Ve stínu vlka

11. (AKTUALIZOVÁNO)

„Ledové jeskyně?" zeptala jsem se překvapeně.

Nikdy jsem o ničem podobném neslyšela. Ani mě nenapadlo, že by něco takového mohlo existovat.

Jeskyně byla nádherná: stěny, podlahu i strop tvořily krystalky ledu. Čirým stropem sem pronikalo denní světlo, které tomuto místu dodávalo nadpozemskou atmosféru. Někde v dálce jsem slyšela hukot vody. Podzemní řeka? Tohle místo mě udivovalo čím dál tím víc. Ale nemohla jsem se zbavit pochybností. Nevím, jak jsou jeskyně stabilní. Třeba stačí málo k tomu, aby se na nás zřítily.

„Jo. Je to celý komplex. Taky je tu podzemní řeka. Bohužel, jeskyně roztávají. Ale z toho teď nemusíš mít strach. Měli bychom jít. Když půjdeme dál, zdrhneme jim."

Takže tu podzemní řeka je. Aspoň v něčem jsem měla pravdu. Zarazila mě ale Sebastianova slova ohledně tání. Copak venku není dostatečná zima? Nechtěla jsem tady zůstat pohřbená a pomalu umírat.

Povzdechla jsem si. Už mě unavovalo, že se neustále musím bát o svůj život. Unavovalo mě, že nemůžu nikomu věřit a ani Sebastian není výjimka. Sice mi všechno vysvětlit, ale když už mě jednou zradil, nebude to pro něj podruhé hračka? Musím být opatrná. Taky mě strašně deprimoval fakt, že je tu spoustu nevyřešených věcí, na které neznám odpovědi. Byla jsem z toho všeho vyčerpaná. Jestli to tak půjde dál, zhroutím se.

„Sebastiane? Já už nemůžu. Nespala jsem několik dní a stejně tak nejedla, ani nepila. Potřebuju si odpočinout."

On jen pokývl hlavou. Pustil mou ruku, kterou jsem si pořádně promnula. Kolem zápěstí se mi táhly červené otisky, které tam zanechaly jeho prsty.

Než jsem mu stihla vynadat, zmizel v jedné z chodeb, kterých tu bylo nespočet.

„Sakra! Počkej přece na mě!" křikla jsem na něj.

Značně nabroušená jsem se vydala za ním. Ignoroval mě a dál pokračoval v chůzi. Všechnu mou sílu jsem soustředila na to, abych kladla nohu před nohu.

Najednou jsem do něčeho narazila. To něco byly Sebastianova záda.

„Zkoumáš, jestli sis nezlomil nehet?" pronesla jsem jízlivě. Vyčerpání dělá svoje. Měla jsem toho všeho po krk. Vadila mi jeho úskočnost. V jednu chvíli byl na mě jako med, ale po chvíli se ke mně choval hůř než k psovi.

„Ne, snažím se přijít na to, jak si z prstu vycucat jídlo," odpověděl stejně protivně.

„Tak to hodně štěstí. Jen aby ten tvůj palec nakonec neskončil na talířku," podotkla jsem.

„Přestaň být protivná! Já se tady snažím přijít n–"

„Na co?" přerušila jsem ho, „Na to, jak se dostaneme pryč, aniž by nás to tu pohřbilo zaživa? A ke tvé smůle bohužel nestačí říct, „nebuď protivná"! Já nespala strašně dlouho a požádala jsem tě, jestli bych si mohla odpočinout, ale ty jsi šel dál! A vůbec," posadila jsem se na ledovou zem „jestli si myslíš, že za tebou poslušně příběhu jako nějaký pejsek, když zapískáš, tak to se šeredně pleteš! Já si teď odpočinu a je jen na tobě, jestli tu zůstaneš."

Pevně jsem se mu dívala do očí. Viděla jsem, jak svádí vnitřní boj. Po chvíli se mu zablýsklo v očích. Otočil se a odkráčel. Píchlo mě u srdce. Doufala jsem, že zůstane.

Když jsem jeho hlas zaslechla těsně u mého ucha, vyjekla jsem.

„Brzy se vrátím, odpočiň si," a s těmito slovy mě opustil.

Nedlouho po té, co jeho záda zmizela v temné chodbě, jsem se vyčerpáním rozbrečela. Proklínala jsem svou lidskou stránku. Proč jsem jen měla city? Právě přes ně se mi lidi dostávali pod kůži. A pak mi ubližovali.

Smutek mě začal pomalu ukolébávat ke spánku. Zpíval mi písně o nekonečné bolesti, zradě i o obrovském smutku. Schoulená do klubíčka a ponořená v myšlenkách jsem konečně usnula.

***

Netušila jsem, jak dlouho jsem spala. Když jsem otevřela oči, byla všude tma. Z toho jsem usoudila, že musí být noc. Přetočila jsem se na záda a vyplašeně vyjekla. Jen pár centimetrů od mé tváře se ve tmě vznášely žlutě planoucí oči.

Prudce jsem se posadila. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že je to Bastian. Zívla jsem a protřela si oči.

„Sebastiane, jak dlouho jsem spala?"

„Něco přes šest hodin," pronesl ledabyle.

„Šest?! Proč si mě nevzbudil? A kde jsou ti chlapi, co stříleli?" ptala jsem se rozčileně.

„Jo šest. Proč jsem tě nevzbudil? Protože vyčerpaná bys asi nemohla šplhat, utíkat, plavat a taky bys byla protivná. A k těm chlapům – někdy večer, to už jsi spala, jsem se vrátil. Hledal jsem únikovou cestu. Bohužel jsem nic nenašel. Když jsem jedl, uslyšel jsem dunění. Nejdřív slabé a postupně se stupňovalo. Divil jsem se, že tě to neprobudilo. Po chvilce všechno ztichlo a byla tu větší tma. Nedalo mi to, a tak jsem se vydal tím směrem, kterým jsme přišli," odmlčel se.

Tázavě jsem se na něj podívala. Z jeho tváře se vytratila barva. Jeho rysy ztvrdly a v jeho očích se zračila beznaděj.

„Strop části jeskyně se zhroutil, Charlotte! Venku se oteplilo a celá jeskyně začíná tát. Jsme v pasti," vydechl.

Jsme v pasti, opakovala jsem si neustále. Ale plný význam této věty mi pořád nedocházel.

„Ne," zajíkla jsem se. „Ne! To je určitě jen nějaký hloupý vtip! Nelži mi!" teď už jsem křičela.

S narůstající hrůzou v srdci jsem sledovala, jak zavrtěl hlavou.

„Nelžu. Všechno je v háji. Prosím, odpusť mi to," zašeptal.

Bezmocně jsem si vjela rukama do vlasů. Jako smyslů zbavená jsem vrtěla hlavou. Vytřeštěnýma očima jsem ho prosila o to, aby řekl, že si to vymyslel. On ale znovu zavrtěl hlavou. Konejšivě mi položil dlaň na rameno a pronesl:

„Je konec, Charlotte."

* * * * * * * * * * * * * * * * * * *
Ahoj všichni! ^,^ Dneska jsem měla psací náladu, a tak jsem se vrhla na další kapitolu VSV. A teď, abych vám vysvětlila ten název.

Mendenhall Ice Caves jsou ledové jeskyně, které se nacházejí na Aljašce. Jsou součástí ledovce Mendenhall Glacier. Jeskyně vznikla díky tání ledovce. Vzhledem k neustále se měnícím podmínkám na ledovci není jasné, jak dlouho jeskyně vydrží. Je opravdu škoda, že taková krása za pár let zmizí...