Ve stínu vlka

23. (AKTUALIZOVÁNO)

Srdce mi v tu ránu přestalo bít. Vše kolem mě zmizelo. Byl tu jen vítr, který mi hučel v uších a chladil mi rozpálenou pokožku a velké černé zrcadlo, které se čím dál tím víc přibližovalo. Křik, který mi vycházel z úst, poryvy větru odnášely daleko. Lapala jsem po vzduchu, který mi vítr bral. Připadala jsem si jako anděl. Anděl, který právě padl.

Mé tělo roztříštilo nehybnou vodní hladinu. Celou mě pohltila ledová voda. Stahovala mě hlouběji do její smrtící náruče. Zcela mě ochromil její chlad. Kyslík mi unikal z úst v malých bublinkách. Sledovala jsem, jak plují směrem k hladině.

Nahmatala jsem provaz, který mi svazoval nohy. Necitlivými konečky prstů jsem bojovala s uzlem. Po neúspěšných pokusech jsem to vzdala. Silně jsem rozhrnula vodu kolem mě bolavýma rukama. Pomáhala jsem si nohama, které za mnou vířily temnou vodu. Probojovávala jsem se chladnou vodou směrem k hladině. Viděla jsem sluneční paprsky, které pronikly zčeřenou hladinou. Byly pro mě nadějí, světlem v temnotě. Jak výstižné, proběhlo mi hlavou.

Světlo už jsem měla na dosah. Stačil jediný odraz. Svaly mě bolestivě pálili. Taktéž plíce byly v jednom ohni. Toužily po kyslíku, kterého se jim nedostávalo. Posbírala jsem všechnu sílu, co mi ještě zbývala a odrazila se.

Konečně se moje hlava vynořila nad hladinu. Vytrhla jsem si roubík z úst. Lačně jsem se nadechla vzduchu stejně ledového, jako samo jezero. Konečně, zajásala jsem.

Rozhlédla jsem se. Hledala jsem břeh. Konečně jsem ho spatřila. Byl ale až příliš daleko. Začala ve mně narůstat panika. Ach bože, tam nedoplavu!

Ucítila jsem, jak se mi něco ovinulo kolem zápěstí. Zaječela jsem. Ještě víc jsem se vyděsila, když se u mého ucha ozval tichý smích.

„Výborně! Plavat umíš," poznamenal Samuel.

Zle jsem se na něj podívala. To stříbro mu nikdy nezapomenu.

„Ale no tak! Přece se nebudeš mračit! Vůbec ti to nesluší!" zasmál se.

Nehodlala jsem na odpověď plýtvat dechem. Místo toho jsem přemýšlela, jak se co nejrychleji dostanu z vody. Přestávala jsem cítit ruce i nohy.

Ucítila jsem jeho studené prsty na své tváři. Cítila jsem, jak mi z ní odhrnuje mokré pramínky vlasů. Moje ruka vystřelila jako žralok po kořisti. Zasáhla jeho tvář, na níž po sobě zanechala rudý otisk.

„Nesahej na mě!" procedila jsem skrze zuby.

„Myslím, že to nebude možné."

Popadl mě za paži a plaval se mnou ke břehu. Ani jsem se mu nesnažila pomáhat. Stálo mě i tak hodně sil udržet se nad vodou. Celé tělo se mi začalo třást. Zuby mi cvakaly o sebe. Rty mi zmodraly.

Ozval se hlasitý zvuk skřípění kovu. Vyděšeně jsem se podívala na zamračené nebe. Padaly z něj hořící kusy plechu. Se syčením dopadaly do temné vody a mizely v jejích hlubinách. Připomínaly mi světýlka naděje, které pak stejně po nějaké době uhasí temnota.

Spatřila jsem muže, který vyskočil z vrtulníku. Měl skvělé načasování. Jakmile dopadl do vody, vrtulník explodoval. Zavřela jsem oči a odvrátila tvář.

Cítila jsem, jak mě Samuel táhl ještě rychleji ke břehu. Vyhýbali jsme se padajícím kusům plechu. Byla jsem strašně vyčerpána. Kdybyste se mi před rokem řekli, že tohle zažiju a snad i přežiju, nevěřila bych vám. Teď jsem tu ale stála – nebo spíš plavala – v ledovém jezeře plném pozůstatků vrtulníku.

Konečně jsem byla na pevné zemi. Klidně bych ji samou radostí políbila, ale nejsme ve filmu. Místo toho jsem se na ni zhroutila. Cítila jsem, že se rány od Jamese začínají hojit. To se ale nedalo říct o ranách od stříbra. Znovu se rozhořely jako nikdy neuhasínající oheň v dolech.

Z úst mi unikl tichý sten. Schoulila jsem se do klubíčka. Ukázalo se, že to nebyl zrovna nejchytřejší nápad. Škubla jsem sebou, když se ozvala zranění na břiše.

Uslyšela jsem známý zvuk praskání ohně. Když jsem se ohlédla, spatřila jsem tančící plameny nedaleko ode mě. Přes ně jsem viděla bledou Samovu kůži, která teď měla odstín oranžové.

