Ve stínu vlka

39. (AKTUALIZOVÁNO)

Studený vítr mi sfoukával vlasy do tváře. Zkřehlými prsty jsem si je shrnula na stranu. Vlezlý chlad se dostal i pod mou teplou bundu. Objala jsem si zmrzlý trup pažemi a vstala. Kosti mi tiše zalupaly, když jsem se postavila na znecitlivělé nohy.

Zaklonila jsem hlavu a podívala se na ztemnělé nebe. Silný vítr ze severu přivál těžké bouřkové mraky. Nechtěla jsem se vracet, ale zima a únava mě k tomu stejně donutily.

Cestu zpět jsem si pamatovala dobře, proto vše proběhlo hladce. Doufala jsem, že mi bude dopřáno spát dlouhým nerušeným spánkem. Ale jak jsem v následujících vteřinách zjistila, někdo mi ten spánek prostě nechtěl dopřát.

Unaveně jsem vzala za kliku a otevřela dveře. Kopnutím jsem je zavřela a začala si sundávat bundu. Nechala jsem ji spadnout na podlahu a zamířila jsem k posteli. Už jsem si chtěla sundat i boty, když v tom se ozvalo tiché odkašlání.

Polekaně jsem se otočila. Kousek od okna jsem spatřila onu černovlasou dívku ze Sebastianova pokoje. Měřila si mě chladným vypočítavým pohledem. Jak si vůbec mohla dovolit vlézt do mého pokoje?! vybuchla jsem uvnitř vzteky. Zatnula jsem dlaně v pěst, až se ozvalo tiché lupání. Měla jsem chuť ji uškrtit.

„Co tu chceš?" zasyčela jsem.

„Přišla jsem si s tebou popovídat," odpověděla a obdařila mě sladkým úsměvem.

„To je od tebe hezké, ale ujišťuji tě, že mě ani v nejmenším nezajímá to, co mi chceš sdělit," oplatila jsem jí.

„Jak si přeješ. Půjdu rovnou k věci."

Na tváři se jí objevil zlověstný úsměv. To byla poslední kapka. Moje nervy to nevydržely a já na ni zaječela:

„Vypadni! Vypadni z mého pokoje! Absolutně mě nezajímá, co mi chceš říct!"

Vypadalo to, že s ní můj výbuch ani v nejmenším nehnul, právě naopak. Úsměv na její tváři se ještě víc roztáhl.

„Obávám se, že se mě jen tak nezbavíš, Charlotte. Buď mě vyslechneš, nebo..." nechala nevyřknutou hrozbu viset ve vzduchu. Přiblížila se. Měla jsem chuť překonat těch pár kroků, které nás od sebe dělily a uštědřit jí ránu, po které by jí zmizel úsměv z tváře. Ale ovládla jsem se. Aspoň na chvíli. Věděla jsem, že mě chce vyprovokovat a já jí tu radost nehodlala dopřát, prozatím. Proto jsem jen nehnutě stála a odpověděla:

„Tohle je můj pokoj a ty nemáš právo mi vyhrožovat. Takže pokud v tom hodláš pokračovat, dám ti radu – koukej se odtud co nejrychleji pakovat, nebo se může stát, že odsud už neodejdeš po svých," řekla jsem až hrozivě klidným hlasem, i když jsem uvnitř křičela vzteky.

„Docela ráda bych se přesvědčila, která z nás by nakonec tento pokoj opustila po svých. A ještě malý dodatek – už jednou jsem ti vyhrožovala. V tom lese před bitvou, kdy málem přišla o život naše malá Tina. Toužíš snad po dalších škrábancích?"

„To ty?" vydechla jsem. Stalo se toho tolik, že jsem na to malé nepříjemné setkání dočista zapomněla. Ale rozhodně mi to k ní sedělo. Jedna věc mi tu ale neseděla.

„Tehdy jsi nás neměla ráda. Ale teď se očividně něco změnilo."

„Copak jsi opravdu tak hloupá? Ale že se vůbec divím. Tvůj život je pravděpodobně dost ubohý, když ti tohle nedošlo. Pomsta, to je celé," usmála se.

„Pomsta? A za co?" vztek se pomalu měnil v zoufalství a úzkost.

„Za to, že jsi. Prostě mám určité důvody, které mě vedou k tomu, abych tě zlomila. Jedním z nich je například James. A jak vidím, daří se mi to. Aspoň vím, pro co máš slabost. A pamatuj," překonala mezeru mezi námi a silně mě uchopila za bradu. „Sebastian je můj. Nemáš šanci. Už ne po tom všem, co se mezi vámi stalo. Nic pro něj neznamenáš, smiř se s tím! Zůstala jsi sama a nikdo ti nepomůže! Jsi uvnitř prakticky mrtvá nebo k tomu nemáš příliš daleko," její horký dech jsem cítila na tvářích. Nehty mi zarývala do tenké kůže, kterou za chvíli protrhla. Zamrkala jsem bolestí. Její slova na mě postupně dopadla. Možná přece jen měla pravdu – nikdo mi nezbyl a já vlastně neměla pro co žít. Přesto jsem se ještě nechtěla vzdávat.