Ve stínu vlka

12. (AKTUALIZOVÁNO)

Hodiny plynuly, sníh tál. Cákání kapek jako by odpočítávalo čas, který nám zbývá. Vládu nad našimi těly převzala beznaděj. Se Sebastianem jsme seděli u sebe. Nemluvili jsme. Užívali jsme si poslední společné chvíle. V mysli jsem si přehrávala můj život. Hlavně ty šťastné chvíle. Kdo by chtěl před smrtí myslet na něco, co mu vžene slzy do očí?

Za poslední hodiny jsem zkusila na něco přijít. Marně. Sebastian říkal, že jiný východ neexistuje. Nemělo proto cenu hledat něco, co není.

Sledovala jsem protější stěnu. Fascinovalo mě, co všechno dokáže příroda vytvořit. Od ledových jeskyní po úžasné skalní útvary. Vždycky mě to donutí přemýšlet, proč to lidé ničí. Copak nevidí, co pod jejich činností pomalu, ale jistě zaniká?

Pohlédla jsem na Sebastiana. Uzavřel se sám do sebe. Zajímalo by mě, nad čím přemýšlí. Měl totiž malou vrásku mezi obočím. I když máme nadlidskou sílu, odstraněním ledové zdi, co blokovala východ, bychom riskovali, že se všechno zhroutí.

Pohrávala jsem si se zipem u batohu. Otevřela jsem malou postranní kapsu. Byl tam malý skrčený papírek, na němž byla napsaná ta podivná básnička. Chvíli jsem ho žmoulala v ruce. Nakonec jsem sebrala odvahu a otočila se k Sebastianovi s otázkou na rtech.

„Sebastiane? Já jsem tohle našla u tebe v pokoji. V jedné knížce. Je to ale jenom část, myslím. Nevíš, co to znamená?" vydechla jsem.

Zahleděl se pozorně na papír. Poté pomalu zavrtěl hlavou. Poznala jsem, že lže. Prozradil ho tlukot jeho srdce. Ale nechala jsem to být. Pokud se odsud dostaneme, zjistím její význam.

Opřela jsem hlavu o stěnu a zapřemýšlela se. Máme vůbec nějakou šanci na přežití? Nechtěla jsem se úplně vzdát. Jsem bojovné povahy. Ale jiskřičky odhodlání v očích mi pohasínaly. A jednou uhasnou nadobro.

Otřela jsem si mokré tváře. Bylo to ale zbytečné. Slzy mi po tvářích kanuly dál. Ani nevím, proč jsem brečela. Snad vyčerpáním či beznadějí. Už jsem se v sobě nevyznala tolik, jako dřív.

I když jeskyně tála, uvnitř vládl chlad. Ten jsem po určité době přestala cítit. Zaposlouchala jsem se do okolních zvuků. Sebastianův dech byl vyrovnaný, klidný. V dáli klidně hučela řeka. Na prchavý okamžik jsem zalitovala, že už nikdy neuvidím moře. Dech beroucí masu vody táhnoucí se k obzoru. Slunce zapadající za horizont. Krvavě rudou oblohu.

Postavila jsem se. Nevěděla jsem, proč to dělám, ale měla jsem takový zvláštní pocit. Ten pocit mi říkal, že to dokážu. Že nás dokážu dostat ven. Jen jsem nevěděla jak. Nechala jsem se vést instinktem. Přímo do středu jeskyně.

Uvnitř mě se vzedmula vlna naděje. Čerpala jsem z ní sílu jít dál. Sebastian tiše přihlížel. Jeho oči zcela pohltila beznaděj. Jako plášť temnoty zahalila jeho kdysi jiskrné oči. Smutně jsem se usmála a tiše vyrazila.

Kráčela jsem nekonečným bludištěm ledových chodeb. Pomalu jsem přestávala věřit. Neměla jsem se snažit hledat něco, co není.

Stále znova jsem narážela na slepé uličky, hluboké propadliny. Připadalo mi, že bloudím v bludném kruhu. Po nějaké době jsem začínala mít pocit, že se stěny jeskyně hroutí, že se mě snaží zamáčknout. Bylo to strašné. Stále jsem si ale ve svém nitru uchovávala jiskru naděje. Ta mě poháněla dál.

