Ve stínu vlka

4. (AKTUALIZOVÁNO)

Nemohla jsem uvěřit svým očím. Ne, ne, ne! To nemůže být pravda! řval na mě můj vnitřní hlas. Pro jistotu jsem si promnula oči. Bohužel, zrak mě neklamal. S děsem v očích jsem se podívala na Sebastiana. Ten měl stejný nevěřícný pohled jako já. Jeho oči se naplnily smutkem.

„Char, já to nevěděl. Když jsem odcházel, bylo vše v pořádku!" vysvětloval.

Zhluboka jsem se nadechla a objala ho. Po tvářích se mi tiše kutálely slzy, které Sebastianovi stékaly na bundu. To nemůže být pravda! Je to jen zlý sen! Bohužel toto byla krutá realita. Sebastian mě k sobě tisknul a hladil po vlasech. Když jsem vyčerpala slzy, které mi pomalu zamrzaly na tvářích, rozhodla jsem se otočit.

Z vesnice – tedy spíše z toho, co z ní zbylo – se ozýval pláč a bolestné sténání. Domy byly vypálené a srovnané se zemí. Sem tam jsem zahlédla ohnivé plameny, které svým jasem protínaly šero. Lidi prchali, nebo se o to snažili, protože buď podpírali zraněné, nebo oni sami měli četná zranění. Byl na to smutný pohled.

Otočila jsem se na Sebastiana, na jediného člověka, který mi zbyl a po většinu času při mně stál. Jeho pohled stále směřoval k troskám jeho domova. Když se v jeho očích zatřpytily slzy, odvrátila jsem se. Chtěla jsem mu poskytnout aspoň nějaké soukromí. On dokázal ve vesnici najít to, co já ne – domov. Sice zde neměl rodinu, ale žil tu spoustu let. Za tu dobu si k tomuto místu vytvořil pevné pouto. Podobné, jaké se vytvořilo mezi námi. Vesnice pro něj byla vším. A teď mu ji vzali.

„Charlotte?"

Jeho drsný tón mě vyděsil. Otočila jsem hlavu zpět k němu. Jeho pohled směřoval k vesnici. Slzy se v nich dosud leskly, avšak smutek v jeho očích vystřídala zuřivost. Ohrnuté rty odhalovaly jeho mírně vyceněné zuby. Sledovala jsem jeho pohled zpět k vesnici a spatřila JE. Ty, kteří mi zničili život. Zlostně jsem se nadechla. Když se ke mně dostal žluklý zápach, celá jsem se napjala a vycenila zuby.

„Co tu dělají?" vyštěkla jsem naštvaně.

„Myslím, že přišli pro tebe," odvětil chladně.

Měl pravdu. Jeden z mužů v bílých pláštích se otočil naším směrem. Nejspíš našel to, pro co si přišel. Něco zařval a spolu s dalšími jeho lidmi se vrhl naším směrem. Na to jsme nebyli připravení. Sebastian na nic nečekal. Se mnou v náručí se rozběhl zpět do lesa. Proběhli jsme pod nízkými větvemi a dostali se k zamrzlému potoku. Ucítila jsem, jak se Basitan celý napjal. Slabě jsem vykřikla, když vyskočil. Pevně jsem přitiskla víčka k sobě. Když dopadl, musela jsem zatnout zuby a potlačit bolestný výkřik.

„Všechno v pořádku?" zeptal se starostlivě Seb.

Přikývla jsem. Pro jistotu jsem si ale mou bolestí zkřivenou tvář zakryla vlasy. Neměli jsme času nazbyt. Nemohli jsme si dovolit zastavit.

„Kam půjdeme?" zeptala jsem se.

„No, kdysi jsem při jedné toulce lesem narazil na opuštěnou jeskyni, nebo co to bylo. Je dobře skrytá. Na jednu noc postačí. Potom se budeme muset přesunout dál. Ty si ale nejprve potřebuješ pořádně odpočinout, jsi úplně bledá," dodal s obavou v hlase a důkladně si mě prohlédl.

Přikývla jsem. Na víc jsem se nezmohla, protože mě začínala přemáhat únava. Pomalu mi ztěžklo celé tělo. Nohy se mi bezvládně houpaly ve vzduchu, ruce jsem měla lehce položené okolo jeho krku. Oči se mi klížily, až se nakonec zavřely.

***

S bolestným syknutím jsem se probudila. Pomalu jsem se posadila. Opatrně jsem odhrnula kožešinu, kterou jsem byla zakrytá a vyhrnula si bundu. Na pravém boku jsem spatřila velkou podlitinu zbarvenou do nachova. Opatrně jsem si k ní přitiskla ledové prsty. Když jsem se ho dotkla, cukla jsem sebou. Potom jsem ale úlevně vydechla. Studené prsty příjemně chladily bolavé místo.