Ve stínu vlka

1. (AKTUALIZOVÁNO)

Únava si prosadila svou. Hlava mi klesla na rameno, oči se mi zavřely. Trochu jsem se zavrtěla. Přitáhla jsem si deku blíž k sobě, aby mi byla menší zima. Všechny myšlenky, které mě tížily, jsem vypustila z hlavy a oddala jsem se spánku.

Ve stínu jsem uviděla malou holčičku. Avšak ona nebyla tím, co mě upoutalo. Zaujaly mě její oči – byly naplněné hrůzou. Sledovala jsem jejich pohled. Směřoval za mě.

Otočila jsem se, abych zjistila, co tu malou vyděsilo. Nic. Nic jsem nespatřil. Jediné, čeho jsem si všimla, byly tmavé stíny, které se vlnily. Naráz se odevšad a zároveň odnikud rozezněl zpěv. Čišela z něj moc. Z tajemného zpěvu se mi ježily chloupky po celém těle. Potom utichl. Jeho děsivá melodie mi ještě doznívala v hlavě. Ticho přerušil výkřik plný bolesti, který následně přerušilo táhlé zavytí. Najednou se celý obraz rozvlnil a vše pohltila tma.

***

S trhnutím jsem se probudila. Snažila jsem se zklidnit můj zrychlený dech a přinutit mé splašené srdce bít pomaleji. Na celém těle mi naskočila husí kůže. Po páteři mi přejížděly ledové prsty chladu. Zachvěla jsem se. Přitáhla jsem si deku blíž k sobě. Nenáviděla jsem to. Nenáviděla jsem ten pocit, který jsem po probuzení z nočních můr mívala. Byl vlezlý jako zima, ovíjel se kolem mě jako mlha. Trvalo celý den, než jsem ten pocit setřásla. Pak ale přišla noc a s ní další můry.

Pomalu jsem se zvedla ze staré matrace, na níž jsem ležela. Očima jsem přelétla po plísní pokrytých stěnách. Povzdechla jsem si. Nic lepšího jsem si nemohla dovolit. Malá holá místnůstka opravdu nebyla ideální, ale díky ní jsem přežila kruté mrazy, které zde panovaly. Můj pohled se stočil k oknu. Sněží. Okouzleně jsem sledovala drobné vločky dopadající na okno. Pomalu jsem popošla blíž. Bíla se táhla do nekonečna. Na obzoru ji vycházející slunce zbarvilo do rudé, takže sníh vypadal, jako by krvácel.

V některých částech Aljašky je bílo po celý rok. Teploty se málo kdy vyšplhají nad nulu. V mírnějších oblastech je to lepší. Ale tento rok jsou mrazy obzvlášť kruté. Každý týden zemře minimálně jeden člověk na podchlazení. Vesnice, ve které žiji, je naprosto odříznutá od okolního světa. Zde neexistují nemocnice. Nejsou tu léky ani nic podobného. O umělém osvětlení se nám může leda tak zdát. Lidé se zde spoléhají na bylinky, které si musí sami pěstovat. Ale i ty jsou zde velkou vzácností, jelikož venku nic neroste. Bělostná zvlněná krajina je občas ozdobena pásem hustých lesů či třpytivou hladinou ledovcových jezer.

Nevědomky jsem si začala pohrávat s pramínky mých temně hnědých, skoro černých vlasů. Dívala jsem se zamyšleně do dálky a pozorovala východ slunce, který je neuvěřitelně krásný a k jeho dokonalosti mu napomáhá blyštící se sníh. Věděla jsem, že za chvíli bude čas vyrazit do zimy. Pro něco k snídani.

Trhla jsem sebou, když jsem uslyšela zaklepání na okno. Skrze něj jsem spatřila Sebastiana. Jeho tvář zdobil křivý úsměv na jeho hezky vykrojených rtech. Když jsem jej uviděla, mým tělem se rozlilo teplo. Na tváři se mi okamžitě objevil zářivý úsměv. Otevřela jsem okno a nechala do místnosti proudit studený vzduch. Ledový větřík mě pohladil po tváři. Zachvěla jsem se. Venkovní teplota vzduchu se sice tolik nelišila od té v místnosti, ale rozdíl byl v mírném vánku. Zhluboka jsem se nadechla a nechala deku, ať mi sklouzne z ramen na zem. Poté jsem vylezla ven a okno přivřela.

„Charlotte," usmál se na mě a zmáčkl mě v medvědím objetí.

„Nemůžu dýchat!" slabě jsem vykřikla do jeho hrudi. Zasmál se, ale jeho objetí povolilo. Proto jsem využila šance, která se mi naskytla a strčila so něj. Spadl do sněhu a rozvířený sníh padal všude kolem. Než jsem stihla utéct, jeho ruce se mi obmotaly kolem zápěstí a stáhly mě k zemi. Kopala jsem kolem sebe a smála se, dokud se mi ústa nenaplnila sněhem. Překvapeně jsem začala prskat. Odhrnula jsem si z obličeje prameny navlhlých vlasů. Zvedla jsem oči a vrhala na Sebastiana vražedný a značně naštvaný pohled. Ten se ale začal ještě více pochechtávat. Neváhala jsem a ze sněhu jsem si vytvořila kouli. Napřáhla jsem se a hodila. Se škodolibým potěšením jsem sledovala, jak se koule rozprskla na Sebastianově krku. Sice jsem mohla mířit líp, ale sníh za krkem je sám o sobě dost nepříjemný. Když jsem se ale podívala Bastianovi do tváře, k mému překvapení pobavení z jeho obličeje nezmizelo. Trochu překvapeně jsem pozvedla obočí a zvedla se ze země. Smetla jsem sníh z oblečení.

