Ve stínu vlka

21. (AKTUALIZOVÁNO)

V očích mě znovu začaly štípat slzy. Jakmile zmizel, bylo to, jako by díra uvnitř mě začala znovu krvácet. Úplně jsem zapomněla na to, že utíkám před lovci. Připomněla mi to až pořádná rána do hlavy. Chtěla jsem se otočit, ale zatmělo se mi před očima a já upadla do bezvědomí.

***

Na malou chvíli jsem se vynořila z mlhy, která mě pohlcovala. Skrze zavřená víčka jsem cítila sluneční paprsky. Hřály mě na poškrábané tváři. Myšlenky mi vířily v hlavě a slévaly se do barevného víru barev a zvuků. Slyšela jsem něčí smích. Byl mi tak známý, tak povědomí. Ale nemohla jsem si vybavit, komu patřil. Už jsem zahlédla matné obrysy obličeje, ale vzápětí mě znovu pohltila mlha.

***

Mou mysl znovu zaplavil proud myšlenek. Ty ale nepatřily mně. Nebyly moje, cítila jsem z nich strach, zuřivost, ale taky smutek. Obrovský smutek, který se vyrovnal tomu mému. Ještě víc mě šokovalo, že tyto vzpomínky patřily dítěti.

Sotva desetiletý tmavovlasý chlapec odhodlaně kráčel směrem k malému domku na pobřeží. Bál se. Jeho srdce bilo jako srdce lapeného ptáka.

Když přišel ke dveřím, otevřela mu mladá žena. Hned mě na ni upoutaly tmavě modré duhovky orámované azurovou barvou. Dlouhé hnědé vlasy měla spletené do nedbalého copu. Viděla jsem, že žena pohnula ústy, ale celý obraz se hned na to rozostřil a celý ho pohltila mlha. Stejně, jako moje vědomí.

***

Pomalu jsem začala přicházet k sobě. S námahou se mi podařilo otevřít oči. Vzápětí jsem je ale musela zavřít, protože se se mnou celý svět točil. Zhluboka jsem dýchala, protože se mi začalo dělat nevolno. Jelikož jsem delší dobu nejedla, dávila jsem se v křečích a zvracela jen žaludeční šťávy. Nebylo to vůbec nic hezkého.

Poté, co jsem se přestala dávit, jsem si otřela ústa. Pokusila jsem se dostat co nejdál od nevábně zapáchajících zvratků. Zarazil mě až masivní řetěz, který mě poutal ke kamenné zdi.

Konečně jsem se pořádně rozhlédla kolem sebe. Byla to malá místnost s masivními železnými dveřmi, s kamennými zdmi a bez oken. Jediný zdroj světla byla blikající žárovka a pruh světla, který pronikal pode dveřmi.

Začínala jsem se třást zimou. Po celém těle mi naskočila husí kůže. Pomalu jsem přestávala cítit konečky prstů. Objala jsem si rukama tělo ve snaze se trochu zahřát.

Opřela jsem si hlavu, ve které mi bolestivě pulzovalo, o stěnu. Z úst se mi vydralo bolestivé syknutí.

Oči se mi pomalu klížily, ale usnout jsem nechtěla. Zabalila jsem se ještě víc do bundy. Tušila jsem, že mě tu nečeká nic pěkného.

A měla jsem pravdu. Uslyšela jsem zachřestění řetězů a cvaknutí zámku. Dveře se pomalu otevřely. Světlo, které do místnosti proniklo, mě na malou chvíli oslepilo. Musela jsem zamrkat, abych se zbavila třpytivých flíčků.

Ve dveřích stál o něco málo starší kluk. Jeho oči byly bouřkově temné. Připomínaly mi těžké mraky plné vody, které se převalují nad neklidným oceánem. Byly mi tak známe. Tak moc.

Přešel ke mně lehkým, ale rozhodným krokem. Jeho světle hnědé vlasy, které voněly sluncem a ještě něčím chemickým, mě polechtaly na tváři, když se ke mně sklonil. Odemkl řetěz a pevně mě chytil za paži. Trhl paží a prudce mě vytáhl na nohy. Byl o něco vyšší než já, takže mu to nedělalo problém. Navíc jsem byla dost vyzáblá.