Srdce mi svíral pocit úzkosti. Myslela jsem na Sebastiana. Na jeho prázdný, odevzdaný pohled. Vzdal se. Nevěří na záchranu. Připadala jsem si strašně moc osamělá. Ten pocit mě drtil. Dala jsem se do zběsilého úprku před svou minulostí, před tím, co jsem. Bolestivé vzpomínky mě ale doháněly. Nakonec jsem se rozhodla proměnit. Naštěstí zde byly chodby prostornější.

Když jsem se měnila do zvířecího těla, osvobodila jsem se od úzkostného pocitu. Bolest jsem nevnímala. Jen jsem se poddala radosti z nespoutaného běhu. Ledový vítr se mi proplétal srstí, chladil bolavé srdce. Připadala jsem si, že letím.

Proto byl nesmírný šok, když jsem se ocitla v mrazivé vodě. Nohy mi zachvátila křeč. Snažila jsem se dostat na břeh. Po chvíli úsilí se mi to podařilo. Zavětřila jsem. Ucítila jsem svěží, studený vzduch, který mě štípal v čenichu. Za řekou se nacházela další obrovská jeskyně. Na stropě byl otvor ústící ven.

Zajásala jsem. Zbývalo mi jen přeskočit řeku, zavolat Sebastiana a vymyslet způsob, jak se dostat nahoru.

Nejdřív jsem se zaměřila na přeskok. Trochu jsem couvla. Přikrčila se a vyrazila. Těsně u břehu jsem se odrazila. Cítila jsem napnuté svaly. Letěla jsem. Sice jen chvíli, ale přece. Na tvrdý dopad jsem naštěstí byla připravená. Obrnila jsem se proti bolesti. Při nárazu se mi snad otřásly všechny kosti v těle. Slyšela jsem slabé zakřupání. Že by povolil led? Tuhle myšlenku jsem ale rychle zaplašila. Nebo spíš, má mysl si to nechtěla připustit.

Dorazila jsem do středu jeskyně. I mé tiché našlapování tu znělo mnohonásobně hlasitěji. Nemohla jsem si nevšimnout tisíce malých prasklin, které pokrývaly stěny, podlahu i strop jeskyně. Z dálky to vypadalo skoro umělecky. Jako tisíce různých ornamentů krášlící holé, ale lesklé stěny jeskyně.

Zavyla jsem. Výhoda, že vlkodlaci slyší na velké vzdálenosti. Síla zvuku otřásla jeskyní. Podlaha se mírně zachvěla. Znovu jsem uslyšela tichounké zapraskání.

Minuty plynuly a já tu mrzla. Chlad se mi dostal i přes teplý kožich. Když jsem stále nezaslechla Sebastiana, rozhodla jsem se znovu zavýt. Doufala jsem, to ho napadlo vzít batoh. Jinak bychom byli bez jídla.

Koutkem oka jsem zaregistrovala pohyb. Rychle jsem cukla hlavou a spatřila Sebastianův jantarový kožich. V zubech nesl batoh. Řítil se k řece. Chystal se k mohutnému skoku, když se celou jeskyní rozlehlo zapraskání. Zděšeně jsem vytřeštila oči a začala couvat. Sebastian zabrzdil. Nastalo ticho. Bylo sotva delší než úder srdce. Pak se všechno začalo rozpadat.

Jeskyně se hroutila do sebe. Praskliny se jako žíly rozběhly po stěnách a lámaly je na obrovské kusy, které dopadaly na podlahu. Hrozilo, že mě nějaký z nich zamáčkne. Celý tenhle výjev bych přirovnala k začátku apokalypsy.

Pár chvil jsem se padajícímkusům ledu úspěšně vyhýbala. Pak jsem to ale vzdala. Byla jsem na pokraji sil.Zavřela jsem oči a lehla si na studenou podlahu, která mě stále tlačila dotlap. Cítila jsem nejdříve ostré nárazy kusů ledu, které jsem později vnímalačím dál tím míň. Poddala jsem se tomu. Bojovala jsem, ale v tomhle boji minebylo předurčeno vyhrát. Proti osudu nemělo smysl bojovat.

* * * * * * * * * * * * * * * * * * *

Moc děkuji za všechna přečtení, vote a komentáře! ❤ Moc to pro mě znamená! ❤❤