Ve stínu vlka

7. (AKTUALIZOVÁNO)

Několik hodin jsem strávila tím, že jsem se neustále vracela v mých stopách. Snažila jsem se Sebastianovi aspoň trochu ztížit mé pronásledování. Nemusel mě hledat hned, ale určitě se o to pokusí. Ale po nějaké době mě to začalo unavovat. Sedla jsem si, abych si na chvíli odpočinula.

Trochu jsem se protáhla a zavětřila. Do nosu mě udeřil odporný zápach hnijícího masa. Chtěla jsem se zvednout a jít pryč, ale najednou mě něco napadlo. Sledovala jsem pachovou stopu až ke keři, kde jsem objevila hnijící mrtvolu nějakého malého zvířete. Sundala jsem si bundu a následně i tričko. S odporem vepsaným ve tváři jsem si k mrtvole klekla a položila na ni moje tričko. Zvedal se mi z toho žaludek. Ale byla jsem zoufalá a pro přežití jsem byla odhodlána udělat cokoli.

Po chvíli jsem si tričko s odporem oblékla a na něj jsem si dala bundu. Zvedla jsem se, vzala batoh a vykročila. Celou dobu jsem se snažila ten odporný smrad ignorovat. Moc mi to ale nešlo. Ještě k tomu jsem začínala mít hlad. Ale zařekla jsem se, že se najím, až se toho trička zbavím.

Moje předsevzetí mi ale nevydrželo dlouho. Asi po hodině cesty lesem se můj žaludek začal dožadovat pozornosti. Jako by mu nestačil ten odér, který vydávalo moje oblečení. S povzdechem jsem opět zavětřila. Prvotně mě do nosu udeřila moje nová „vůně", která překryla všechny ostatní pachy. Naštvaně jsem zavrčela. Musela jsem se spolehnout jen na svůj zrak a sluch.

Zastavila jsem se. Nastražila jsem uši a poslouchala. Konečně jsem po nějaké chvíli slyšela tlukot jiného srdce, než mého vlastního. Bylo bezvětří, což bylo výhodné, nemusela jsem si hlídat směr větru. Znovu jsem zavětřila a konečně jsem zachytila slabý pach laně. Nebyla daleko. Začala jsem se plížit směrem na severovýchod.

Laň se poklidně pásla na mýtině, kterou ozařovaly paprsky vycházejícího slunce. Kopytem rozhrnovala sníh, aby se dostala ke zmrzlé trávě.

Pozorovala jsem ji ze svého úkrytu v nedalekém křoví. Čekala jsem na správnou chvíli. Soustředila jsem se na svůj vyrovnaný dech a pravidelný tlukot mého srdce.

Chvíle, na kterou jsem čekala, nastala, když se laň otočila a tím odhalila své hrdlo. Vyrazila jsem. Zapomněla jsem však na jeden důležitý detail. Vžila jsem se do role predátora tak snadno, že jsem si neuvědomila, že jsem stále člověk. Dalším problémem bylo to, že jsem nevěděla, jak se přeměnit.

Zaváhala jsem. Laň prudce trhla hlavou mým směrem. Na pár sekund, sotva delších, než úder srdce, jsme si navzájem hleděly do očí. Jako predátor a jeho oběť.

Náhle zavanul vítr. Opřel se mi do zad a já věděla, že je všechno v háji. Vítr zanesl můj pach k lani. Oči se jí rozšířily strachem. V mžiku se otočila a dala se na útěk. Nemělo cenu ji pronásledovat. Nechytila bych ji.

Sakra, sakra, sakra!

Začala jsem pochodovat sem a tam. Nevěděla jsem, co mám dělat. Neměla jsem jídlo ani pití, i když to by se dalo nahradit sněhem. Velký problém byl ale tak v tom, že jsem neměla pořádné oblečení na to, abych se mohla dlouhou dobu pohybovat venku. Proto jsem se rozhodla k návratu do chaloupky. Do té, kam jsme se vydali spolu s ním, když nás tehdy něco napadlo. Bylo to jediné řešení. Navíc tam bylo jídlo. Buď se tam vrátím, anebo nepřežiju. Má volba byl jasná.

Zkusila jsem se trochu zorientovat. Instinktivně jsem tušila, že jsem nedaleko od Thane – další vesnice, kde žije minimum lidí. Abych se dostala k chaloupce, musela jsem se vrátit. Rozhodla jsem se to ale vzít oklikou. Zamířila jsem vzhůru po svahu, na který jsem hodlala vylézt a pak se po něm vrátit.

***

K chaloupce jsem dorazila odpoledne druhého dne. V noci jsem se nechtěla moc zastavovat, a tak jsem tu byla rychleji, než jsem čekala.

Opatrně jsem se rozhlížela po okolí a hledala známky svědčící o něčí přítomnosti. Když jsem nic nezahlédla, zamířila jsem ke dveřím. Obezřetně jsem chytila kliku a stiskla ji.

Když jsem vešla dovnitř, srdce mi bilo až v krku. Dech se mi zrychlil. Po zádech mi stékaly pramínky potu.

Všude bylo tíživé ticho. Proplétala jsem se domem a hledala potřebné věci. To, co se mi hodilo jsem dávala do Bastianova batohu. Jídlo, převážně konzervy, se kupily na stole. Přidala jsem k nim náhradní oblečení, teplé boty, mapu, provaz, tužku, baterku a zbraň. Ta patřila Sebastianovi. V přihrádce v jeho pokoji jsem našla náboje, které jsem ihned přibalila k ostatním věcem. Hned jsem si připadala líp. Měla jsem obrovské nutkání si svléct páchnoucí triko, ale usoudila jsem, že to ještě chvíli vydržím.

Naposledy jsem se podívala do Sebastianova pokoje. Na posteli jsem si všimla staré knihy. Přišla jsem blíž. Vedle knihy ležel útržek papíru. Vzala jsem ho do ruky a dala se do čtení:

Obloha krvavá,

za posledních paprsků ožívá.

Tvorové noci,

prahnou po své moci.

Kráčí si ladně temnotou,

jak Pegas létá oblohou.

Posel Temnoty –

Byla to báseň. Vytrhnutá nejspíš z nějaké knihy. Poslední řádek na útržku byl nečitelný. Strčila jsem si ho do malé kapsy, která byla na batohu. Po dlouhém rozmýšlení jsem popadla i knihu a přidala ji do už teď plného batohu. Nebylo dobré se tady zbytečně dlouho zdržovat, a proto jsem zamířila ke dveřím.

Na verandě jsem se rozhlédla. Nikde nikdo. To bylo dobré. Zbývalo se mi jen rozhodnout, kam se vydám. Tušila jsem asi zhruba kam, ale musela jsem si to pořádně rozmyslet. Možná by mezitím stačilo, kdybych se dostala do Thane a až tam se rozhodla, kam nakonec zamířím.

Chaloupku jsem opustila s pocitem, že mě někdo pozoruje. Nebyl to příjemný pocit. Cítila jsem se nesvá a neustále jsem se otáčela. Nikoho jsem ale nespatřila. Zajímavé.

Vběhla jsem do stínů a zamířila za krvavým sluncem, které pomalu začínalo zapadat.

************************************
Ahojky :D Jak jsem slíbila, je tu dneska další kapitola :D To je snad poprvé, co jsem vydala kapitolu dva dny za sebou. Mockrát děkuju mé osobní nakopávačce emuska01! :D To je asi všechno, co jsem vám chtěla říct...snad jen: JSTE ÚŽASNÍ! ❤❤❤ Ale to víte :D