Ve stínu vlka

36. (AKTUALIZOVÁNO)

Když jsem se probudila, byla noc. Na obloze jsem uviděla malé stříbrné poblikávající hvězdy. Trochu jsem se nadzvedla, abych lépe viděla. Trochu jsem sykla bolestí, ale leželo se mi lépe. Když jsem si promnula oči, překvapeně jsem zjistila, že jsou mokré. Musela jsem brečet. Byla jsem ráda, že tentokrát jsem si sen nepamatovala. Nejspíš... nejspíš nebyl moc hezký.

Byla jsem tak zabraná v myšlenkách, že jsem ani nepostřehla, že se dveře otevřely. Zlatavý pruh světla pronikl pode dveřmi a rozlil se na podlaze. Zmateně jsem vzhlédla. Můj pohled se střetl s jeho lesknoucíma se očima.

„Charlotte?" pronesl tichým chraplavým hlasem.

Mírně jsem kývla na znamení, že ho poslouchám. Ostražitě jsem ho pozorovala. Sedl si na kraj postele, co nejdál ode mě. Jako by se bál, že by mi mohl ublížit. Dál jsem na něj s očekáváním upírala zrak a čekala, až najde správná slova. Ticho, které mezi námi nastalo, pro mě bylo něco nového. Před pár měsíci bych tomu nevěřila. Měli jsme k sobě tak blízko. Jenomže teď? Nikdy bych nevěřila, že se za pár měsíců mohou dva lidé takto oddálit.

„Já... no, chtěla jsi se mnou mluvit, tak jsem tady," pronesl mírně rozpačitě.

„To ano, ale nečekala jsem tě tu takhle pozdě, Sebastiane. Mimochodem, to je vše, co mi řekneš?" optala jsem se mírně podrážděně. Ale když nad tím tak přemýšlím, slovo mírně není úplně výstižné.

„Ne, samozřejmě, že ne!" bránil se. Svým způsobem mi připomínal zvíře lapené v koutě. Jako by se bál slov, které se chystal vyřknout. Nebo spíše toho, co ta slova způsobí.

„Já...vím o tom poutu. A taky vím, co dělá. Kvůli němu jsem ti ublížil. Všechno, co jsem řekl nebo udělal, k tomu všemu mě donutilo. Já bych už neunesl vidět v tvých očích bolest, jejíž příčinou jsem já! Zabíjelo mě to zevnitř. Pokaždé, když jsem zavřel oči, jsem viděl tvůj zničený obličej zkřivený bolestí. Slyšel jsem tvůj křik, jak mě prosí, ať tě toho utrpení zbavím. A já nic neudělal! Jen jsem stál a díval se, jak tě to stříbro v tvých žilách ničí. Pro-probouzel jsem ze snů, kde j-jsem tě mučil. Když jsem se pro-probudil, nevěděl j-jsem, jestli ji opravdu ž-živá. Ne-nebyl jsem si jistý, jestli se mi to jen zdálo!" zabořil hlavu do dlaní. Já se znovu vrátila do toho okamžiku, kdy krev v mých žilách nahradilo stříbro. Cítila jsem spalující bolest, která se mi z ruky šířila dál do těla. Slyšela jsem vlastní křik prostoupený bolestí a zoufalstvím. Přestože jsem měla oči zalité slzami a já sama se topila ve vlastní bolesti, jsem se ho zeptala:

„A jsi si jistý, že za to mohlo jenom to pouto? Co když - co když jen napomáhá té temnotě skryté uvnitř tebe? Co když jen zvýrazní naši temnou část? Já... zrada tak strašně bolí! Bolí o to víc, když tě zradí někdo milovaný. Je to, jako by někdo vyrval kus tebe a rozcupoval ho na malé kousky," zašeptala jsem zlomeně. Tušila jsem, že tento rozhovor nebude příjemný. Ale nečekala jsem, že mluvit o tom bude tak bolet. Myslela jsem, že se mi uleví. Ale místo toho jsem jen otvírala staré rány, které opět začaly krvácet. Sledovala jsem, jak se na jeho tváři objevil bolestný výraz.

„Já bych to nikdy - nesnesl bych, kdyby-"

„Co se stalo? Proč jsi to udělal?" přerušila jsem. Kdyby pokračoval, hrozilo, že bych moji nacvičenou, nic neprozrazující masku neudržela.

„Rozhodl jsem se to pouto zničit. Nechci už takhle žít. Nechci, aby něco uvnitř mě ovlivňovalo má rozhodnutí. V minulosti mě kvůli němu dost často navštěvovala tvá matka. Nikdy mi pořádně nevysvětlila jeho princip. Vím jen to, že nás to mělo spojit a tím pádem jsem tě díky němu mohl chránit. Ale obávám se, že to moc nevyšlo. Každopádně mi řekla, že pokud to neudělám, nemá důvod mě držet na živu. A teď se dostáváme k té noci. Myslel jsem si, že to pouto je založené hlavně na důvěře mezi námi. Proto jsem doufal, že když tě zradím, zlomí se," vysvětloval. Já ho ale přerušila.

„Proto ses mě pokusil zabít?! To ti nedošlo, že tohle je úplná pitomost?! Zradil ji mě už před tím a nic se nezměnilo. Copak to není dostatečný důkaz?" skoro jsem na něj křičelo. Nezajímalo mě, kdo nás v tu chvíli uslyší. Moje tělo ovládl vztek. Oči se mi zlostně blýskaly. Měl štěstí, že jsem se nemohla změnit. Pořádně by to schytal.

„Ne!" vykřikl zděšeně. „Nechtěl jsem tě zabít! Dával jsem si pozor, abych nepoškodil nic důležitého! Prosím, věř mi!" vydechl zoufale. Pokusil se uchopit můj obličej do dlaní. Já ale před jeho dotekem ucukla.

„Charlotte, prosím!" zašeptal.

Bolelo mě vidět ho takhle zlomeného. Chápala jsem, proč se chce toho pouta zbavit. Ta bolest uvnitř ho ubíjí. A tak se rozhodl jednat. Zaslepený bolestí a ztrátou. Co bych dala za to, abych mohla smazat všechny bolestivé vzpomínky. Chápala jsem ho. Zároveň jsem ale cítila ublíženě.

„Běž. Chci být teď sama, prosím," dodala jsem, když jsem viděla, jak váhá. Potřebovala jsem si utřídit zmatené myšlenky a vytěsnit z mé mysli všechny emoce.

„Dobře. Dobrou noc, Char," pronesl a tiše se vytratil. Přitiskla jsem si prsty na spánky, ve kterých mi nepříjemně tepala bolest. Z očí mi opět vytryskly slzy. Popotáhla jsem a slzy setřela. S bolestným syknutím jsem se přetočila na bok. Snažila jsem se vytlačit všechny ty zmatené pocity z mé mysli i z mého srdce. Chtěla jsem přemýšlet bez toho, aby mé úvahy ovlivňovaly pocity. Ale stejně se mi to nepodařilo. Nakonec jsem své snahy vzdala a ponořila se do přemítání o mé matce a jejích záměrech.