Ve stínu vlka

24. (AKTUALIZOVÁNO)

Zalapala jsem po dechu. Ale až příliš hlasitě. Alfa mě slyšel. Poznala jsem to podle jeho strnulé pózy. Poslouchal. Rychle jsem si lehla do husté trávy. Moje zranění zaprotestovala, ale já mohla jen zatnout zuby. Sledovala jsem, jak pohledem prohledává okolí. V duchu jsem se modlila, aby mě neviděl. Jeho společník si všiml, že je něco v nepořádku. Viděla jsem, jak se nadechoval k otázce. Vlčí muž ho ale umlčel zvednutým prstem.

Já se začala pomalu plazit dozadu. Nebylo to příjemné, ale pro přežití to bylo nutné. Dostala jsem se ke keři, za který jsem si dřepla. Vypadlo to, že alfa vysvětluje Jamesovi jeho ostražitost.

V podřepu jsem se plížila k ohništi. Srdce mi zběsile bušilo. Celé tělo mi pulzovalo bolestí. Najednou jsem si vzpomněla na Samuelovo varování. Se srdcem v krku jsem vystoupila ze stínu lesa. Stál tam. S mírným úsměvem na rtech mě pozoroval. Jeho oči ale zůstaly chladné.

Ostražitě jsem ho pozorovala. Zůstala jsem stát na místě. Věděla jsem, že za mnou je malý lesík, tam jsem ale utéct nemohla. Napravo ode mě bylo jezero a vlevo byl on.

Vykročil ke mně lehkým krokem. Pohyboval se jako predátor. Začala jsem couvat směrem k lesu. Snažila jsem se ho zmást. Nejspíš jsem v tom moc dobra nebyla, protože se úsměv na jeho tváři čím dál tím víc rozšiřoval.

Stále jsem couvla a mapovala všechna zranění. Měla bych být schopná utéct. Sice ne daleko, ale aspoň někam. Jedinou obrovskou dírou v mém nedokonalém plánu bylo, že jsem nevěděla, kde jsem, tudíž jsem nevěděla, kam utéct.

„Ale Char, pročpak jsi tu nezůstala jako malá poslušná holčička? Teď -"

Zatím co mluvil, jsem si všimla pistole, kterou měl v pouzdře u pasu. Trochu jsem se natočila. A vyrazila.

Podrazila jsem mu nohy. Svalil se na zem. Nečekal to, plus pro mě. Nohy mi na zledovatělé zemi podklouzly. Rychle jsem se přetočila na kolena. Samuel se zatím pokusil vstát. Znovu jsem se na něj vrhla. Tentokrát ve vlčí podobě.

Váhou svého těla jsem ho přitiskla k zemi. Zadívala jsem se mu do očí, abych v nich spatřila strach. To, co jsem v nich viděla, mě dokonale vyvedlo z míry. V jeho očích nebyla ani stopa po strachu. Spatřila jsem v nich potěšení, dokonce i záblesky temnoty, která se drala na povrch.

Napřáhla jsem tlapu a máchla jí. Silně jsem ho udeřila do hlavy. K mé smůle ho to ale neomráčilo. Zatímco mrkal, vzala jsem na sebe lidskou podobu. Roztřesenýma rukama jsem mu sebrala zbraň. Vyskočila jsem a dala jsem se na útěk.

Cukla jsem sebou, když jsem ucítila jeho ledový dotyk na holé pokožce. Je tak rychlý, napadlo mě. Rychle jsem se otočila a bez váhání vystřelila. To, co po té následovalo, mě vyděsilo k smrti. Normálně by se mu kulka měla zarazit do těla. Ona jím ale proletěla, jako by byl pouze kouř. Nejspíš to byla pravda, protože okolí kolem něj ztmavlo. Na mysl se mi drala vzpomínka, která byla z nedávné minulosti. Jenomže byla celá zahalená průsvitným černým závojem, přes který jsem nic neviděla.

Jeho oči ztmavly. Když jsem se do nich podívala, viděla jsem v nich noci, při kterých jsem se dívala na oblohu zahalenou vrstvou temných bouřkových mračen. V jeho očích nebyla ani stopa po radosti. Byla v nich jen krutost a možná i beznaděj. Souvisí snad ta beznaděj s jeho podivným chováním? Na tuhle otázku jsem si neuměla odpovědět.