„Tak ty chceš válku," zasmál se Sebastian zlověstně.

Já se jen usmála. V okamžiku jsem klečela na zemi a tvořila sněhové koule. Snažila jsem se vyhýbat Sebastianovým koulím. Ale některé našly svůj cíl a rozprskly se mi na obličeji. Pobaveně jsem se uchechtla nad tím, jak asi musíme vypadat.

Nejspíš bych v naší malé přestřelce pokračovala, nebýt toho, že mi zakručelo v žaludku. Zvedla jsem zmrzlé ruce nad hlavu.

„Sakra, dost! Vzdávám se. Mám hlad," křikla jsem na Bastiana.

„To jsi toho moc nevydržela," zasmál se, „Tak pojď, třeba budeme mít štěstí a něco chytíme."

„No to doufám. Dneska bych vážně nechtěla být na rostlinné stravě," mrzutě jsem odsekla. Ztěžka jsem se postavila a protáhla si ztuhlé svaly. Nečekala jsem na Seba a rovnou jsem zamířila k lesu. Když nad tím tak uvažuji, mám docela chuť na palačinky. Jejich lahodnou chuť jsem si zamilovala.

Ozvala se hromová rána. Vyděšeně jsem se otočila. Co to? Trhla jsem hlavou směrem k Sebastianovi. Jeho strnulé držení těla mě vyděsilo. Nevěděla jsem o ničem, co by hluk mohlo způsobit. Ať už to bylo cokoli, Sebastiana to očividně znepokojilo. Zmateně jsem se vydala směrem k němu. Chtěla jsem se zeptat, co to sakra bylo, jenže mi nedal možnost. Chlad v jeho očích mě zarazil. Strnula jsem na místě a zaposlouchala se. Ticho. Kromě našeho dýchání byl všude klid.

„Char, vypadneme odsud," šeptl. Chytl mě za ruku a táhl mě směrem k hustému lesu. Pohlédla jsem do jeho ocelových očí, ze kterých vyzařovala odhodlanost. Byla v nich poťouchlá světýlka, která ale byla tlumená pod temnou vrstvou obav. Jeho šedivé oči hezky vynikaly na jeho bledé, ostře řezané tváři, do které mu padaly pramínky světlých vlasů. Opatrně jsem vymanila ruku z jeho sevření a položila mu ji na tvář. Musela jsem si stoupnout na špičky, abych na ni dosáhla. Mírně jsem naklonila hlavu a sledovala, jak se pod mým dotykem pomalu uvolňuje. Lehce jsem se pousmála. Stočila jsem pohled zpět k lesu. Když jsme překročili hranice lesa, měla jsem pocit, že není cesty zpět. Znovu jsem pocítila onen chlad z rána. Ale tentokrát mi prsty chladu nepřejížděly po páteři. Tentokrát obemkly mé srdce. Objala jsem si trup pažemi. K chladu se začala připojovat osamělost. Jako by mezi mnou a Sebastianem byla hluboká průrva.

Slunce se mezitím stačilo vyhoupnout na obzor a jeho paprsky ozařovaly poklidný les. Sníh se třpytil na větvích stromů a keřů. Sem tam jsem zahlédla stopy lesní zvěře, ale žádné zvíře jsem nezahlédla. Všude byl klid, možná až nepřirozený.

Naslouchala jsem tichému křupání sněhu. Normálně bych se těšila do naší malé chatky, kde bylo příjemné teplo, ale teď na ni ani nepomyslela. Byla jsem ponořená ve vzpomínkách. Trápila jsem se pocity, které k těmto vzpomínkám patřily. Pomalu jsem přestávala cítit nohy, které jsem měla promrzlé.

Periferním vidění jsem zaznamenala, jak se Sebastian pohnul. Chtěla jsem se otočit, ale zachytila jsem pohyb ve stínech. Trhla jsem hlavou. Srdce mi divoce bušilo. Těkala jsem očima po okolí. Zaslechla jsem zasvištění. Následoval tupý náraz. Z týlu mi vystřelila ostrá bolest. Obraz se mi rozostřil, mysl se mi začala plnit vzpomínkami, které nebyly mé. Mé uši se naplnily křikem. Podlomily se mi nohy a já dopadla na zem. Nakonec vše zčernalo.

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * 

Jsme u konce další kapitoly. Jak nad tím tak přemýšlím deska jsem nějak aktivní :,D Ale to je jen dobře. Pro dnešek je to vše, pravděpodobně sem přidám další aktualizovanou část zase zítra, takže se na ni můžete těšit! :)

V médiích je Charlotte :)