Ve stínu vlka

38. (AKTUALIZOVÁNO)

Následující den jsem se rozhodla opustit pokoj. Už mě nebavilo dívat se pořád ze stejného okna a ležet v posteli. Chtěla jsem se zbavit černých myšlenek, se kterými jsem byla v pokoji zavřená. Rána na zádech byla navíc skoro zahojená, takže jsme neviděla sebemenší problém.

Ze skříně jsem vytáhla pár kusů oblečení, do kterého jsem se oblékla a vyrazila směrem ke dveřím. Pomalu jsem je otevřela a opatrně vykoukla na chodbu. Nikde nikdo nebyl. Kromě Tiny a Sebastiana jsem tu od té doby, co jsem přijela, nikoho jiného neviděla. Přesto jsem tiše vyklouzla z pokoje a dveře zavřela. Nejdřív jsem si ale potřebovala zapamatovat, kde mám pokoj. Rozhlédla jsem se po dlouhé chodbě prosvětlené světlem, které dovnitř pronikalo obrovským oknem na konci chodby.

Rozhodla jsem se zamířit k němu, protože by to mohl být dobrý orientační bod. Když jsem k němu mířila, míjela jsem několik bílých dveří, které byly umístěny na obou stranách chodby. Doufala jsem, že z nich nikdo nevyjde. Nepotřebovala jsem, aby mi někdo zničil můj program. Navíc nevím, jestli by na někoho cizího udělalo dojem, kdyby mě nachytal, jak tu slídím. Předpokládám, že ne.

Když jsem se podívala ven, podle mírně se svažujícího svahu pokrytého sněhem jsem usoudila, že musím být na opačné straně základny, než minule, kde byl svah o hodně prudší.

Ještě chvíli jsem se kochala výhledem a okolní hory, a pak jsem se otočila. Svižně jsem prošla chodbou zpět a rozhodla se zatočit doprava. Potěšilo mě, že jsem na konci zahlédla schody vedoucí nahoru. Trochu mě mrzelo, že jsou zdi holé. Kdyby tu byly aspoň nějaké květiny, hned by to vypadalo lépe. Jenomže tohle místo slouží k válečným účelům. A nepřítele květinami asi sotva zaženete či ochromíte.

Na vrcholu schodiště jsem byla okamžitě. Strčila jsem do dveří, které byly k mému překvapení otevřené. Když jsem vstoupila na střechu, ledový vítr mi odvanul vlasy z tváře. Přede mnou se rozprostřel dech beroucí výhled. Výhledu především dominovaly vysoké kamenité hory pokryté čerstvým sněhem. Když jsem přešla k okraji a podívala se dolů, spatřila jsem malý, ale za to hustý, les.

Za chvíli mě ale chlad zahnal zpět dovnitř. Nechtělo se mi odcházet, ale na druhou stranu jsem měla moje končetiny až moc ráda na to, abych je nechala venku umrznout. Dveře jsem za sebou pečlivě zavřela a vydala se dolů. Nechtělo se mi ještě vracet zpět, proto jsem pokračovala k dalšímu schodišti tentokrát vedoucím dolů.

Na jeho konci jsem chtěla zabočit doleva, ale zaujaly mě mírně pootevřené dveře napravo ode mě. Pomalu jsem se k nim přibližovala. Dávala jsem si pozor, abych nezpůsobila sebemenší hluk. Když jsem byla u nich, opatrně jsem nakoukla do místnosti. Šok mě doslova přimrazil na místě.

V místnosti, která se mírně podobala mému pokoji, stál Sebastian. Ale nebyl tam sám. Stál tam v těsném objetí černovlasou dívkou. Její paže se mu ovíjely kolem krku, bledé prsty měla zapletené v jeho světlých vlasech. Jeho ruce spočívaly na jejích útlých bocích. Jejich rty byly spojené ve vášnivém polibku.

Vydechla jsem. Ucítila jsem, jako by mi někdo rval srdce na kusy. Začala jsem couvat a doufala jsem, že si mě nevšimnou. Ale štěstí jsem neměla. Když jsem se chtěla otočit a utéct, všimla jsem si, jak Sebastian ztuhl. Zachytila jsem pohled jeho šedých očí.

„Charlotte!" vykřikl.

Tmavovlasá dívka se otočila. V jejích chladných, ledově modrých očí jsem spatřila záblesk zlosti. Ten ale zmizel a nahradil ho vítězoslavný úsměv na její krásné tváři. Zavrtěla jsem hlavou a otočila se. Rozběhla jsem se zpět do pokoje.
Nevšímala jsem si bolesti, která mi začala pulzovat mezi lopatkami. Prostě jsem běžela dál. V mžiku jsem překonala schody a prudce zabočila. Prudce jsem otevřela dveře pokoje. Vrhla jsem se ke skříni, kde jsem popadla bundu, kterou jsem si rychle oblékla. Potom jsem Tině napsala na útržek papíru, kde mě najde.

Vyrazila jsem ke dveřím. Než jsem je ale stihla otevřít, někdo je rozrazil. Stačila jsem jen tak tak uhnout. Ve dveřích stál udýchaný Sebastian. Snažila jsem se ignorovat jeho oteklé rty, rozcuchané vlasy a rozepnutou košili.

„J-já ti t-to vy-vysvětlím!" vydechl udýchaně.

„S dovolením, Sebastiane," řekla jsem mu a snažila se kolem něho proklouznout. On mi ale zastoupil cestu.

„Nikam nepůjdeš! Musím ti to vysvětlit!" zakřičel na mě. Mírně jsem sebou cukla, ale neustoupila jsem.

„Můžu si jít tam, kam chci! A jinak k tvému druhému požadavku - mě to nezajímá. Je to tvůj život, dělej si, co chceš. Nemusíš se mi z ničeho zpovídat. Myslím, že bys měl jít za ní. Určitě na tebe čeká," řekla jsem se stopou smutku v hlase. Naštěstí moje slova zapůsobila - uhnul mi z cesty. Proběhla jsem kolem něj a zamířila na střechu.

Když mě chladný vánek polaskal po tvářích, trochu jsem se uvolnila. Přešla jsem k okraji střechy, na který jsem se posadila. Stačil by jeden jediný pohyb a mohla bych být mrtvá. I přes toto riziko jsem si sedla.

Co nejdéle jsem se snažila zadržovat slzy. Ty mi ale i přes mou snahu vyklouzly z očí. Pomalu mi stékaly po rozpálených tvářích. Přitáhla jsem kolena k hrudi a nechala bolest, ať mě plně ovládne. Nemělo smysl tu bolest v sobě dusit. Bude lepší, když ji nechám, ať sama pomine. Sebastian za to nemohl. Nemohl za to, jaké city chovám já k němu. A taky nemohl za to, že mé city neopětuje.

Oči naplněné slzami jsem upřela do dálky. Po chvíli jsem si začala prozpěvovat tesknou melodii, jejíž tóny vítr odnášel daleko za obzor.