Ve stínu vlka

29. (AKTUALIZOVÁNO)

Probudila jsem se do slunečného rána. Takové jsem už dlouho nezažila. Zrnka prachu se třpytila ve slunečním světle. Poletovala a třepotala se v prosluněné místnosti, ve které jsem se nacházela. Pomalu jsem se posadila. Byl to špatný nápad. Okamžitě mi začalo pulzovat v hlavě a v břichu mě bolestivě píchalo. Pomalu jsem si začala vzpomínat na předchozí den. Vybavovalo se mi shledání s Tinou, bolesti hlavy a Sebastian. Jenže co by tu asi tak dělal? ptala jsem se sama sebe. Na žádné rozumné vysvětlení jsem nepřišla. Nakonec jsem došla k názoru, že to byl sen. Kde jinde by mi asi tak mohl odpovědět, že je Tina halucinace, že Tina je vlastně on?

Opatrně jsem zavrtěla hlavou, abych se zbavila dotěrných otázek, na které jsem si stejně neuměla odpovědět. Když jsem se rozhlédla, spatřila jsem, že se nacházím v pokoji s knihami a záhadným skleněným válcem. Zběžně jsem se podívala, jestli jsou stále na svém místě a už jsem vycházela ven. Hledala jsem Tinu po celé chalupě, ale nemohla jsem ji nikde najít. Nakonec jsem spustila kotvy u jejího batohu.

Prohledávala jsem všelijaké kapsy, za účelem najití něčeho k snědku. Narazila jsem na chleba, do kterého jsem se s chutí pustila. Za stálého přežvykování jsem znovu prohledávala batoh. Narazila jsem na kožené kalhoty, které jsem si oblékla a na starý dopis. Ale ať už byla chuť ho otevřít sebevětší, tohle jsem si už dovolit nemohla.

S chlebem v ruce jsem vyšla na prohnilou terasu. Kochala jsem se krásným výhledem na sluncem ozářený les a na lesknoucí se kapky rosy. K mým uším se nesla příjemná píseň poletujících ptáčků. Musím se přiznat, že jsem měla chuť tančit.

Sešla jsem z verandy dolů. Pročesávala jsem trávu prsty na nohou. Nakonec jsem si lehla do měkké pokrývky půdy. Pozorovala jsem měnící se mraky. Hledala jsem v nich obrysy předmětů a zvířat. Díky tomu jsem se cítila opět šťastná a taky mladší. Své problémy jsem aspoň na chvíli hodila za hlavu.

Natáhla jsem ruce k mrakům. Toužila jsem se jich dotknout. Ale vlastně jsem byla jako ony - proměnlivá. Život se mi začal měnit už v sedmi letech. Stále jsem v něm ale měla nějaké to světlo. Prvním světem byl Sebastian, který mi projasnil temné dny bez rodiny. A pak přišla Tina. Lepší a obětavější osobu jsem neznala.

Po tvářích mi znovu začaly stékat slzy. Kanuly po mých tvářích až do trávy, kde se vsákly do půdy. Na spáncích jsem cítila lehký tlak. Chtěla jsem být odsud pryč. Daleko od všech problémů, díky kterým se zhoršuje můj zdravotní stav.

Prudce jsem se vyšvihla do sedu. Nemyslela jsem. Bolestivé píchání jsem ignorovala. Vběhla jsem do chalupy Sebastiana. Byl tu nucen žít, spolupracovat s mou matkou. Když jsem běžela k pokoji s knihami, myslí se mi míhaly výjevy z jeho vzpomínek. Když jsem sem poprvé vkročila, viděla jsem ho trpět. Ať už mi udělal cokoliv, nebyl to on. Z toho, co jsem viděla, jsem pochopila, že neměl šťastné dětství. Pomáhal mi i přes to, co mu má matka udělala. Nevěděla jsem, že vyrůstal bez rodičů, nevěděla jsem, co se jim stalo. Ale i tak jsem se rozhodla mu pomoci, ať to bude stát sebevíc.

Z Tininého batohu jsem vytáhla tašku, do které jsem hodila zbytky jídla, skleněný válec a starý svazek se záhadným znakem. Chvíli jsem váhala s pohledem upřeným na dopis. Nakonec jsem jeho taky sebrala. Nikdy jsem nebyla a ani nebudu dobrota sama. Ne s tím, co se mi v životě stalo. Navíc člověk nemůže být bezchybný. Je to prostě nemožné.

Vyběhla jsem ven do krásného rána. Neměla jsem určité místo, kam jsem se chtěla dostat, ale určitě co nejdál odsud. Proto jsem se rozhodla běžet. Oblečení jsem složila do tašky a změnila se v černou vlčici. Tašku jsem popadla do zubů a vyrazila směrem na severovýchod.

