Ve stínu vlka

15. (AKTUALIZOVÁNO)

Strach mě zcela ochromil. Nemohla jsem se pohnout. S doširoka otevřenýma očima jsem pozorovala blížící se drápy.

Náhle jsem se probrala ze strnulosti. Na poslední chvíli jsem stihla ucuknout hlavou na stranu. Drápy místo očí zasáhly tvář. Ucítila jsem bolestivé pálení. Z ran mi začaly vytékat pramínky rudé tekutiny.

Tichou nocí se rozezněl neveselý smích. Trhla jsem sebou. Po celém těle mi z něj naskočila husí kůže. Ucítila jsem horký dech vzadu za krkem. Zachvěla jsem se.

Útočnice si toho nejspíš všimla. Sklonila se ke mně, až mě její vlasy šimraly na tváři. Na uchu jsem cítila její dech.

„Doufám, že jsem tě dostatečně varovala. Věř mi, já si tě najdu. Nevěřím ti. Jsi jiná, stejně jako ten tvůj kamarád," uchechtla se.

Mě zamrazilo. Zhluboka jsem se nadechla. Žebry mi projela ostrá bolest. Zapomněla jsem na zlomené žebro, které se ještě nestihlo zcela zahojit, stejně, jako většina ostatních zranění.

Ucítila jsem ostrou bolest v rameni. Zarývaly se mi do něj její drápy. Celá jsem ztuhla. Zatnula jsem zuby. Po chvíli se bolest zmírnila a neznámá se tiše vytratila spolu se stíny, které zaháněl blížící se východ slunce.

Vydechla jsem. Trošku se mi ulevilo. Klesla jsem do sněhu. Studená hmota příjemně chladila mojí rozpálenou kůži. Zavřela jsem unavené oči. Po tváři mi znovu začaly stékat slzy. Byla jsem opravdu vyčerpaná a taky zmatená. Kdo byla ta tajemná dívka a co ksakru chtěla?

Po chvíli mě přepadla únava. Věděla jsem, že bych se měla vrátit k ostatním. Věděla jsem, že o mě budou mít strach. Ale taky jsem věděla, že jsem příliš vyčerpaná na to, abych se zvedla, natož tam došla.

Sbalila jsem se do klubíčka. Když jsem se ale pohnula, sykla jsem bolestí. Blbá zranění! zabrblala jsem v duchu a pak jsem se poddala spánku.

***

Otevřela jsem oči na sluncem zalité louce. Květinami provoněný vzduch mě laskal na tváři. S údivem jsem zjistila, že mám na sobě vzdušné bílé šaty. Na bosých chodidlech mě šimrala svěže zelená tráva.

Rozhlédla jsem se kolem. Za mnou se táhlo pohoří s vrcholky pocukrovanými sněhem. Přede mnou jsem uviděla zurčící potůček a v dálce nejspíš horskou vesničku. Strašně moc mi připomínala tu, ve které jsem donedávna žila.

V hrdle jsem měla sucho. Proto jsem se rozhodla dojít ke křišťálovému potůčku, který se ztrácel v dáli.

Chodidly jsem zlehka došlapovala na zem. Lehký větřík si pohrával s mými vlasy a jemně mě hladil po tváři. Myšlenky se mi rozutekly a odlehčily tím moji přeplněnou hlavu.

Když jsem dorazila k říčce, sedla jsem si do trávy a nohy ponořila do plynoucí vody. Bylo to strašně příjemné.

V dálce jsem zaznamenala pohyb. Když jsem se podívala pořádně, spatřila jsem holčičku, o které se mi už zdálo. Měla světle hnědé vlásky a dva smaragdy místo očí. Její smích zněl, jako malinké zvonečky cinkající ve větru.

Bezděčně jsem se usmála. Sluneční paprsky mě příjemně hřály na tvářích. Pod prsty jsem cítila hebký koberec z trávy. Když jsem zvedla svoje fialkové oči, spatřila jsem, že ta holčička běží ke mně. Na jejích pohybech mi bylo něco důvěrně známé. Zamrazilo mě. Vždyť ji ani neznáš! křičel na mě rozum.

