Ve stínu vlka

10. (AKTUALIZOVÁNO)

Přerývavě jsem dýchala. Byla jsem zpátky a byla jsem naživu. Pořád jsem tomu nemohla uvěřit.

Zamrkala jsem. Rozmazané předměty se pomalu tvarovaly do tvaru stromů. Když jsem se podívala vzhůru, spatřila jsem skrze koruny stromů modrou oblohu.

Tělem se mi rozlila úleva. Trvala ale jen do té doby, než jsem si uvědomila, že nejsem sama. Tlukot srdce se mi závratně zvýšil.

Posadila jsem se. V zádech jsem cítila něčí pohled. Prudce jsem se otočila. Spatřila jsem jen změť stromů rostoucích těsně u sebe. Přikrčila jsem se a začala se k ní pomalu plížit. Zahlédla jsem žlutý záblesk. Oči! Hlava se mi prudce zatočila. V mysli se mi vynořila jedna určitá vzpomínka. Vzpomínka na vlka s jantarovou srstí. Když jsem se snažila více rozpomenout, v hlavě mi začala pulzovat prudká bolest.

Z mých rtů uniklo slabé, ale pro vlkodlačí uši dobře slyšitelné zavrčení. Věděla jsem, že je to vlkodlak. Navíc jsem znala jeho pach.

Když vystoupil ze stínů, které ho chránily před mým pohledem, zabodl do mě nic neříkající pohled. Jeho srst ostře kontrastovala s bělmem v jeho očích. Jeho postoj byl napjatý, ale nechystal se zaútočit. Zatím.

Znovu jsem varovně zavrčela. Ale oproti silnému vlkodlakovi, soudě podle jeho velikosti, jsem neměla šanci. Navíc jsem neměla ani páru, jak se přeměnit.

Začal se přibližovat. Ztuhla jsem. Nevím, jak mě to napadlo, ale začala jsem myslet jako vlk. Vcítila jsem se do jeho potřeby lovit, chránit se.

Všechno se znovu seběhlo rychle. Kosti v těle mi začali praskat a nanovo srůstat. Bolest byla nesnesitelná. Padla jsem na všechny čtyři. Z hrdla se mi vydral výkřik, který se změnil v táhlé zavytí.

Zhluboka jsem dýchala. Otevřela jsem oči. Svět se ponořil do šedých barev. Světlého vlka jsem stále propalovala pohledem. Pořád se pomalu přibližoval. Kdyby mě chtěl zabít, udělal by to, když jsem se měnila.

Když byl jen kousek ode mě, chňapla jsem po něm. Netušila jsem, proč se vrátil. Možná stále netuší, že jsem slyšela jeho rozhovor s neznámým. Vycenila jsem tesáky. Nechtěla jsem s ním ztrácet drahocenný čas. Musela jsem odsud pryč. Jeho tajemný společník mě určitě spolu s dalšími hledá.

Začala jsem hledat batoh. Nevím, kde skončil. Z minulé noci jsem si pamatovala jen útržky.

Zahlédla jsem ho kousek od místa, kde jsem ležela. Sebastian sledoval můj pohled. V očích se mu blýsklo pochopení. Ve stejnou chvíli vyrazil vpřed. Měla jsem výhodu, byla jsem blíž. Ale on byl chytřejší.

Zavyla jsem, když se mi jeho tesáky zanořily do zadních běhů. Vztekle jsem se po něm ohnala tlapou. Jen lehce uhnul a vyplázl na mě jazyk ve vlčím úsměvu. Žasla jsem nad tím, kde tu drzost bere.

Popadl batoh do zubů a běžel dál. Chtěla jsem za ním běžet, ale došlo mi, že je to něco jako návnada. Na to jsem mu nehodlala skočit. Přidala jsem a odrazila se. Chvíli jsem letěla vzduchem a za silného otřesu jsem dopadla na zem. Pode mnou ležel Sebastian.

Zlostně jsem po něm chňapla. Jen sebou cukl. Pokusila jsem se mu vzít můj batoh. Držel ho ale moc pevně.

Proměnila jsem se zpět do své lidské podoby. Nevnímala jsem bolest, která mi vystřelovala z nohou.

„Sebastiane Moralesi! Okamžitě pusť ten batoh, ty pitomej idiote. Ty zrádcovský čokle!" řvala jsem z plných plic.