Bleskurychle jsem se otočila a vběhla do trávy vyšší, než jsem byla já. Všude kolem mě byl sníh a spolu s ním i chlad. Naposledy jsem se ohlédla a přeměnila se ve vlka.

Kožich byl daleko teplejší než holá lidská kůže. U tlamy se mi srážela pára. Přidala jsem, protože jsem věděla, že je mnou. Prozrazovalo to i lámání zmrzlé trávy a její šustění, když se o ni otíralo jeho oblečení. Ve vzduchu byl cítit hořký pach zlosti. Bezděčně jsem se zachvěla.

„Tvá sestra zemřela jen kvůli tobě! Stejně tak i tvoji rodiče! Tvoje matka tě proklínala, když jí do žil vstřikovali stříbro, které ji sžíralo zevnitř!" zakřičel na mě.

Každé slovo bylo jako tisíce dýk, které se mi zarývaly do srdce. Při každé té nenávistně vyřčené větě mnou projela vlna bolesti. Já ale běžela dál. Neutíkala jsem jen před ním, ale i před bolestivou pravdou. Pravdou, kterou jsem nedokázala snést. Poháněla mě bolest a strach z toho, co všechno ještě ví.

„Zničila jsi je všechny! Jediné, co umíš, je ničit lidské životy! Jen se podívej, co jsi udělala se svou rodinou! Rodinou! A pak tu jsou další – Tina, Richardo a Sebastian. Ten kvůli tobě zemřel! Jeho vůle se zlomila jako rampouch. Ví, co jsi zač!"

Horké slzy mi kanuly do srsti barvy ebenu. Třpytily se v ní jako opuštěné galaxie v ohromném vesmíru. Hořká slova znějící z jeho úst mě zraňovala hluboko uvnitř. Zaryla se mi do mozku, na srdci zanechala šrámy. Zmlkni už! Nech mě být! zoufale jsem volala v duchu. On ale nepřestal. Dalšími a dalšími slovy mi ubližoval. Vrhal je proti mně jako nože. A já se nemohla na nic jiného než na útěk. Samuel se ale nehodlal vzdát. Nenechá mě jít, chce mě zničit.

„Sebastian! Copak už si nevzpomínáš?! Tak málo pro tebe znamenal?" zeptal se šeptem.

Ale já ho i přes to slyšela. Netušila jsem, proč říká tohle jméno. Netušila jsem, o kom to mluví. Mé tělo to ale nejspíš vědělo, na rozdíl od mozku. Zareagovalo zrychleným pulzem a napnutím svalů. Byla jsem z toho zmatená. Neměla jsem čas se tím zabývat. Běžela jsem a ani nevěděla kam.

Slyšela jsem jeho přerývavý dech někde za mnou. Jeho boty drtily zmrzlou trávu, která tiše křupala. Cítila jsem, jak mě pomalu opouští síly a místo nich se mi do končetin vkrádá únava.

Země začala prudce klesat. Tlapy mi na zledovatělé půdě začaly podjíždět. Drápy jsem se zarývala do půdy, abych aspoň trochu zpomalila. Jsem dokonalý traktor, pomyslela jsem si, když jsem uviděla ty rýhy, které za mnou v hlíně zůstávaly.

Vyrazila jsem ze sebe zoufalé zakňučení. Když jsem spatřila několik desítek přede mnou obrovský sráz, snažila jsem se ještě urputněji brzdit. Škoda, že nemám ruční brzdu, nebo aspoň kotvu.

Snažila jsem se nevnímat slova, která na mě jako jed plival Samuel. Soustředila jsem se jen na okraj propasti, který se stále blížil. Výsledkem mého usilovného snažení bylo mírné zpomalení. Rozhodla jsem se otočit. Tím bych se zase dostala zpět nahoru. To ale znamenalo čelit pravdě převtělené do Sama. To zvládnu, povzbuzovala jsem se.

Po chvíli jsem znovupohlédla do jeho hrozivých očí. Pokud je pravda, co se říká, že oči jsou oknado duše, jeho duše musí být černá jako ty nejzazší kouty tohoto světa.Pozoroval mě zpod hustých řas, které vrhaly na jeho tvář dlouhé stíny. Nadechlse. Jeho ústa se pohnula. Jakmile vyřkl ta slova, jako by do mě udeřil blesk.Žije.