***

Prodírala jsem se hustým porostem lesa. Větvičky mě škrábaly do těla a ostré kamínky se mi zarývaly do tlap. Byla jsem celkem vysílená, proto jsem se rozhodla zastavit. Běžela jsem už dost dlouho. Zaklonila jsem hlavu a pozorovala hvězdy sdružené v souhvězdích.

Přeměnila jsem se zpět do své lidské podoby a vytáhla z tašky něco malého k jídlu. Možná vám přijde divné, že si tu jen tak sedím a jím, ale věřte mi, se zakrýváním stop jsem si dala velkou práci. Dokonce bych mohla tvrdit, že stopovat mě nebude tak lehké, jak si člověk myslí.

Zrovna jsem ležela s hlavou položenou na tlapkách, když jsem něco uslyšela. Prve jsem si myslela, že je to vítr, který mi čechrá srst. Jenže když jsem to uslyšela znovu, začala jsem o tom pochybovat. Uchopila jsem tašku do zubů a vydala se přes spadané stromy ke zdroji zvuku.

Nečekala jsem, že tu poblíž bude nějaká řeka. Když jsem se k ní přiblížila, spatřila jsem v zčeřené hladině pokroucený odraz oblohy. Po chvíli váhání jsem do ní namočila čumák. Tělem mi okamžitě projel mráz. Bohužel, lázně tu mít nebudu. Na pití ale postačí. Navíc voda byla křišťálově čistá, což bylo ještě lepší.

Rozhlédla jsem se kolem sebe. O kousek dál jsem spatřila tmavý obrys skalky, pod kterou jsem se přesunula. Když jsem vešla dovnitř, po celém těle mi přeběhly prsty chladu. Zachvěla jsem se. Pomalu jsem se stočila do klubíčka. Skrze díry mezi kameny do mého úkrytu prosvítalo mléčné světlo měsíce. Se zavřenýma očima jsem pomalu odplouvala do říše snů za doprovodu šumění vody přetékající přes hladké kameny v řece.

***

Probudilo mě protivné pískání ptáků, které bych tentokrát nenazvala zpěvem. Přišlo mi, jako bych spala jen pět minut. A za pět minut spánku člověk dobrou náladu nezíská. Polední slunce mě ale okamžitě vyvedlo z omylu. Jeho paprsky pronikaly do mě jeskyňky stejně jasně, jako měsíční světlo.

S výdechem jsem se proměnila. Byla jsem docela zvědavá na knížku, kterou jsem si ze Sebastianovy chalupy odnesla. Rychle jsem na sebe hodila oblečení a z tašky vytáhla onen starý, zaprášený a léty sešlý svazek. Pohledem jsem opět zavadila o znak na jejím obalu. Přejížděla jsem po něm prsty, pod kterými jsem cítila drobné prasklinky a nedokonalosti kresby.

Po chvíli váhání jsem knihu otevřela. Už mě nebavilo vědět toho tak málo. Chtěla jsem vědět, co se stalo Sebastianovi a proč. Chci toho snad moc?

Konečně jsem spatřila první stranu. Přejížděla jsem po nažloutlém papíře vyděšenýma očima. Vnímala jsem každé slovo, každé písmeno. Vše se mi zarývalo hluboko do mysli. Vybledlá slova psaná rukou mé matky byly jako smrtící dýky. Moje důvěra a víra v ni se drolila jako pískovec. Po přečtení těch pár řádků se zbortila úplně.

Srdce mi prudce bušilo, když jsem tu odpornou knihu – plnou lží mé matky – zavřela. Mé oči zahalilo roucho zloby. Zlost se šířila mým tělem jako stříbro. Pálila stejně, ale poháněla mě kupředu.

Mrštila jsem knihou o zem. Zhluboka jsem dýchala. V uších mi pulzovalo. Když jsem pevně stiskla víčka, za účelem zbavit se těch slov, viděla jsem je pořád před sebou.

Moralesovi zlikvidováni. Naše cesta je volná.

* * * * * * * * * * * * * * * * * * *
Zdravím po delší době. Kapitolu jsem plánovala přidat o dost dříve, ale neměla jsem ji dopsanou. Navíc minulých pár dní bylo pro mě dost hektických. Omlouvám se - hlavně Mrs-Fixcess - a budu se snažit přidávat častěji. :)

Jinak ještě Vám chci ohromně poděkovat za překročení 500 vote a 4 000 zhlédnutí. Neskutečně mě potěšilo, když se VSV umístilo na 2. příčce, protože v to jsem opravdu nedoufala! ❤