Ve stínu vlka

32. (AKTUALIZOVÁNO)

Jsem sama. To je to jediné, co mi běží hlavou. Očima plných slz pozoruji zataženou oblohu. Tu a tam pronikne clonou mraků nějaký ten paprsek měsíčního světla. Na zlomek sekundy ozáří mou postavu zhroucenou na zemi. Pak zmizí. Vítr pohání mraky vpřed. Kéž by dokázal odvát i mé starosti.

Mým tělem projíždí chlad. Obmotal se kolem mého těla. Neustále se kolem mě stahuje. Jako smyčka kolem lapené zvěře. Musím na té zemi ležet hodiny, možná i dny. Ztrácím pojem o čase. Jediné, co jsem schopná dělat je utápět se ve vlastní lítosti. Přijde mi, že jakmile mám o něco větší chuť žít, chuť bojovat, objeví se něco, co mě srazí na kolena. Měla bych najít konečně něco, co ve mně rozdmýchá plameny a donutí mě jít dál. Něco, co mě bude pohánět neustále vpřed. Měla bych se přestat litovat a postavit se tomu čelem. Jenže něco jiného je si něco myslet a něco konat. Jestli uteču teď, budu utíkat napořád. Budu se schovávat až do konce života. Jsem snad lovná zvěř?! Nejsem. Nejsem taky náhodou člověk? Jsem. I kdyby ne, každý tvor má právo žít! I já. A já se svého práva bez boje nevzdám.

Konečně jsem znovu zažehla plamen, který uvnitř mě doutnal. Jako by se do mě vlil nový život. Do žil mi proudila energie, protékala mnou jako míza ve stromech. Postavila jsem se na třesoucí se nohy. Vrávoravě jsem se rozešla směrem k mým věcem. Chodidla se mi nořila do mělké sněhové pokrývky. Od úst mi stoupaly slabé obláčky páry, které po chvíli mizely. Noční mrazivý vzduch plnil mé plíce. Chladil můj rozpálený obličej. Na pažích mi naskočila husí kůže. Přišlo mi, že tentokrát to bude jiné. Tentokrát to dotáhnu do cíle. Jen si musím určit priority.

Když jsem se dostala do jeskyně, padla jsem na kolena. Šátrala jsem kolem sebe rukama ve snaze najít tašku. Hlína se mi dostávala za nehty. Konečky prstů jsem zavadila o navlhlou látku. Chytila jsem tašku do rukou a vydala se ke vchodu. Tam jsem si znovu klekla. Hledala jsem svazek, který mi vypadl, když jsem spatřila Richarda. Začala se mě zmocňovat panika. Stále zoufaleji jsem kolem sebe tápala rukama. Srdce mi vyplašeně bušilo. Polil mě studený pot. Konečně jsem kolenem o něco zavadila. Vzala jsem předmět do rukou. Byla to kniha. Zalil mě pocit úlevy. Pevně jsem ji k sobě přitiskla. Uložila jsem ji do tašky a zvedla se na nohy.

Když jsem se ocitla na kraji řeky, zarazila jsem se. Můj první cíl byl najít Sebastiana a přivést ho zpět. Jenomže jsem nevěděla, kde se nachází. Navíc jsem ho potřebovala. Pokud se chci pomstít, budu potřebovat pomoct. Stále ale zůstává otázka, kde ho mám hledat. Popravdě ani nevím, proč místo něj nehledám Tinu. Po tom, co mi udělal, bych neměla chtít se k němu vracet. Možná mě uklidňuje fakt, že to nebyl on, kdo mi lil do žil stříbro. Jenže je to pravda?

