Ve stínu vlka

34. (AKTUALIZOVÁNO)

Musel na nás být zajímavý pohled - drobná dívka v objetí chlapce, který jí do zad zabodl dýku. I přes to, co udělal, ji pevně svíral v objetí. Jeho šedavé oči se naplnily slzami, takže připomínaly rozbouřený oceán. Dívka se mu po celou dobu dívala do očí. Její drobné ruce drtily ty jeho nečekanou silou. Její rty zformulovaly jedno jediné slovo. Jednu jedinou nevinnou otázku, která ale dokázala pokrýt jejich neuvěřitelný příběh. Dívčino tělo v chlapcově objetí ochablo. Prve krásnou zimní noc osvětlenou drobnými body na temné obloze naplnily chlapcovy vzlyky. Jejich siluety osvětlovalo stříbřitě zbarvené světlo měsíce. Chlapec nakonec padl na kolena. Na sněhu se rozprostřely dívčiny tmavé vlasy. Teď to byl on, kdo drtil toho druhého v objetí. Zaklonil hlavu a do noci vykřikl jednu jedinou otázku. Otázku, na kterou ani on neznal odpověď. Otázku, kterou se dívce tak dobře podařilo popsat jejich příběh.

„Proč?!"

***

Jako první se dostavil šok. Celé mé tělo ztuhlo. Jediné, čeho jsem byla schopna, bylo zvednout k němu uslzené oči. Byla v nich jedna jediná nevyřčená otázka. Marně jsem hledala v jeho bouřkových očích odpověď. Prvotní šok pomalu nahradila bolest, kterou postupem času začala nahrazovat otupělost. Já ale odmítala zavřít oči. Nechtěla jsem ho ztratit, když jsem ho konečně našla. Pořád mi tak úplně nedocházelo, co se vlastně stalo. Jediné, co jsem vnímala, byla ostrá bolest, která se z mých zad rozlévala do celého těla.

Cítila jsem, jak moje sevření povoluje. Roztřesené nohy neunesly váhu mého těla. Zhroutila jsem se mu do náruče. On se mnou v náruči padl na kolena. Když z mých očí začaly proudem téct slané slzy, já nechápala proč. Možná jsem se v sobě začala ztrácet úplně. Možná přeci jen ze mě dělá to pouto jiného člověka. Člověka, jehož bytí je založeno na temnotě, která ho pomalu stravuje. Dělá z něj člověka, který nemá možnost volby. Já ale taková být nechci. Chci mít na výběr. Chci se rozhodnout, co budu v životě dělat. Chci toho tolik zažít. Nechci dovolit, aby mě někdo ovlivňoval. Jenže sama se pouta nezbavím. Potřebuji někoho, kdo mi pomůže. Jenže koho? Kdo znal moji matku tak dobře, že mu svůj plán prozradila? Řekla to vůbec někomu? Otázek jsem měla spoustu. Jen odpovědi na ně jsem nevěděla.

Musím říct, že jsem byla zmatená. Pořád jsem nechápala. Jenže když se v Sebastianových očích objevily slzy, pochopila jsem. Konečně se mi všechno spojilo. To on může za tu nesnesitelnou bolest. Teď nemyslím tu, která se rozlévala po mém těle jako horká láva. Myslím tu v mém srdci. Proč musíš být pořád tak naivní, Charlotte? Proč se ve všech snažíš vidět jen to dobré, i když víš, že v nich nic takového nenajdeš? ptala se mě jedna část mého já. Tentokrát jsem ale dokázala odpovědět. Protože nemám důvod se na svět dívat přes závoj zlosti, smutku a ublížení. Chci si svůj život užít, chci být dobrým člověkem. I když jsem se už mnohokrát spálila, věřím, že je v každém něco dobrého. A pokud jde o Sebastiana, myslím, že je ve mně část - sice malá, ale přeci - která věří, že se změní. Může to být i tím, že ho miluju - to nezapírám - ale pořád věřím.

Pořád jsem se dívala do jeho očí. Nevnímala jsem jeho slzy, které dopadaly na mou vyčerpanou tvář. Vnímala jsem teplo jeho těla. Při každém nádechu se mi do nosu dostala jeho vůně. Voněl po domově. Po tom, co miluju. Ač je to zvláštní, svým způsobem jsem si ten okamžik užívala. Přišlo mi, jako by se ten uspěchaný svět na chvíli zastavil. Konečně jsem se mohla uvolnit. Nemusela jsem nikam utíkat, schovávat se. Vždycky jsem toužila po dobrodružství. Zvláštní je, že když člověk dostane to, po čem touží, chce po nějaké době svůj starý život zpět - jako třeba já. Vůbec by mi nevadilo vést stereotypní život. Žít v poklidné části nějakého města, mít rodinu, přátele. Teď tu ale ležím ve sněhu v náruči člověka, se kterým jsem spojená. V zádech mám zabodnutý nůž. Kvůli bolesti, která mě stravuje, nemůžu skoro normálně přemýšlet.

Když se na Sebastiana dívám, mám obrovskou chuť mu říct spoustu věcí. Tělo mě ale neposlouchá. Svaly mi pomalu ochabují, mé sevření povoluje. Slyším jeho vzlyky, které se nesou tichou nocí. Když nad tím tak přemýšlím, snad nikdy jsem ho neviděla brečet. Jeho obličej je zkřivený bolestí. V jeho očích se zračí lítost a strach. Na chvíli od jeho obličeje odvrátím pohled. Ten putuje po okolí a nakonec zůstane pozorovat oblohu plnou hvězd. Dokonce začalo sněžit. Chvíli jen tak pozoruji oblohu a pak znovu spočinu pohledem na jeho obličeji. Ze Sebastianova obličeje se vytratila všechna barva. Možná za to může mé rozmazané vidění, za které vděčím bolesti. Rohy obrazu se mi rozostřují a po chvíli tmavnou. Přemýšlím, co bych mu řekla. Nakonec se mé rty zformulují do jedné jediné otázky:

„Proč?" zeptám se tichounce.

Netuším, jestli mě slyšel. Na víc už nemám sílu. Cítím, jak mi těžknou víčka. Snažím se je mít co nejdéle otevřené. Z posledních sil mu značku ruku a na tváři vykouzlím něco, co se aspoň trochu podobá úsměvu. Vím, že až se probudím, bude se mnou.

Vyčerpáním konečně zavřu oči. Otevřu náruč bezvědomí, které bude pro mou mysl i tělo něco jako dlouhý spánek.