Pozorně jsem ji sledovala. Když byla blíž a já si prohlédla její obličej, zalapala jsem po dechu.

Když jsem pohlédla do jejích očí, bylo to, jako bych se dívala do zrcadla. Měla moje oči.

Několikrát jsem zamrkala. Stála vedle mě. Její tvář zdobil milý úsměv. Zvědavě mě pozorovala, když ke mně natáhla drobnou ručku. Když ji otevřela, spatřila jsem útržek papíru, na kterém bylo něco napsané. Básnička.

Vládnu stínům temným jak noc,

Pegas má slábnoucí moc.

Bolest a křik – to hudba rajská pro mne znamená,

Pegas zas láskou a štěstím oplývá.

Kradu se tiše ke své objeti,

vtisknu jí poslední polibek smrti.

Když jsem dočetla, zamrazilo mě. Objala jsem si paže a ohlédla se. Zdálo se mi, že se ve stínech něco skrývá.

Došlo mi, že to není od začátku. Kousek chybí. Taky mi přišla strašně povědomá. Ale nemohla jsem si vzpomenout.

Dívenka se zhluboka nadechla. Zvedla jsem k ní oči. Chtěla něco říct. Svět kolem se začal vytrácet. A já věděla, že to, co mi chtěla říct, už nikdy neřekne.

***

Doširoka jsem otevřela oči. Lapala jsem po dechu, jako bych uběhla maraton. Taky jsem se celá třásla. Ruce jsem měla zaťaté v pěst.

Několikrát jsem se zhluboka nadechla, abych se uklidnila. Nádech, výdech, nádech, výdech. Pomáhalo to. Pomalu jsem se začala uklidňovat. Když se třas zmírnil, rozevřela jsem ruce. V pravé dlani jsem měla kousek pomačkaného papíru. Polkla jsem. Než jsem se stihla přesvědčit, jestli je to ten s tou básničkou, za mnou se cosi pohnulo.

Bleskově jsem se otočila. Vydechla je úlevou. Stála tam Tina. Za ní ze stínu vystoupil Sebastian. To už tak dobré nebylo.

Vyhnula jsem se mu pohledem. Oči jsem místo toho upřela na blondýnku.

„Proboha Charlotte! Co tě to napadlo?! Víš, jak jsme se o tebe báli?!" hlas jí přeskakoval do neuvěřitelných výšin.

Popravdě mi svou starostlivostí trochu připomínala Sebastiana. Prudce jsem vydechla a potichu pronesla:

„Já zahlédla nějaký pohyb a tak mě napadlo, že se zajdu podívat, co to bylo," konec věty jsem skoro zašeptala.

Když jsem to řekla nahlas, bylo mi jasné, jak hloupě to zní. Byla jsem bláhová. Vůbec jsem si neuvědomovala nebezpečí, kterému jsem se vystavila.

Sebastian naštvaně zkřivil tvář – jeho typická reakce. Tina na mě jen nevěřícně koukala. Už, už otevírala pusu, že něco řekne, když jí přerušilo pronikavé zavytí.

Rychle pohlédla na Sebastiana.

„Richardo. Varuje nás," řekla jen a už se proměnila v bílou vlčici.

Sebastian ji následoval. Chtěla jsem se zeptat, před čím nás varuje. Vzápětí se mi však dostalo odpovědi.

* * * * * * * * * * * * * * * * * * *
Aloha! ^,^
Dneska prozměnu trošku kratší díl. Char sice přežila útok né zrovna milé vlčice, ale teď přichází něco mnohem horšího. Co? To můžete hádat v komentářích :DD

Mockrát děkuju emuska01 - jsi úžasná spisovatelka, nakopávačka (:D), kamarádka,... Moc děkuju za podporu ❤❤❤