Celá jsem se roztřásla. Vím, proč ho chci najít. Jen si to nechci připustit. Pomstít se můžu sama, jen to nejspíš nepřežiji. Jeho ale potřebuji k životu jako třeba vodu. Byl jedním z pilířů, které můj život držely pohromadě. Když z něj zmizel, začal se můj život hroutit. Za tu dobu jsem se ho naučila brát jako samozřejmost. Myslela jsem si, že tu pro mne vždycky bude, že je nemožné, abych ho ztratila. Když jsem o něj poprvé přišla, uvědomila jsem si, že si musím vážit lidí i věcí, které mám. Nemůžu je brát jako samozřejmost, protože v životě nic samozřejmého není. A díky tomu jsem si uvědomila, co pro mě znamená. Zamilovala jsem se. Nevím, jestli to, co k němu cítím je kvůli poutu, kterým nás matka svázala. Ale vím, že k němu cítím něco hlubšího. Jeho přítomnost je jako léčivý balzám pro mou poraněnou duši. Jeho přítomnost ve mně vyvolává pocit, že jsem schopná čehokoliv na světě. Dává mi pocit být milovaná. A já ho kvůli své hlouposti už jednou ztratila. Nechci dovolit, aby se to stalo znovu. Ta bolest by zcela vymazala mé já. Snad by nechala aspoň část mě, kterou by sžíral pocit viny. Na světě mi zbylo tak málo lidí, kterým na mně opravdu záleží. A on je jedním z nich. Byl pro mě ochoten položit život, aby mě zachránil. Teď je řada na mně, abych mu to oplatila.

Zatřepala jsem hlavou. Potřebovala jsem si protřídit myšlenky. Musím ho najít. Má potřeba najít Sebastiana ho staví na první místo v žebříčku. Vím, že bude někde blízko. Bude s Richardem. Jen netuším, jak ho najdu. Musí být nějaký způsob, jak se vlkodlaci svolávají. Ve smečce spolu na lovu potřebují nějak komunikovat. Jak to ale dělají? Má mysl pracovala snad jako nikdy předtím. V tom mi to došlo. Bylo to tak lehké!

Strhla jsem ze sebe oblečení, které jsem hodila do tašky. Začala jsem se měnit. Bolest mě srazila na kolena. Nebyla jsem na ni připravena. Navíc mé tělo bylo oslabené. Nevím, proč se doposud nestihlo zahojit. Možná mám v mysli nějaký blok. Možná to zapříčinil šok po přečtení matčina deníku. Každopádně jsem ještě nebyla zcela v pořádku. Silou vůle jsem držela slzy v očích. Tmu pročíslo zakňučení vyjadřující bolest. Kosti se mi lámaly a zase srůstaly. Praskavé zvuky se nesly nocí.

Zhluboka jsem dýchala. Snažila jsem se ignorovat bolest, která pomalu utichla. Tep mého srdce zpomaloval. Zaklonila jsem hlavu. Z hrdla se mi vydralo táhlé zavytí. Doufala jsem, že mě slyšel, že mi odpoví. Minuty plynuly. Čekala jsem. Naslouchala jsem zvukům noci ve snaze zachytit jeho odpověď. Mé srdce zaplesalo, když jsem uslyšela tichou odpověď. Určoval svou polohu. Naklonila jsem hlavu. Nastražila jsem uši. Popadla jsem tašku do zubů a vyběhla směrem na severovýchod.

Přejížděly mnou jehličky chladu. Mokrá srst se na mě lepila. Už jen kousek, opakovala jsem si, když jsem se brodila ledovou vodou v řece. Samozřejmě jsem nemohla najít nějakou lepší cestu. Proč se taky zdržovat? Možná jen chytnu zápal plic, nebo aspoň prochladnu, ale budu na druhé straně dřív. Ukázkový příklad logicky uvažující bytosti.

Když jsem se škrábala zledové vody na břeh, začal se mě zmocňovat zvláštní pocit. Připadalo mi, jakoby mi zesílil čich. Do nosu mě udeřilo spoustu neznámých pachů. Dále mi přišlo,že jsou mé pocity zatlačovány do pozadí. Do popředí vystoupily pudy. Projelamnou nutkavá touha po krvi. Lidské pocity a rozumné uvažování se vytratilo. Métělo ovládala touha po zabíjení. Než mě vlčí část zcela pohltila, zaslechlajsem táhlé, zmučené zavytí. 

* * * * * * * * * * * * * * * * * * *
Ahoj po dlouhé době. :) Poslední měsíc jsem se snažila si užívat prázdniny na plno - určitě mě chápete. :D Navíc jsem neměla až tak velkou chuť psát. Každopádně jsem dneska jsem dopsala další kapitolu, která vás doufám bavila. Názor na ni mi můžete napsat do komentářů. :) Příběh se už přehoupl přes polovinu a rozjíždí se další problém, který dá Char docela dost zabrat - ano, jsem na ni opravdu moc hodná xD
"Uvidíme" se u další kapitoly! ^^