená a vyděšená jsem dopadla na roztřesená kolena. Jak to sakra myslí?

* * * * * * * * * * * * * * * * * * *

Další kapitola je na světe! :D Je s pozitivním a možná trochu i radostným podtextem, díky mé skvělé náladě. Přijde mi, že je to příjemná změna. :) Jinak jsem Vám chtěla oznámit, že díky Vám se tenhle příběh umístil na 5. pozici ve vlkodlacích! To je prostě úžasné!!!! Samou radostí jsem skákala po celém domě :DD Proto tuhle kapitolu věnuji Vám všem, díky kterým jsem tohohle úžasného místa dosáhla. ❤❤❤ Ještě jednou moc děkuji!