„Pojď si sem sednout, celá se třeseš."

Dokud to neřekl, ani jsem si to neuvědomila. Opatrně jsem se přisunula blíž k ohni. Nikdy jsem se ohně nebála, ale po tom, co se teď odehrálo, jsem byla přeci jen opatrná.

Zadívala jsem se na Samuela. Nevěděla jsem, co si o něm mám myslet. Přišlo mi, jako by to byly dvě osoby uvězněné v jedné. Byla jsem zmatená z toho, jak se ke mně choval laskavě. Tedy, myslím jen to, jak mě vytáhl z vody a teď ten oheň. Ještě víc mě mátl ten polibek. Vždyť mě ani nezná! Tohle byla jedna část jeho osobnosti. Zdálo se mi, že tuhle ukazuje jen málo kdy. Pak tu ale byla ta druhá část. Ta, která byla bezcitná. Té, co dělal dobře pohled na lidi trpící kolem něj. Nedokázala jsem pochopit, jak tyto dvě naprosto rozdílné části můžou sdílet jedno tělo.

Po tvářích mi začaly znovu stékat horké slzy. Mísily se s ledovou vodou z jezera, která ulpěla na mém obličeji. Chtěla jsem se utápět ve svém smutku. Cítila jsem se opuštěná. Jako by mi něco chybělo. Jako by mi chyběl nějaký důležitý orgán. Já si ale nemohla vzpomenout jaký. A to mě ničilo.

Pohled jsem obrátila zpět na jezero. Jeho hladina byla již celkem klidná. Z nebe se stále snášely malé ohořelé kousky. Nebýt těchhle ne moc dobrých okolností, připadalo by mi to kouzelné. Jenže...

Zavrtěla jsem hlavou. Potřebovala jsem si srovnat myšlenky. Z toho všeho mě začínala bolet hlava. Fyzická bolest nesahala té psychické ani po kolena. Potřebovala jsem nějaký známý bod. Něco známého, čeho bych se mohla chytit. Jenže všude, kam jsem se podívala, bylo jen velké neznámo.

Pomalu se začínalo smrákat. Ležela jsem schoulená kousek od ohně. Stříbro mě pořád pálilo, ale bolest jsem přestala vnímat. Pozorovala jsem černou hladinu jezera. Něčím mě přitahovala, fascinovala.

Sam seděl u ohně a něco vyráběl. Byla jsem ráda, že si mě nevšímá. Po nějaké době se zvedl.

„Jen si pro něco dojdu. Ty zůstaneš tady! Ale varuju tě! Jestli tu nebudeš, až se vrátím, tvé setkání se stříbrem nebylo poslední," pronesl výhružně a odešel.

Sledovala jsem ho, jak zašel do blízkého lesíka. Nebyl ani moc hustý. Pokud bych se pokusila utéct – což jsem stejně neměla v plánu – nevěděla bych kudy. Proto jsem dál ležela a pozorovala jezero.

K mým uším dolehly nějaké zvuky. Nejdřív mi to připadalo jako šustění, ale když jsem se pořádně zaposlouchala, poznala jsem, že to jsou hlasy. Zvědavost mi nedala, a tak jsem se rozhodla vydat za zvukem.

Nejdřív jsem v sobě ale musela najít sílu vstát. Mé tělo bylo slabé, zničené.

S vypětím sil jsem se posadila. Tiše jsem zaúpěla, když mi tělem projela ostrá bolest. Ale už to nebylo tak strašné. Díky hojícímu se procesu se bolest utlumila.

Pokusila jsem se zvednout. Dřepla jsem si a pomalu se zvedla do stoje. Musela jsem pevně stisknout oči, když se mi zamotala hlava. Počkala jsem, až budu jistější a pak jsem vykročila.

Tiše jsem se kradla k lesíku. Kvůli hojícím se zraněním to šlo pomalu. Proplétala jsem se mezi stromy. Musela jsem si dávat pozor na větvičky, protože jsem se rozhodně nechtěla nechat prozradit.

Došla jsem k místu, které bylo slabě osvětlené měsíčním světlem, které sem pronikalo skrze mraky. Zpoza stromu, který mi složil jako úkryt, jsem spatřila dvě postavy. První jsem poznala podle rozmáchlých gest a spousty sprostých slov. Než jsem poznala druhého muže, chvíli mi to trvalo. Pak se mi vybavila mlhavá vzpomínka na nějakou bitvu. A tam jsme ho viděla. Byl to alfa ze smečky, ve které byla Tina.

Přesunula jsem se trochu blíž, abych jim lépe rozuměla. Dost mě šokovalo, že se tito dva lidé spolu baví. Vždyť proti sobě bojovali!

Zachytila jsem jen útržekhovoru. Ale i ten mi stačil k tomu, abych se dozvěděla o jeho zradě. Abych sedozvěděla o spojenectví mezi smečkou a lovci.