Ve stínu vlka

17. (AKTUALIZOVÁNO)

Naprosto jsem přestala vnímat okolí. Byla jsem soustředěná pouze na jednu osobu – na Tinu. Nechtěla jsem to vidět. Nechtěla jsem ji vidět umřít. Mermomocí jsem chtěla odvrátit zrak, tělo mě však neposlouchalo. Stála jsem tam na místě úplně ztuhlá.

Dýka toho muže stále klesala. Najednou se moje tělo pohnulo dopředu. Vyrazila jsem přímo k Tině. Vůbec jsem netušila, co chci udělat. Vyhýbala jsem se stromům, které mi stály v cestě. Musela jsem ji zachránit, prostě musela.

Než jsem ale stihla dostatečně přiblížit, všimla jsem si vlka s medovou srstí, který se k ní rychle přibližoval. Strnula jsem. Sebastian. Ať už se odehraje v příštích vteřinách cokoli, věděla jsem, že to bude mít fatální účinek.

Při skoku se na mě otočil. Když jsem spatřila ty oči, dech se mi zadrhl v plicích. Nemohla jsem dýchat. Srdce se mi stáhlo, jako by jej někdo drtil v ocelové pěsti.

Pak se ale otočil a Tinu odhodil stranou. Dýka, která rychle klesala, místo ní zasáhla Sebastiana do nechráněného krku.

Když stříbrná dýka přeťala tepnu, sprška krve pokropila udusaný sníh. Kapičky se na slunci třpytily a slévaly se do kaluží. Medově zlatý vlk se zhroutil k zemi. Stále ještě žil. Jeho oči vyhledaly ty mé. Jeho přetékaly smutkem. Na rozdíl od těch mých, které byly naplněné bolestí.

Pokusil se o vlčí úsměv. Neměl však tolik sil. Zachvátila mě bezmoc. Věděla jsem, že mu musím pomoct. Nejhorší na tom však bylo vědomí, že mu už pomoci nemůžu., že se už neuzdraví. Sledovala jsem, jak se z jeho očí pomalu vytrácí život. Jiskřičky v nich pohasínaly, jako žhavé uhlíky. Tělo mu ochablo. Z krku mu stále vytékala temná krev. Bylo jí až příliš mnoho.

Když se jeho oči zavřely, bylo to, jako by mi někdo vyrval srdce z těla a rval ho na kusy. Ta bolest mi vyrazila dech. Nemohla jsem uvěřit, že už nikdy neuslyším jeho smích. Bylo pro mě nemožné si představit, že si ze mě nikdy už nebude utahovat, že mě už nikdy neobejme. Bylo to nesnesitelné a zároveň neuvěřitelné.

Ze rtů mi unikl výkřik. Byl plný bolesti. Pořád ale nedokázal vyjádřit ztrátu, kterou pro mne byl jeho smrt.

Padla jsem na kolena. Zoufale jsem si vjela rukama do vlasů. V dlaních mi zůstávaly tmavé chomáče. Pod náporem vzlyků se mi třásla ramena, z nosu mi teklo. Oči přetékaly slzami. Můj život se zhroutil. Z toho starého mi nezbylo vůbec nic. Byla jsem ztracená a nikdo mi nemohl pomoct najít cestu zpět. V hlavě se mi neustále přehrávala jeho slova: „Vyrazíš hned. Zbytečně se nezdržuj. Ať se děje co se děje, běž stále dál. Přijdu si pro tebe."

Nepřijde, už nikdy. Zatoužila jsem po zapomnění. Přála jsem si, aby všechny vzpomínky na něj zmizely. Ale na světě nebyla síla, která by dokázala mé přání splnit.

Zvedla jsem pohled k místu, kde jsem ho viděla naposledy. Chvíli mi to trvalo, ale nakonec jsem ono místo našla. Ale on tam nebyl. Zmateně jsem se rozhlédla. Nikde jinde jsem ho neviděla. Ale spatřila jsem rudou stopu, která naznačovala, že ho někdo někam odtáhl.

Opatrně jsem se zvedla. Otřela jsem si mokré tváře. Popotáhla jsem. Pomalu jsem se vydala dál. Obětoval život kvůli tomu, abych přežila. Nesmím dopustit, aby byla jeho oběť zbytečná.

Zaměřila jsem se na krvavou stopu – vedla do lesa. Opatrně jsem se přikrčila a obezřetně jsem postupovala dál. Kráčela jsem pořád hlouběji. Až k samému srdci lesa.

Když jsem se tam dostala, okolo bylo šero. Les byl temnější a děsivější. Všude bylo tíživé ticho. Zvuky boje se už dávno vytratily. Zůstala jsem sama se svou bolestí a s pocitem prázdnoty.

Pořád jsem si v hlavě přehrávala poslední chvíle jeho života. Vždycky jsem ho brala jako samozřejmost. Jako součást mého života. A teď byl nenávratně pryč.

Musela jsem mrkat, abych zahnala další slzy. Moje nastražené uši zachytily nějaký zvuk. Hodila jsem za hlavu opatrnost, a co nejrychleji jsem vyrazila za zdrojem hluku.

Když jsem dorazila na místo, zažila jsem podruhé za den obrovský šok. Na mýtině, kterou ozařovaly rudé plameny, byly lidé. Jednoho z nich jsem poznala okamžitě – byl to ten, co se mě pokusil zabít.

Stáli v kruhu okolo ohně, který znetvořil jejich stíny. Kousek stranou byla hranice, na níž bylo přivázáno tělo. Sebastianovo tělo. Musel se po smrti proměnit.

Srdce se mi rozbušilo rychleji. Prováděli nějaký rituál. Netušila jsem jaký, ale určitě nebyl k ničemu dobrý. Uvnitř mě se zvedla vlna žhavého hněvu. Nikdo nebude na Sebastianovi provádět nějaké rituály! I když je mrtvý, tohle nedovolím.

Rozhodla jsem se. Byla to sebevražedná mise. Já se ale to riziko rozhodla podstoupit. Kvůli němu.

Sice jsem netušila, k čemu mi bude jeho tělo, ale momentálně mi to bylo jedno. Byla jsem zaslepená bolestí a zármutkem. Věděla jsem, že bude stále se mnou bez ohledu na to, jestli žije, nebo ne. Zůstanou mi na něj vzpomínky, které sice časem vyblednou, ale stále mi ho budou připomínat. Navíc, nemám co ztratit. Stejně se můj život už dávno rozpadl. Já jsem teď jen tělo naplněné bolestí. Nic víc, nic míň. Bez něj už nikdy nebudu úplná. K úplnosti mi bude chybět ta část, která umřela spolu s ním.

Pak jsem se zhluboka nadechla a rozběhla se.

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * 

Tak lidičky, vyhlašuji minutu ticha za padlého Sebastiana.

Doufám, že mě za to neukamenujete. V životě taky musíme něco obětovat. :)

Co myslíte, že se stane dál? Podaří se Charlotte zachránit Sebastianovo tělo? Přenese se vůbec někdy přes tu bolest, kterou cítí?

Moc vám děkuji za podporu, úžasné komentáře, vote...