Ve stínu vlka

3. (AKTUALIZOVÁNO)

Noc byla temná a mrzlo tak, že mi zuby neustále cvakaly o sebe. Pořád jsem byla v koruně stromu. Nohy jsem necítila a ruce jsem měla promrzlé. Když se vánice trochu uklidnila, rozhlédla jsem se kolem. Měla jsem strach, že je tu pořád to zvíře. Svým způsobem jsem byla zvědavá, jestli dnešní noc přežiji bez úhony, nebo mi budou muset některou část mého drobného těla amputovat. Osobně jsem doufala, že přežiju v celku.

Trochu jsem si poposedla, ale ne moc, jinak bych z té zledovatělé větve spadla. Zkusila jsem se rozhlédnout skrze větve po okolí. Ale nic jsem neviděla. Stoupnout jsem si neodvážila, nejsem sebevrah. Když jsem byla uvelebená tak, že mě můj zmrzlý zadek tak nebolel, pokusila jsem se rozhlédnout znova. Jediné, co šlo ve tmě vidět, byl bělostný sníh, který do tmy zářil jako světla majáku. Stromy byly pokryté nadýchanou vrstvou vloček, a tak vypadaly, jako by měly čepičky. Podařilo se mi zahlédnout i pár světýlek z vesnice. Připadala jsem si trochu jako Mařenka.

Zhluboka jsem se nadechla a sklopila oči k zemi. S tlukoucím srdcem jsem pohledem vyhledala keř, ve kterém jsem spatřila ty divoké oči. Byl skoro celý zapadaný sněhem, takže z něj vykukovaly jen horní větvičky. Za ním jsem spatřila vyšlapanou cestičku. Vypadalo to, jako by se sem to zvíře vracelo.

Když jsem do nosu nasála vzduch, ucítila jsem pachy, které jsem dřív necítila. Sice nejvýraznější vůní byla vůně jehličí, ale byly tu i jiné. Cítila jsem už jen slabou stopu Sebastianovy vůně, která mi ulpěla na oblečení. Taky jsem cítila pach hlodavce, který se schovával v dutině stromu a další pachy, které jsem zatím nedokázala zařádit. Tohle se mi ještě nestalo.

Ticho proťalo táhlé zavytí, jako když bouřkovou oblohu protne první blesk. Musela jsem se zmrzlé kůry chytit i nehty, abych se na stromě udržela, protože najednou začalo strašně foukat. Jednu ruku jsem obmotala kolem kmene a druhou jsem si odhrnula vlasy, které mi vítr s radostí sfoukával do obličeje. Po chvíli jsem si začala třít paže ve snaze se aspoň trošinku zahřát. Bohužel, nepovedlo se mi to. Po nějaké době jsem znovu začala přemýšlet nad rodinou.

Tehdy mi mohlo být asi šest let. Bylo to pár měsíců před tím, než jsem poznala tuhle vesnici a než jsem poznala Sebastiana. Musím říct, že jsem byla hodné dítě. Veselé dítě plné energie. To vše se postupem let vytratilo. Veselost utlumily obavy, všechnu energii mi sebral smutek.

Světle hnědé vlásky vyšisované od španělského slunce jsem měla stáhnuté do drdolu. Velké smaragdové oči jsem měla skryté za slunečními brýlemi. Na sobě jsem měla světle růžové šatičky, pod kterými se skrývaly květované plavky. Vedle mě šla má sestřenice. Obě jsme lízaly zmrzlinu, která se lahodně rozplývala na jazyku. Esmerelda byla vysoká patnáctiletá černovláska s tmavě olivovou pletí. Oči měla černé jako hlubiny moře a plné rty. Byly jsme jako nejlepší kamarádky. Vše jsme musely dělat spolu. Svým způsobem jsem s ní trávila čas hlavně kvůli tomu, abych byla pryč z domova. Poslední dny v něm panovala zvláštní ponurá nálada. Má matka pomalu nevycházela z pokoje. Když se mi ji podařilo zahlédnout, dívala se na mě zvláštně lítostivým pohledem. Esme mě vždy nabila pozitivní energií. Za krátký čas se pro mě stala vším. Byla mou oporou, strážkyní mých tajemství. To vše se rozbilo krátce po jejích narozeninách. Spolu s rodinou odjela ze Španělska neznámo kam. A já znovu byla sama.

Ze vzpomínek mě vytrhlo volání. Musel to být vyšinutý blázen nebo sebevrah, protože chodit uprostřed noci do lesa je jedna z věcí, ve které máte devadesátiprocentní jistotu, že domů se už nevrátíte.

„Charlotte!" znovu zavolal něčí hlas.

Volání ve větru skoro zanikalo, ale já ten hlas poznala. Nikdo jiný by mě sem nešel hledat.