Táhl mě směrem je dveřím. Pohyboval se lehce a tiše jako kočka. Já naproti němu klopýtala na nerovné podlaze.

Přitáhl mě k židli uprostřed místnosti ztemnělé místnosti, ve které nebylo skoro nic, kromě pár poliček. Ani jsem nebyla překvapená, když mě k ní připoutal. Nebránila jsem se. Musím zjistit, proč tu jsem. A taky, kdo je on a proč mi je tak povědomý.

Konečně se ozvaly hlasy. Drsné mužské hlasy, ve kterých nebylo ani stopy po vlídnosti. Upřela jsem oči na protější zeď. Nechtěla jsem dát najevo svůj strach.

„Výborně! Znovu se setkáváme, maličká," pronesl muž, který přicházel včele skupiny.

Otřásla jsem se. Moc dobře jsem si na něj pamatovala. Zatnula jsem zuby tak silně, až jsem uslyšela prasknutí. Nevšímala jsem si toho a dál propalovala protější stěnu pohledem.

„Tak mluv!" zařval.

„Na nic jste se neptal," pronesla jsem ledově klidným hlasem.

Přešel ke mně a vrazil mi pořádnou facku. Naštvaně jsem na něj upřela potemnělé oči. Nechtěla jsem ho ale vyprovokovat.

„Jamesi, myslím, že-" řekl ten kluk.

„Same, ty tady tu slečnu znáš? A několikrát jsem tu říkal, ať mi říkáš pane, Samueli!" odpověděl výhružně James.

„Ne, neznám. Ano, pane."

Ten parchant obrátil svou ctěnou pozornost ke mně. Bezděčně jsem se otřásla.

Zasmál se. Byl to zvuk, který nezněl vesele a ani pobaveně.

„Ale, ale! Snad se mě nebojíš! Ale teď mluv! Jak jsi přežila v tom lese?! Byla jsi mrtvá!"

Zapřemýšlela jsem se. Ne, že bych tomu bastardovi chtěla odpovídat, ale ta otázka mě samotnou taky zajímala. Snažila jsem si tu chvíli vybavit, ale jako by mi ta vzpomínka proklouzávala mezi prsty.

Upřela jsem na něho pohled.

„Nevím," zašeptala jsem.

„Nelži ty-" zařval a praštil mě do břicha.

Z úst mi vyšel tichý sten. Zakašlala jsem. Na zem dopadla rudá tekutina, která se ve světle žárovky leskla.

„Já nelžu!" zvedla jsem k němu oči „Nevím, co se stalo. Sama nerozumím tomu, co se stalo. Možná to byly jen halucinace," o tom jsem byla taky přesvědčená. Jiná možnost mě nenapadala.

„Nevěřím ti! Víš to, ale neřekneš to, i kdyby ti to mělo zachránit život! Jsi stejná, jako tvá matka! Mělo mi to dojít. Ztrácím tu s tebou čas! Odveď ji!" zakřičel na Sama.

Ten mi rozřízl pouta. Postavila jsem se na roztřesené nohy. Myslela jsem, že mě nechají být. Jak jen jsem byla bláhová.

James se rozmáchl a pěstí mě zasáhl do obličeje. Kdyby mě Samuel nedržel, síla rány by mě odhodila ke zdi. V ústech jsem ucítila kovovou pachuť. Než jsem se stihla vzpamatovat, kopl mě těžkou botou do břicha.

Zlomila jsem se v pase a lapala po dechu. Dál do mě bušil pěstmi. Ani si nevzpomínám, že mě Sam pustil. Ležela jsem na zemi stočená v klubíčku a ten hnusný parchant do mě kopal.

Tělo jsem měla v jednom ohni. V ranách, které jsem utržila, mi bolestivě pulzovalo. Tak by to pokračovalo do nekonečna, kdyby nepřispěchal jeden ze stráží.

„Pane, jsou tu! Chystají se k útoku!"

Když jsem vzhlédla, uviděla jsem, jak se na jeho tváři rozlil zlověstný úsměv.

„Zabijte je. Zabijte jevšechny!"